Alice Flemrová Pořadí knih

Další oceněný román italského autora se dějově pohybuje v období od teroristického útoku na pařížský Bataclan až po ústup epidemie covidu. Tedy sedm let, ve kterých se náš svět radikálně změnil a zrychlil. Pátý román Paola Giordana Tasmánie lze přiřadit k žánru autofikce. Jeho vypravěčem a hlavním hrdinou je fyzik, který se živí psaním, zrovna pracuje na románu o atomové bombě a prožívá několik krizí: krizi středního věku, krizi manželskou, krizi tvůrčí a současně i krizi klimatickou, společenskou, zkrátka krizi našeho světa. Jeho životní tápání sledujeme v rozmezí přibližně sedmi let, od teroristického útoku na pařížský Bataclan až po ústup epidemie covidu. Sedm let charakterizovaných jak frenetickým zrychlením života, rozvoje technologií, polarizací názorů a společnosti, tak i ochromením, zastavením a potřebou kontaktu, který není jenom virtuální. Nakladatelská anotace.

Říkali jí Dareba a nikomu se nelíbila. Vyslovit její jméno nosilo smůlu. Byla to čarodějnice, jedna z těch, co na člověka přivolají dech smrti. Měla v sobě ďábla a já jsem s ní nesměla mluvit. Příběh přátelství dvou dívek, Francesky, která pochází z měšťanské rodiny, a Maddaleny/Dareby, jež v očích obyvatel vesnice představuje jakousi smůlonošku. Jsme v severní Itálii v období fašismu a italsko-etiopské války, kde platí pouze hlasy a názory „silných mužů“. Francescu fascinuje Maddalenina nespoutanost, dryáčnictví, a touží se připojit k její partě. Je jí čím dál víc jasné, že útlak a nespravedlnost vládne nejen jejímu životu, ale je podstatou fašistického režimu, ve kterém vyrůstá. Když je Dareba obviněna z vraždy mladého muže, musí se poprvé postavit světu dospělých, aby dokázala svou nevinu. Strhující román o dívčím dospívání na pozadí provincie v Pádské nížině, kde vládne kontrola, sexismus a násilí fašismu.

Souborné vydání novinových sloupků Alice Flemrové z let 2007 až 2011 s ilustracemi Reného Řebce. Pokud si myslíte, že překladatelé vedou nevzrušivý a monotónní život nad knihami a klávesnicemi, tyto sloupky, psané letech 2007 až 2011, by vás mohly vyvést z omylu. Třebaže pracují s fejetonovou nadsázkou, všechno, o čem se v nich píše, se skutečně stalo. Překládání krásné literatury totiž obstarává těm, kteří se mu věnují, bohatství – tedy jenom duchovní –, poznání, emoce, zábavu, adrenalin i dobrodružství. Svět se vyvíjí a proměňuje, jazyky též, ale překladatelské problémy a otazníky zůstávají ve své podstatě stejné. Pořád jde o to, jak poskládat stejný obraz z jiných dílků, jak zbudovat cizokrajné literární universum domácími jazykovými prostředky. Tahle knížka je hodně o italštině a o Itálii, ale je věnována všem těm, kdo čtenářům umožňují vstoupit do světů, které by pro ně jinak byly nedostupné.

Poznejte neobyčejné Munariho stroje zachycující nepotlačitelnou individualitu živých bytostí od komárů až po květáky. Bruno Munari, bezesporu jedna z nejvýznamnějších a nejoriginálnějších osobností na poli průmyslové grafiky a designu dvacátého století, přichází s popisem strojů užitečných i neužitečných, ale dozajista neobvyklých: od ventilátoru s mávajícími křídly až po ještěří motor pro unavené želvy.

Satirický román Řím bez papeže psal Guido Morselli v roce 1966 jako sci-fi z blízké budoucnosti, odehrává se v naší nedávné minulosti a my ho dnes můžeme číst i jako výpověď o naší současnosti.Švýcarský kněz Walter se po třiceti letech, která uplynula od doby, kdy byl mladým seminaristou, vrací do Říma konce druhého tisíciletí. Čeká na audienci u papeže Jana XXIV., jenž po rozpuštění papežského dvora opustil Vatikán a přesunul se do malé venkovské rezidence. Při hledání ztraceného času Walter prochází chátrajícím věčným městem, které „přestává být starobylé, poprvé je staré“, a zapisuje své postřehy: katolická církev se snaží držet krok s dobou tím, že se „protestantizuje a zeseveršťuje“, a současně v jejím lůně probí­há rozkol mezi pokrokáři, z větší části ateisty, neboť „ateismus je svého druhu víra“, a tradicionalisty, pro něž jsou Bůh i ďábel dosud živí. O papeži, který má mimo jiné rozhodnout „arbitráž“ ohledně rozdělení vesmírných držav na Měsíci mezi USA a SSSR, se mezi lidmi šušká, že má snoubenku, ale že o něj projevila zájem i americká prezidentka Jacqueline Kennedyová — celibát katolických kněží byl totiž zrušen. Feministky usilují o resexualizaci prostřednictvím rozšíření ženských sekundárních pohlavních znaků, antropologové razí teorii o tom, že člověk pochází z klokana, mezi mladými kněžími je „spousta radikalismu a žádný strach z toho, že si budou protiřečit“, pluralismus je heslem doby, ale každý nonkonformní postoj se trestá ostrakizací…

Bylo nebylo… jednou v Benátkách v dubnu 1921: Corto Maltese ve snaze rozluštit hádanku, kterou mu v dopise zaslal jeho přítel spisovatel Frederick Rolfe, známý pod pseudonymem Baron Corvo, zde pátrá po záhadném talismanu, vzácném smaragdu s magickým nápisem, přičemž se propadne střechou na tajnou schůzi zednářské Velké lóže, zaplete se do šarvátky se skupinkou bojovných fašistů, je obviněn z vraždy, potkává slavného básníka Gabriela D’Annunzia, novoplatónskou filozofku Hypatii a rabína Melchisedecha. Sugestivní atmosféra nočních Benátek s jejich impozantními paláci, tajemnými zastrčenými dvorky, všudypřítomnými kočkami, kamennými lvy, a dokonce i Aladinovou lampou dodává Cortovu dobrodružství snový opar báje, ve které však maltský námořník neztrácí svůj pověstný suchý humor ani všudypřítomnou ironii.

Čerstvě ovdovělá toskánská farmářka Nives trpí vysilující samotou a nespavostí, dokud si do domu nepřivede jako společnici slepici Giacominu. Ženě se uleví, dokonce si připadá šťastnější než po boku zesnulého Antea. „Obětovala jsem život chlapovi, kterýho mohlo zastoupit kuře,“ říká si ohromeně, zatímco Giacomina hřaduje na křesle, kde ještě zůstává otisk Anteova těla. Je legrační ji tam tak vidět, s vytřeštěnýma očima před televizní soutěží nebo plkáním politiků, kteří se cupují.Jednoho dne Giacomina sleduje reklamu na pračku, jež ji uvede do hypnózy. Sedí se svým obvyklým dementním výrazem úplně nehybná. Ale kde teď Nives najde další kamarádku s takovou přívětivou povahou? V panice zavolá o radu starému známému veterináři. Následuje telefonát, který jako by trval celý život, telefonát, jenž se stane románem. Rozhovor Nives a Loriana se přesouvá od slepice do minulosti – k promarněným příležitostem a ztraceným láskám, k odhalením, jež je v pozdním věku těžké strávit, k ranám, které se nikdy nezahojily.

Závěrečný díl Ságy rodu Floriů sleduje osudy posledních „sicilských lvů“ Ignazia juniora a jeho bratra Vincenza v roce 1891. Po předčasné smrti otce se mladý Ignazio, syn jedné z nejbohatších rodin Itálie, ujímá řízení impéria Casa Florio. Zatímco si užíval život zlaté mládeže, nyní se snaží naplnit svůj závazek, avšak postrádá otcův a dědův obchodní duch a předvídavost. Příběh se soustředí na jeho vztah s manželkou Frankou, významnou postavou palermské společnosti na počátku 20. století. Frančina krása a šarm přitahovaly pozornost státníků a umělců, jako byli Giacomo Puccini a Enrico Caruso. Její pohádkový život však skrývá tragické události, ztráty a zklamání. Floriům se ukáže nevděčná tvář Palerma, města, které vděčí za svůj rozvoj právě jim a jejich vizím. Floriovi se vždy pouštěli do nových projektů a hostili významné osobnosti, čímž otevřeli Palermo světu. Nicméně, nezadržitelný pád z výsluní, tragické rodinné události a doba první světové války a nástup fašistů přinesou těžké zkoušky. Přesto zůstává jejich nesmazatelná stopa v historii Sicílie. Vychází v překladu Alice Flemrové.

Impresionistické mikropovídky, kde není ani jedno slovo navíc, kde je všednost života povýšena na něco mimořádného a neobyčejného. Melancholická meditace, nikoliv však depresivní, nad samotou a osamělostí anonymní vypravěčky v nejmenovaném evropském městě. Psaní Lahiriové je i tentokrát chirurgicky přesné, elegantní, působí uklidňujícím dojmem, ačkoliv pod povrchem se skrývá hluboký neklid. Úspornou reflexivní prózou se znovu prolínají úvahy, v nichž se autorka zamýšlí nad svou vykořeněností. „Existuje nějaké místo, jímž jenom neprojíždíme? Zmatená, ztracená, rozhozená, ulítlá, vykořeněná, vykolejená, vyjevená, nesvá, rozrušená, švorc: v téhle rodině pojmů je mi dobře. Vida, domov, slova, která mě přivádějí na svět.“