Juraj Špitzer Pořadí knih

Unikátny dokument o bratislavskom Podhradí na starých pohľadniciach a fotografiách. Podhradie, to neboli len uličky okolo hradu, ale aj kedysi samostatné osady-Zuckermandel a Vydrica. V šesťdesiatych rokoch sa začalo búranie stoviek domov až postupne zanikla celá táto malebná štvrť. "Na svete sú akiste mestá s pohnutejšou históriou, väčšie a krajšie, ale málo je takých, cez ktoré tečie Dunaj, a ešte menej je takých, ktoré boli nemecké, maďarské a slovenské zároveň, čo spolu znamená prešpurácke. Z Prešporka je už dávno Bratislava, všetko prešpurácke je na ústupe, do mesta vtiahla invázia vidieka, ktorá zotrela tradičný charakter mesta a nový mu ešte nevtlačila. Súčasní Bratislavčania sú vlastne dedinčania v meste, a ešte nimi dlho budú. Ale tento záznam chcel byť o niečom inom, nie iba o urbanizácii..." Prvé vydanie.

Svoje poznámky k Všedným dňom začal autor písať roku 1969 a vypovedajú o udalostiach, ktoré sa zahrýzali do autorových myšlienok. Uvažuje o živote a smrti, o umení a umelcoch, priateľoch maliaroch a spisovateľoch. spolubojovníkoch z Povstania a o tých zopár verných, čo mu zostali, hoci bolo nebezpečné stýkať sa s vydedencom.

Posmrtne vydaný súbor esejí a reflexií sa tematicky orientuje na antisemitizmus v priebehu dejín, najmä so zreteľom na novodobú históriu. V širšom kontexte však autorovi ide o zlo vo všeobecnosti, zlo, ktoré nie je mimo človeka, ale v ňom...

Autobiografický príbeh Juraja Špitzera z obdobia vojnového Slovenského štátu, svedectvo o dobe, kedy byť Židom na Slovensku znamenalo byť odsúdeným na smrť.

Psychologická novela o muži, jenž byl v době kultu osobnosti nespravedlivě odsouzen.

Ve studených nevlídných dnech časné zimy roku 1944 se vlekli sněhovou vánicí dva lidé. Kráčeli těžce po kluzkém úbočí, vítr je bičoval, sníh zalepoval oči. Ten menší z nich nesl harmoniku, jako by se nemohl rozloučit s milovanou hračkou. A kdybychom nahlédli zblízka, zblizoučka, vidělibychom dětskou tvář s důvěřivýma očima, které však za poslední týdny viděly mnoho, víc než jiné oči za celý život. A kdyby ten menší odhrnul s hlavy šátek, vlňák, jímž má přikryta ramena, poznali bychom, že je to děvčátko ani ne dvanáctileté. A snad mnohem mladší. Je to Zuzka a ten velký je partyzán Petr. Zuzka ho zná teprve několik týdnů, jako on ji. Ztratila se rodičům, vyběhla v dýmu a ve střelbě, polekala se. Náhodou se dostala do přestřelky mezi partyzány a německými fašisty. Partyzáni se jí ujali, co mohli také dělat jiného? A když se museli rozdělit, aby dosáhli po skupinkách několika cílů, zůstala Zuzanka s partyzánem Petrem, který se o ni staral jako otec nebo veliký bratr. Zkusili spolu mnoho. Nakonec se prodírali k cíli opuštěnými samotami a polorozbitými horskými vesničkami, předstírajíce, že jsou žebráci. A když málem došli svého cíle, když jim už kynulo prozatímní jakés takés bezpečí, našla kulka nepřátelské pušky terč, který neměl být terčem, neboť malou Zuzku měl očekávat nový a svobodný život, tak volný, jak volně plují nad Nízkými Tatrami bílá oblaka.