Hans Wiedemann Pořadí knih

Důkladná práce německého historika Andrease Wiedemanna mapuje druhou a méně známou část procesu, při kterém došlo k největším přesunům obyvatelstva v českých zemích. Celkem se vyhnání a znovuosídlování týkalo pěti milionů lidí. První české přistěhovalce začaly přicházet do pohraničí brzy po válce, což vedlo k napětí a tlaku na vypuzení Němců. Od konce léta 1945 se osídlování organizovalo státem prostřednictvím ministerstev a institucí, včetně Osídlovacího úřadu. Zhruba 1,3 milionu Čechů z vnitrozemí a 200 tisíc Čechů a Slováků z jiných evropských zemí přišlo do pohraničních oblastí, avšak osídlování probíhalo obtížně a nové obyvatele přitahovaly spíše snadněji obdělávatelné oblasti. Počet obyvatelstva se snížil o třetinu, což vedlo k dramatickým změnám a nedostatku pracovních sil. Autor upozorňuje na negativní jevy, jako byly ozbrojené bandy a partyzáni, a analyzuje motivy migrantů, jejich vztahy a konflikty s původními obyvateli. Zkoumá také obtížné vytváření společné identity a vliv nacionální propagandy. Vysvětluje, proč KSČ vyhrála v pohraničních okresech s větší převahou a jak osídlování přispělo k uchvácení moci komunisty a kolektivizaci zemědělství. Wiedemannova práce přináší množství podrobných informací a syntetický pohled na důsledky znovuosídlování, které jsou patrné dodnes.

Jako dítě vzhlížel s obdivem Peter Thomas Heydrich ke svému strýci Reinhardovi, vysokému důstojníkovi SS a šermíři, šéfovi bezpečnostní policie a houslistovi. O pár let později pochopil, že strýc je „velké zvíře“, vždyť mu díky společnému jménu nadržovali i učitelé ve škole. Reinhard Heydrich se stal zastupujícím protektorem v Čechách a na Moravě, mocným mužem – a synovec se začal považovat za jeho „korunního prince“. Ten pocit zesílil, když strýc zemřel na následky atentátu a o rok později i jeho nejstarší syn. Když ještě na jaře 1945 přijel Peter Thomas jako čtrnáctiletý mladík do Prahy, byla mu mezi okupanty vzdávána čest a úcta. Jenže po válce přišlo vystřízlivění. Záhy poznal a pochopil obludnost myšlení a činů nacismu i svého strýce. Trauma z Heydrichova vůdčího a organizačního podílu na plánu „konečného řešení židovské otázky“, tedy vyvraždění židovského národa, provázelo Petera Thomase celý život. S pocitem viny, břemenem jména a děsivého dědictví strýcových zločinů se vyrovnával nejen u psychoterapeutů, ale hlavně v sobě, ve své práci.

Nadace byla založena v červenci r. 1942, ale její instituty (osm, od r. 1944 devět) začaly pracovat až v květnu následujícího roku. Materiální základnu pro vybudování jednotlivých institutů tvořily české ústavy, které byly rozpuštěny a včleněny do nadace. V popředí práce stojí především otázka, jak a do jaké míry nadace uskutečňovala vědecké práce v duchu německé okupační politiky a zda výsledky těchto prací sloužily vzdálenému cíli - germanizaci českého obyvatelstva.