Miloš Dokulil Pořadí knih

Kniha přehledně ilustruje tři „vlny“ novověkého pátrání po odkazech na Ježíšův život a úsilí o stanovení důvěryhodných údajů o něm a jeho myšlenkovém dědictví. Prvním písemně doloženým zvěstovatelem víry byl sv. Pavel, který po souhlasu sv. Petra inicioval změny rituálu, včetně křtu. Proměnu Ježíše v „Krista“ podnítil historicky neznámý jedinec, který vyčetl příslib z Izajášova proroctví. Evangelisté, kteří začali psát až na počátku 70. let 1. století, nemohli být svědky událostí, které popisují. Stabilita ústního podání jako základ pro evangelijní příběhy je nepravděpodobná, a některé události, včetně „svatého týdne“, se nemusely odehrávat tak, jak jsou líčeny. Místo pro nanebevzetí se mezi evangelisty liší. Po deseti pronásledováních křesťanů v Římské říši se na začátku 4. století objevily předpoklady pro rozvoj křesťanství, které se vyvíjelo v řecké a latinské verzi. První církevní koncil svolal císař Konstantin v roce 325 do Nikaje, kde se jednalo o trojiční charakter božství a odsouzení arianismu. Konstantin později uznal, že Ježíš byl počat „Duchem“, ale předchozí Apoštolské vyznání víry nelze trojičně vysvětlit. O těchto a dalších problémech křesťanství se dozvíte více v knize, která zmiňuje i české vykladače Nového zákona.

O ČEM TATO KNÍŽKA JE? Především obrací naopak navyklou směrovku, běžně prezentující křesťanství nejdříve jakoby živé učení Ježíšovo, promítnuté posléze jako vize Krista pro „konec časů“. Samozřejmě že tu nejdříve historicky byl život konkrétního Ježíše, který ale tragicky skončil ukřižováním. Ta následná – jak říkáme – „křesťanská“ víra okamžitě nezačala triumfálně formulovaným prohlášením známým z J 3:16, nýbrž byla nejdřív pochopitelně zakřiknutá tou truchlivou vizí Golgoty. Kupodivu, teprve přes řeckou verzi slibných prorockých židovských textů nalezli blíže neznámí Ježíšovi stoupenci víru, že zrovna Ježíš byl opravdu již „Mesiáš“, jemuž bylo dáno zvítězit nad smrtí. Z pouhého přívlastku „christos“ se potom rychle stalo vlastní jméno „Christos“. Právě tuto, již novou víru v Krista Ježíše začal s překvapujícím úspěchem šířit příští „křesťanský apoštol“ Pavel. A protože tehdy brzy očekávaný příchod Kristův nenastával, zhruba 40 let po Ježíšově smrti začala vznikat prvá evangelia, jako „dobrá zvěst“ před očekávaným božím Královstvím. Nejdříve mezi „kristovci“ byl v jejich víře jen Bůh-Otec a jeho Syn jako garant spásy. Evangelia ještě nic neříkají o „Duchu svatém“. A předkládaný text nabízí různé konfrontace s biblickým textem či s vlastní vírou, také s doložením problematičnosti toho svědectví, které kontroverzně evangelia obsahují.

Monografie prof. M. Dokulila přináší na 210 stranách obdivuhodné bohatství myšlenek. Jeho přístup k Masarykovu dílu je naprosto originální, což je dáno tím, že je vybaven mimořádnými vědomostmi filozofickými, sociologickými, historickými, politologickými, teologickými a literárněvědnými. Nechce Masaryka pouze interpretovat, nýbrž hovoří o tom, čím T.G.M. oslovil jeho a čím by měl oslovit současnou společnost. Od historického základu dovádí své úvahy vždy až do současnosti a s velkou naléhavostí vyslovuje své apely na současníky. Kniha vznikala dvacet let, ale není tříští úvah, tvoří logický celek. Má předmluvu, sedm kapitol a závěr, vše pro čtenáře čtivé, ale zároveň náročné. Kapitoly jsou strukturovány do mnoha sugestivních otázek, na něž nabízejí odpovědi. Monografie má tak nadstandardní kvality, že by měla být čtena nejen odbornou, ale i širokou veřejností. Jde totiž o přesvědčivý doklad, že T. G. Masaryk vůbec není jen historickou legendou, nýbrž zdrojem mnohostranné inspirace - morální obzvláště - pro dnešní českou společnost.

Sborník příspěvků o vztahu současné vědy a umění, jejich vzájemném prolínání i odlišnostech. Obsahuje zamyšlení předních českých vědeckých pracovníků, vysokoškolských pedagogů a odborníků různých specializací.

Soubor odborných statí z mezioborových seminářů s masarykovskou tématikou z let 1998 - 2004 - s podtitulem Tři sondy, také do dnešní krize.