František Všetička Pořadí knih

Gotický ambit poezie je souborem studií o staročeské poezii 14. století. Jeho autor se v něm zaměřuje na poetiku básní a písní, zejména na poetiku kompozice. Předmětem jeho zájmu jsou drobné skladby profánního i sakrálního zaměření. Z profánních skladeb klade důraz na veršovanou produkci milostnou (Závišova píseň, Jižť veselé vzdávám a další). Všetička si ve svých interpretacích vědomě vybral ty básnické texty, jež se spolupodílejí na prvním vyvrcholení české básnické tvorby vůbec. Čtrnácté století představuje vzmach domácí literatury, jenž je v mnohém a podstatném porovnatelný s výkvětem gotické architektury.

Německo literární je souborem fejetonů o německých spisovatelích, ale také o jinonárodních slovesných tvůrcích, kteří jistou dobu pobývali v Německu. Vedle německých literátů klade František Všetička důraz rovněž na české spisovatele, kteří se do Německé spolkové republiky uchýlili v čase komunistické totality (L. Koval, M. Nápravník, K. Trinkewitz, K. Kryl aj.) Německé území se zároveň stalo přitažlivým magnetem pro tvůrce z cizích zemí (S. Crane, F. M. Dostojevskij, L. N. Tolstoj aj.). Publikace, která je osobitým literárním průvodcem po místech spjatých s životem a tvorbou pojednávaných autorů, je doprovázena více než stovkou Všetičkových fotografií.

Dekáda naděje je souborem studií o české próze 60. let. Navazuje na analýzy předchozích dekád dvacátého století, jež byly námětem Všetičkových úspěšných knih Kroky Kalliopé, Tektonika textu, Možnosti Meleté, Energie Ephialta a dalších. František Všetička (*1932) je naším v podstatě jediným kompozitologem. Nejde mu o běžný výklad textu, neboť nahlíží jednotlivá díla z hlediska jejich kompoziční výstavby. Uznává hlavně řemeslo a tomu dobře rozumí. Z velkého počtu prozaické produkce vybral ta, jež jsou umělecky a tektonicky svébytná. Do čtenářovy pozornosti se dostávají romány, novely a povídky Egona Hostovského, Milana Kundery, Josefa Škvoreckého, Ivana Klímy, Jaroslava Putíka, Bohumila Hrabala, Ladislava Fukse, Vladimíra Körnera, Vladimíra Párala, Aleny Vostré, Oldřicha Šuleře a Františka Neužila. V závěrečné kapitole je český prozaický kontext konfrontován s obdobným kontextem polským. Publikaci autor doplnil slovníkem kompoziční poetiky.

Olomoucký literární vědec a historik František Všetička (1932) se soustavně věnoval mimo jiné vývoji české prózy v šesti počátečních dekádách 20. století (např. ve svazcích Ariadnino arkánum, Možnosti Meleté, Kroky Kalliopé aj.). V knize studií o kompoziční poetice Rázovité refugium se tentokrát orientuje na vybraná prozaická díla 19. století. Ačkoli jde o autorův první krok do této epochy vývoje české literatury, neboť hodlá zmapovat celek kompoziční poetiky české beletrie 19. století, soubor statí zabývajících se prózami Karla Hynka Máchy, Karla Sabiny, Karolíny Světlé, Jana Nerudy, Jakuba Arbesa, Aloise Jiráska, Svatopluka Čecha, Julia Zeyera a jiných poskytuje panoramatický a ucelený pohled na prozaickou tvorbu 19. století, k níž přistupuje František Všetička zejména z hlediska její kompoziční výstavby a struktury. Knihu doplňuje obsáhlý Slovník kompoziční poetiky s odkazy na konkrétní literární díla vznikající ve zmíněné historické periodě.

Súchov je malou vesnicí na moravském Slovácku, kde na konci devatenáctého století založila nepočetná skupina mladých umělců podle vzoru polské tzv. Babinské republiky, již inicioval známý básník Kochanowski, spolek nazývaný Matoušem Béňou, Josefem Hudečkem, Jožou Uprkou a dalšími Súchovskou republikou. „Republika“ trvala krátce, vyznačovala se recesními a humornými rysy, aniž by si činila ambice být semknutým uměleckým sdružením nebo kolonií. Přesto se kromě literární a výtvarné tvorby věnovali súchovští též folkloru a upevňování kontaktů s literáty slovenskými, např. s Jozefem Miloslavem Hurbanem. Olomoucký literární teoretik, beletrista a překladatel František Všetička v krátkých vypointovaných kapitolách překládá dobovou mozaiku z tehdy zapomenutého kraje na moravsko-slovenském pomezí.

Soubor fejetonů Olomouc literární 4 podává podobizny literárních tvůrců, kteří byli nějakým způsobem spjati s tímto městem. Šíře těchto portrétů je dosti rozsáhlá, sahá od 15. století (Jan Kapistrán) až po naši současnost (Naděžda Kvítková, Jiří Fiala). Podobizny mají fejetonový až esejistický ráz, který zpřístupňuje jejich čtivost a přitažlivost. A vše to, co nezprostředkovávají tyto portréty, doplňuje dosti široká sada fotografií. Ve své většině jde o autorovy snímky.