Vladimir Sergejevič Solovjov Pořadí knih

Je známo, že ruský myslitel V. Solovjov si tohoto textu, vydaného v Záhřebu roku 1887, velice vážil. Je zde řeč o souvislostech mezi ruskou církví a Svatým stolcem. V textu upozorňuje na hranici rozdělující Platóna a křesťanství, abstraktní idealismus a náboženství vtěleného božství. Platónova snaha pomocí ideje erótu staví most mezi světem postižitelným rozumem a světem hmotným. I při velkém obdivu k Platónovi tady Solovjov naplno vyřkne větu: Lidský duch potřebuje tělo, aby mezi námi mohl vládnout Duch Boží.

Když se zajímáme o myšlenky a tyto myšlenky jsou něčím významným, pak bychom se měli zajímat o jejich dějiny, protože myšlenky nejsou monády, které žijí v prázdném prostoru. Solovjov ve svých religionistických studiích Jak probíhal mytologický proces ve starověkém pohanství a Prvobytné pohanství, jeho živé a mrtvé pozůstatky nabízí současnému čtenáři klíč k porozumění náboženské zkušenosti. Mystické východisko, které mu otevírá cestu ke světovým náboženstvím, jde ruku v ruce s jeho typickou snahou vstoupit do světa argumentace, která je diskurzem přísně vědeckým.

Vydání této nedokončené práce ze sklonku autorova života (sepisované v letech 1897-1899 a publikováné časopisecky v magazínu Вопросы философии и психологии) navazuje na předchozí solovjovskou řadu. Tři stati významného ruského křesťanského filozofa zkoumají gnozeologickou problematiku. První stať prostřednictvím interpretace Descarta dochází k závěru, že relativizace ontologie znamená ztotožnění s neuchopitelnými eventualitami různých zaměnitelných východisek. Druhá v rámci hledání podstaty jazyka zdůrazňuje, že jazyk vyžaduje určité východisko, pozadí slova, neboť jinak sám sebe destruuje! Závěrečná stať kritizuje tzv. absolutní systémy jako přežité, poněvadž sama ontologie předpokládá personalitu.... celý text

V osobě Vladimíra Solovjova se poprvé setkáváme s vizí integrovat západní intelektualismus a východní kontemplaci do syntéze, která v sobě obsahuje vědu, filosofii a náboženství. Jeho myslitelské impulzy nás stále překvapují schopností vše zahrnout do výzvy k autenticitě, pochopení dějinné souvislosti i prorocké inspirace. Dvě předložené studie o náboženství Číny a islámu nám prozrazují mnohé o těchto náboženstvích a jejich vztahu ke křesťanství. Navíc Solovjov nabízí klíč k duchovní četbě, který můžeme s užitkem použít i navzdory době, která uplynula od jejich vzniku.

Další pokračování solovjevské řady přináší systematickou studii jednoho z nejvlivnějších ruských myslitelů. Filozofie, která si chce vystačit se svou abstrakcí, přivádí k definicím, které definují pouze sebe sama. Solovjovova "láska k moudrosti" má naopak zúročit námahu "myšlení v pojmech pro celek života".

Tak často podléháme tíživému dojmu, že v našem životě je příliš zla; že zlo je ze světa neodstranitelné a svět rychle zapomíná na to, co je ověřené dobro. Odvaha ruského myslitele poukázat na (přesto) vítězící dobro, se v obsáhlém traktátu odkrývá jako svěží filosofická inspirace. Předmluvu napsal Tomáš Špidlík.

Může filosof „vědět“ něco komplexně? Může se přiblížit k takovému vědění, které zohledňuje celek? Tyto otázky, v důvodech „pro“ i „proti“, řeší pronikavá práce ruského myslitele. Klade tuto odpověď: ano, ovšem pouze, pokud samotný filosof dbá o duchovní život a pokud se nechává uchvátit osobním Celkem, který rovněž dopřává radost z celistvějšího filosofování.

Těžištěm ruského náboženského myšlení je hluboké přesvědčení, vize, která spojuje církev s jediným možným východiskem pro ruský národ, ale rovněž pro celé lidstvo: Ježíš Kristus. Solovjov sleduje cesty lidských dějin, vrcholící v rozhodující události – vtělení. Vydání pozoruhodného spekulativního díla je významným editorským počinem k rozvoji solovjovských studií v českých zemi.

Nad textem F. M. Dostojevského. Legenda o Velkém inkvizitorovi z románu F. M. Dostojevského Bratři Karamazovi vyprovokovala celou řadu reakcí největších ruských myslitelů minulého a našeho století. Kniha je výběrem po generace trvající diskuse o smyslu svobody a víry moderního člověka.