Milena Štráfeldová Knihy

„Plať pravidelně známky ROH a my ti dovolíme jezdit na nákupy do NDR. Drž hubu, a můžeš si koupit trabanta...“ I takovými pravidly se řídil náš každodenní život v předlistopadovém Československu. Odpudivá husákovská normalizace nás nutila k přetvářce, předstírané loajalitě, kompromisům a lhaní, jen abychom mohli vést jakžtakž normální život. Otevřeně se proti ní postavil jen málokdo. K těmto odvážným patřila i chartistka Lilian Landová, studentka jednoho z pražských gymnázií, kterou však StB v roce 1979 dohnala k sebevraždě. Její příběh se stal volnou inspirací pro román Krycí jméno Studentka. Život románové Lídy se od jejího reálného předobrazu v mnohém liší, obě se však staly obětí stejného režimu. Obě žily v době, o které jsme si možná naivně mysleli, že je už minulostí. Historie se ale ráda vrací a totalitní režimy, jak to dnes ukazuje putinovské Rusko, minulostí rozhodně nejsou. Osud Lilian či Lídy by tak měl být i varováním, abychom návrat totality nedopustili.

Co spojilo slavného pražského fotografa a mladou dívku, která právě přežila pochod smrti? Co způsobí pestrobarevný svetr desetiletého kluka, ze kterého jednou vyroste hrdina? A jaké vzpomínky vyvolal klavír, u něhož stále zlobí klapka spodní d? I to se dočtete v povídkové knize Mileny Štráfeldové. Po několika rozsáhlých románech se v ní autorka znovu vrací k naší nedávné historii, tentokrát však v podobě krátkých příběhů. Vystupují v nich skuteční lidé i fiktivní postavy, všechny ale spojuje jedno – každý po svém se brání nepřízni osudu, vzdoruje zlu a manipulacím a překonává své hendikepy. Je lhostejné, zda jde o oblíbeného kněze či žebráka na Karlově mostě, o známou divadelní kostymérku, geniálního šachistu, jemuž elektrický proud vypálil mozek, nebo o bezejmennou obtloustlou úřednici. Vždycky po nich chce život jediné – odvahu nedat se.

Monodrama Dora (monolog dcery Boženy Němcové) se odehrává za osamělých večerů Dory N., kdy ve svém odloučení na základě dopisů rekapituluje život své matky a rodiny.

Co má větší cenu: žít v bezpečném závětří, ovšem za cenu kompromisů, nebo si stát odvážně za svým a uchovat si čisté svědomí? Kolikrát ve 20. století stáli lidé v Československu před touto volbou? Pro Růženu Vackovou ale otázka takto vůbec nestála. Neochotu přistoupit na kompromis dokázala tato univerzitní profesorka už za nacistické okupace, kdy byla za účast v odboji odsouzena k smrti. A znovu po únoru 1948, kdy ji soud poslal za mříže na dvaadvacet let za „špionáž ve prospěch Vatikánu“. V komunistických věznicích nakonec prožila 15 let. Přesto je její jméno veřejnosti málo známé. Román Trestankyně přibližuje její život na pozadí „šťastného“ 20. století.

Kniha z větší části shrnuje povídky, které autorka od počátku 90. let psala pro rozhlasovou stanici Vltava. Některé z povídek vyšly i časopisecky, v knižním výboru se ale ke čtenáři dostávají poprvé. Autorka na konkrétních osudech otevírá témata, jako je divoký odsun sudetských Němců, komplikovaný návrat politických vězňů z 50. let do běžného života nebo ubíjející atmosféra posrpnové normalizace. Věnuje se ale i selháním lidí v osobním nebo rodinném životě, dotýká se například tabuizovaného tématu zneužívání dětí. Závěrečná novela Spáleniště už odkazuje k větším literárním formám, které pracují s postmoderními postupy, jimž se autorka věnuje ve své chystané knize Přepisovačka.

Je třetí knihou rozhlasové redaktorky, publicistiky a spisovatelky Mileny Štráfeldové, která vychází v nakladatelství Primus. V sedmi desítkách fejetonů se autorka zamýšlí nad tím, jaké poučení do života je možné najít i v těch nejobyčejnějších věcech, jako je třeba ztracený svetr, otlučený hrnek nebo patník u cesty. Vznik dalších fejetonů inspirovaly například jízda tramvají, dávná cesta do Leningradu nebo setkání s dalajlámou. Do knihy se ale promítají i zážitky z reportáží, putování do Compostely, Posázavím nebo za krajany, o kterých Milena Štráfeldová už řadu let připravuje pravidelné pořady pro Český rozhlas.

Ve své druhé povídkové knize se publicistka a redaktorka Českého rozhlasu Milena Štráfeldová znovu vrací do nedávné historie, k 50. letům nebo k době normalizace. Zabývá se ale i vztahy v rodině, odkrývá, jak i zdánlivě nepatrné události mohou lidem zcela změnit život nebo jak se do něj přes generace přenášejí dávná traumata. Závěrečná novela Voršila přináší postmoderní parafrázi svatovoršilské legendy, protože dávný příběh se mohl odehrát i jinak...

To je on! – Tři slova, ze kterých možná vzniklo umělecké jméno surrealistické malířky Toyen. Jméno stejně záhadné, jako byla sama. Jako by za sebou stále zametala stopy. Svá svědectví tak o ní podali jiní. Malíř Jindřich Štyrský, se kterým vytvořila celoživotní uměleckou dvojici. Židovský básník Jindřich Heisler, kterého až do konce války skrývala ve své žižkovské garsonce, protože odmítl nastoupit do transportu. Její přátelé z Devětsilu Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert nebo Karel Teige. Nebo francouzští surrealisté, když v r. 1947 odešla do pařížského exilu. Díky těmto svědectvím, ale i na základě pátrání v archivech v Česku a ve Francii, napsala Milena Štráfeldová její beletrizovaný životopis. Příběh Marie Čermínové, rodačky z pražského Smíchova, kterou sám André Breton zařadil mezi deset nejvýznamnějších světových umělců 20. století.

Je to jeden z největších Čechů, tvůrce naší národní hudby, bez jeho díla si českou kulturu ani neumíme představit. Přesto své chlapecké deníky i milostné dopisy psal německy a správně mluvit a psát česky se učil až dlouho po třicítce. A to není zdaleka jediná okolnost, která nás u autora Prodané nevěsty nebo Mé vlasti může překvapit. O Bedřichu Smetanovi vyšla spousta knih a zdálo by se, že jeho život už byl popsán do nejmenších detailů. Čím víc se ale o něm dozvídáme, tím víc také zjišťujeme, že je tu pořád co objevovat. Rozhodně neexistuje jen jeden všeplatný pohled na našeho „nejnárodnějšího“ skladatele. Dokuromán Friedrich řečený Bedřich líčí jeho dramatický osud, ale i jeho dobu a příběhy lidí, kteří jej obklopovali, milovali a podporovali, nebo mu jeho cestu naopak ztěžovali. Je také zamyšlením nad tím, proč byl Smetana tolikrát propagandisticky zneužit, jako snad žádný jiný náš umělec. A konečně klade i pár otázek o nás samých, na které stále ještě nemáme odpověď.