Jaroslav Vostrý Knihy

Studium vztahu obrazu a příběhu se v knize doplňuje, konkretizuje a zpřesňuje v duchu podtitulu "scéničnost v dramatickém a výtvarném umění". Žijeme v době všeobecné scénovanosti? Autoři nechtějí rozmnožovat stesky na scénovanost dnešního světa, za kterou jako by už zmizela jakákoli‘pravá skutečnost’, ale prostřednictvím interpretace vybraných uměleckých děl pokusit se o pochopení toho, co je základem jakéhokoli scénování, a jak toto puzení, z něhož takové scénování vyplývá, využívat opravdu tvořivým způsobem.

Publikace o divadelní režii, její teorii a praxi slouží jako učebnice studentům AMU.

Soubor studií a statí významné režisérské osobnosti českého divadla představuje doklad o dobovém herectví a uvažování o něm. Publikace obsahuje portréty jednotlivých hereckých osobností, studie zabývající se teorií herectví či články o osobním přístupu herců a hereček ke své profesi. // Edice: Studijní texty Ústavu teorie scénické tvorby DAMU

Výbor z dramatického díla Jaroslava Vostrého obsahuje tři divadelní hry inspirované žánrem komedie dell'arte: Tři v tom -- Dubrovnická komedie -- Lotos na mrazu Jedna z nejpopulárnějších českých divadelních komedií Tři v tom vznikla kdysi pro ansámbl Činoherního klubu. Další dvě hry v knižní podobě vycházejí poprvé.

Česká dramatika funguje v předkládané studii nejenom v přísném smyslu jistého uměleckého žánru, ale poukazuje současně k české historii chápané jako drama. Východiskem je tedy přesvědčení, že jistá suma dramatických textů představuje svéráznou (aktivní) projekci přemýšlení, které souvisí se skutečně se odvíjejícím (historickým) příběhem. Tato vlastnost má co dělat se symbolizační potencí uměleckých projevů jisté úrovně. V tom smyslu se i zde problematika hrdiny zkoumá ve vztahu postavy uměleckého díla a hrdiny „ve skutečnosti“. Základem zkoumání je interpretace dramat, která takové srovnání umožňují a která už tím prokazují svou platnost v kontextu české kultury.

Na základě čeho můžeme odlišovat herecké umění od kvazi-herectví pěstovaného v každodenním životě 'mediální epochy'? Při pokusu odpovědět na provokativně položené otázky přibližují autoři čtenářům inscenace v předních berlínských a pařížských divadlech a herecké umění jejich protagonistů. Na příkladech „odjinud“ je také možné zamýšlet se s příslušným odstupem nad některými tradicemi i novými tendencemi, které v evropském divadle trvají nebo se znovu objevují, zatímco na domácí scéně jako by zůstávaly opomíjeny.

Biografie zesnulého Petra Čepka (1940-1994), který se zasloužil k vývoji české kinematografie a byl jedním z nejvýraznějších herců své doby.

teoretická studie o dramatu a úloze hrdiny v něm

Vzpomínky Jaroslava Vostrého zahrnují nejslavnější éru Činoherního klubu, kdy zde pracoval jako umělecký šéf a podílel se tak výrazně na určování uměleckého směřování tohoto divadla a jeho repertoáru. Při tom nespouští ze zřetele ani kontext doby, která sice svazovala umělce svými cenzurními zásahy, ale byla zároveň etapou myšlenkového přerodu,…

Zdeněk Štěpánek byl jedním z největších českých herců 20.století a kniha sleduje dramatické zvraty jeho životního příběhu a hereckého osudu od počátků u kočovných společností až po Národní divadlo.

Dnešní dobu označuje autor knihy za dobu všeobecné scénovanosti. Jako dlouholetého divadelního praktika a teoretika ho zajímá, jaký vliv mají tyto tendence na oblast divadla a herectví zvlášť i jak se projevují v příbuzných uměních, ale nejen to: Sleduje, jak zasahují do našeho každodenního života prostřednictvím politiky, reklamy a médií. „I když prvním impulzem k promýšlení problematiky, kterou se zabývá tato kniha, byly konkrétní otázky, které klade praxe scénického umění, vždycky se brzy – i v praxi – ukázalo, že nejsou řešitelné mimo sociálně kulturní kontext a že tento kontext má co dělat s všeobecnou scénovaností. Dá se totiž říct, že právě všeobecná scénovanost je funkcí západní modernosti a rozšiřuje se a prohlubuje s jejím vývojem i se svéráznými způsoby jejího globálního šíření. V kontextu transformace, jež souvisí se stávající podobou nabídky zboží a jeho stále rostoucí výrobou i s bouřlivým rozvojem technických médií, to při odpovídajících způsobech politiky s její orientací na diváky také sotva může být jinak.“ (Jaroslav Vostrý)

Kniha je psána zkušeným divadelníkem, spoluzakladatelem a prvním uměleckým šéfem Činoherního klubu v 60. letech, autorem populární české komedie a divadelním pedagogem. Autor zkoumá herectví z různých perspektiv, zejména v kontextu současného světa, kde je každý sledován kamerami a novými technologiemi. Herectví se stalo masově rozšířeným jevem, jako by mohl hrát každý. Autor se ptá, co dnes znamená herectví jako skutečné umění v době masové spotřeby výtvorů, které s herci souvisejí. Většinou jsou herci vnímáni pouze jako nástroj či materiál. Přesto může herectví, jako svobodný tvořivý projev, hrát významnou kulturní roli a poskytovat vzory chování. Kniha obsahuje plastické portréty hereckých osobností a fascinující historii oboru, ale autor se nezaměřuje pouze na herecké umění. Vnímá herectví jako součást širší lidské expresivity a sebeutváření, jako potřebu vyjadřovat se a formovat různé impulsy. Tato perspektiva ho vede k propojení problematiky herectví s nejnovějšími poznatky neurovědy a kognitivní psychologie, včetně teorie mysli a zrcadlových neuronů.

Román, v němž Stendhal červenou barvou symbolizuje revoluci a černou barvou tmářství a despotismus. Syn vekovského dřevaře Julien Sorel chce dosáhnout v životě vynikajícího postavení. Potlačuje v sobě sympatie k Napoleonovi, protože jako jeho obdivovatel by ve stávajících politických poměrech by s nimi nemohl získat kariéru. Ačkoliv opovrhuje náboženstvím, dává se bez přesvědčení na kněžskou dráhu, neboť ta je nezbytným předpokladem ke kariéře, po níž touží. Sorel je pokrytec, který předstírá nebo utajuje city a názory podle toho, jak to vyžaduje jeho vlastní zájem. Svou ctižádost vnáší i do milostného poměru, který mu má pomáhat v kariéře. Postupně miluje dvě ženy, nejprve paní de Rénal, starostovu ženu, později, když pronikne do vysoké pařížské společnosti, Mathildu de la Mole. Sorel je však stále nespokojený, poznává, že ve střízlivé měšťanské době je každý úspěch problematický. Když postřelí paní de Renal a dostane se před soud, odmítá přijmout milost od společnosti, kterou nenávidí, a raději umírá na popravišti jakožto vzbouřený plebejec.

Jak se vyrovnávají s tvorbou Bertolta Brechta nejen naši nejbližší sousedé, ale i francouzská či britská a americká divadelní kultura? Druhý svazek dvoudílné monografie Problém Brecht s podtitulem Jinde tvoří studie zabývající se konkrétními inscenacemi her Bertolta Brechta na Slovensku, kde – jak se zdá – přijímají jeho dílo mnohem spontánněji než u nás; střetnutí francouzské či angloamerické kultury s reformátorskou autoritou Bertolta Brechta pak naznačuje, že dialog mezi jednotlivými kulturami není vždy snadný, ale vždy oboustranně prospěšný a obohacující. Obsah monografie Jinde: Brecht na slovenskom profesionálnom javisku /Martin Porubjak/ – Inscenácie hier Bertolta Brechta v slovenskom divadle /Elena Knopová/ – Od revoluce k alegorii (Recepce Brechtova divadla na francouzských jevištích) /Jitka Goriaux Pelechová/ – Recepce Brechta v Británii a v Americe /Jan Hančil/ – Na představeních Berliner Ensemble /Pavel Markov/

Jak se české divadlo vyrovnávalo s dílem jednoho z největších divadelníků 20. století, Bertolta Brechta? Básník, dramatik, režisér, zakladatel divadla Berliner Ensemble významně ovlivnil – a ovlivňuje stále – moderní tvář nejen evropské divadelní scény. První svazek dvoudílné monografie Problém Brecht nese podtitul U nás a zahrnuje různé pohledy na to, jak a čím Brecht provokoval české divadlo. Proti tezi, že Češi nikdy neměli Brechta rádi, stojí interpretace jeho dramaturgie jako inspirace pro řadu praktických divadelníků, ať šlo o manifestační přihlášení se k jeho odkazu programem „politického divadla“ v brněnské Mahenově činohře od přelomu 50. a 60. let, nebo o rozvíjení komediálních postupů v Brechtově díle, jak ho prezentovalo slavné Divadlo (Husa) na provázku v letech 70. a 80. či zlínský ansámbl (tehdy gottwaldovského Divadla pracujících). Svou zkušenost s ‘Brechtem’ tak vedle historiků zasvěceně líčí divadelní praktici – hudební skladatel, dramaturgové i režisér: Obsah monografie U nás Brecht a česká divadelní poetika /Jan Císař/ – Brechtova Berlínská dramaturgie /Jaroslav Vostrý/ – Můj Brecht /Miloš Štědroň/ – Brechtovská dramatika v Mahenově činohře v období tzv. politického divadla /Klára Hanáková/ – Svatba (a další...) /Petr Oslzlý/ – Jak jsme brechtovali ve Zlíně /Miroslav Plešák/ – Brechtovská divadelní poetika /Alois Hajda.

Dlouho postrádaná monografie o největším a současně jakoby nejkontroverznějším českém divadelním režisérovi Karlu Hugo Hilarovi (1885–1935) vychází z nejžhavější problematiky jeho šéfování ve Vinohradském divadle a v činohře Národního divadla: Byl diktátor? Nebo své herce opravdu inspiroval a vybudoval nejlepší činoherní soubor, který tvořil základ činohry Národního divadla ještě v 60. letech minulého století? Příběh jeho života a díla, tvořících výjimečnou jednotu, dovoluje nahlédnout tam, kde se tvoří předpoklady pro to, co pak obecenstvo vidí na jevišti: do složitých vztahů divadelního zákulisí, divadla a kritiky a samozřejmě divadla a doby, která nebyla jednoduchá. Tak předkládaná kniha nabízí i důležitý pohled na kulturní poměry první Československé republiky, která za Hilarova života vznikla a skončila tři roky po jeho smrti.

Tato studie se zaměřuje na Stanislavského pojetí herectví jako procesu tvoření, což je úzce spojeno s objevem lidské kreativity v moderní době. Stanislavskij (1863–1938) přetváří výkon v roli na tvorbu postavy a posouvá se od psaného textu k inscenaci, přičemž režisér se stává klíčovou postavou v divadle. Jako režisér a pedagog se Stanislavskij soustředí na rozvoj herecké kreativity, přičemž jeho metoda vede od slov dramatického textu k tomu, co tato slova skrývají. Odkryté cesty moderního divadla reflektují vývoj, který zosobňuje Karl Rokitansky s ideou „od zjevného k skrytému“, jež inspirovala i Freuda. Stanislavskij nenapsal knihu o „tvůrčím podvědomí“, ale v rámci svého „systému“ nabídl postupy, jak zapojit podvědomí do vědomé tvorby. Umělečtí revolucionáři, inspirovaní vědeckým pohledem na svět, se snažili demystifikovat podobné „iracionální zdroje tvorby“, přičemž se nacházeli v industriální fázi modernity. Stanislavského úsilí o spojení vědomého s nevědomým a techniky s poiesis je relevantní pro současné otázky týkající se individuální tvořivosti a týmových projektů. Jeho závěr života, poznamenaný nemocí a specifickými podmínkami umělecké činnosti v SSSR, ukazuje na souvislost mezi tvorbou a zápasem moderního člověka se smrtí.

Kolektivní monografie je výsledkem výzkumu divadelního díla Jiřího Frejky, realizovaného na Divadelní fakultě AMU. Tento výzkum se nezaměřuje pouze na umělecký odkaz významného českého režiséra, ale také na osvětlení klíčových období českého moderního divadla a vztahu divadla jako umění k jeho institucionálním a mediálním aspektům. Frejka se ve studiích objevuje jako ředitel v turbulentním historickém kontextu. Jeho práce přesahuje jednotlivé inscenace a zahrnuje celkové pojetí divadla. Frejkův boj za divadlo začal snahou o založení Divadla československé armády, které mu v roce 1945 nabízelo bezpečné zázemí. V roce 1950, kdy se situace politicky vyostřovala, se nová armádní podpora měla stát ochranným štítem. Přeměna Městských divadel pražských na Divadlo československé armády se nakonec uskutečnila, avšak pro Frejku už v takovém divadle nebylo místo. Již v roce 1948 byl pravděpodobně vybrán jako farmakos, tedy osoba, která měla nést "hříchy" avantgardy, jejíž úspěchy byly v tehdejší době považovány za problematické.

Monografie věnovaná období, ve kterém stál v čele poválečných Městských divadel ředitel Ota Ornest, představuje čtenáři příběhy umělců, kteří tvořili v době proměňující se postupně od totalitního režimu počátku let padesátých v nadějeplnou epochu „zlatých let šedesátých“. Pozornost je věnována nejen legendárnímu řediteli tzv. Ornestina, ale i významným inscenacím a jejich režisérům Karlu Dostalovi, Alfrédu Radokovi, Ladislavu Vymětalovi, Ivanu Weissovi, Františku Miškovi, a hercům i herečkám, kteří na jevištích Komorního divadla, Divadla komedie a později i Divadla ABC pěstovali divadlo jako kultivovanou zábavu, která měla vtip a eleganci a které dominovalo osobní kouzlo těch, kdo ji dokázali povýšit na opravdové umění. Tato kniha je napsána i proto, aby se nezapomnělo na herectví Rudolfa Hrušínského, Dany Medřické, Radovana Lukavského, Václava Vosky, Jaroslavy Adamové, Ireny Kačírkové, Josefa Beka, Václava Postráneckého, Viktora Preisse a všech ostatních, kdo spolutvořili Ornestovu éru Městských divadel pražských.

Kniha představuje drama jako scénický projekt: Na konkrétních příkladech (Tartuffe, Krejcarová opera, Tři sestry, Šest postav hledá autora, Radúz a Mahulena, Kosmické jaro… aj.) sleduje autor, zkušený divadelník a pedagog, opakující se vývoj od improvizovaného projevu k psanému dramatickému textu s důrazem na zkoumání jeho slovesné stránky. S dramatem jako scénickým projektem souvisí skutečnost, že dramatik se už při rozvíjení dialogu orientuje na živý projev – jako živé, tedy pociťuje slovo od samého počátku a tento vztah ke slovu se obráží v jeho psané podobě: Drama se tak aktivně podílí na literárním vývoji i na podobě divadla a skrze oba tyto vztahy i na podobě dané kultury, s níž bezprostředně souvisí.

Výbor z přednášek a článků literárního a divadelního kritika Jindřicha Vodáka (1867–1940) k historii českého divadla. První část tohoto souboru je věnována Národnímu divadlu, druhá představuje pohled do historie českého herectví. Portréty jednotlivých herců uvádějí studie věnované vývoji českého hereckého umění a zvláštní pozornost je věnována ženskému herectví a divadelní komice. Součástí knihy jsou portréty těchto herců: Josef Jiří Kolár (1812–1896) František Karel Kolár (1829–1895) Eliška Pešková (1832/3–1895) Otylie Sklenářová-Malá (1844–1912) Jindřich Mošna (1837–1911) Jiří Bittner (1846–1903) Jakub Seifert (1846–1919) Vendelín Budil (1847–1928) Josef Šmaha (1848–1915) Eduard Vojan (1853–1920) Hana Benoniová (1868–1922) Marie Laudová-Hořicová (1869–1931) Hana Kvapilová (1860–1907) Marie Hübnerová (1865–1931) Bohuš Zakopal (1874–1936) Václav Vydra (1876–1953) Roman Tuma (1899–1933) Jarmila Horáková (1904–1928)

Sborník soustřeďuje příspěvky pronesené na sympoziu „Josef Kajetán Tyl a česká (divadelní) kultura“, které se konalo v září 2006 vpředvečer plzeňského mezinárodního divadelního festivalu k příležitosti stopadesátého výročí smrti velkého českého divadelníka a s perspektivou dvoustého výročí jeho narození.

V pozdní modernitě se požadavek tvořivosti a originality, spojené s vytvářením něčeho nového – požadavek vyhrazený do té doby zejména umění – stal čímsi všeobecně vyžadovaným. Aby také ne, vždyť stálý růst produkce nezbytně vyžaduje její permanentní inovaci i estetizaci a součástí trhu se stala také produkce zážitků! Je jasné, jaké důsledky na proměnu samotného pojmu i podobu umění může mít a má vznik a rozvoj kulturního průmyslu, obstarávajícího tyto komodifikované zážitky v rozsahu od televizní produkce po turismus. To činí problematiku vztahu scénování a umění zvlášť naléhavou. Tak bylo také důvodem pro napsání knihy Scénování a umění přesvědčení, že je důležité, ba nutné odlišit jistý druh tvorby – druh, pro který snad můžeme vyhradit název i status umění – od všeho ostatního, co se dnes pokládá za kreativní. V té souvislosti odlišuje autor také umělecké scénování od všeobecného scénování, které je pro dnešní svět příznačné.