David Hume Knihy

Druhá kniha Humova slavného filosofického díla Pojednání o lidské přirozenosti, která poprvé vyšla společně s knihou první v roce 1739, předkládá čtenáři Humovu originální teorii vášní a vůle. Hume se v ní soustředí zejména na výklad čtyř nepřímých vášní pýchy, studu, lásky a nenávisti v prožívání vlastního a cizího já (self). Neopomíjí přitom zdůraznit roli, kterou v tomto prožívání hraje zakoušení pocitů a postojů druhých vůči naší osobě a silná lidská tendence k vzájemnému srovnávání. Stejné východisko Hume následně používá i pro výklad takových emocí jako je soucit, úcta, závist či škodolibost. V závěru knihy předkládá Hume i svou vlivnou kompatibilistickou teorii vůle, podle níž lze svobodu lidské vůle sloučit s požadavkem její zákonité příčinné determinace.

Dialogy o přirozeném náboženství jsou Humeovým nejdůležitějším příspěvkem k filozofii náboženství a jedním z klíčových novověkých textů tohoto oboru. Tématem knihy jsou teze tzv. přirozeného náboženství, které tvoří doplněk principů a pouček „zjeveného“ náboženství. Bádání v rámci přirozeného náboženství si klade za cíl odpovědět na otázku, co můžeme zjistit o existenci Boha a o jeho atributech čistě pomocí rozumové úvahy a smyslové evidence. Toto bádání není založeno na tvrzeních Bible či jiných posvátných textů a nebere v potaz svědectví o zjeveních, zázracích či jakýchkoli jiných nadpřirozených jevech. V rozhovorech tří vzdělaných přátel Hume zkoumá základy náboženské víry a míru jejího racionálního opodstatnění. Rozvíjí kritiku některých tradičních argumentů pro Boží existenci, zejména tzv. teleologického argumentu, jehož podrobný rozbor zabírá velkou část textu. Jeho cílem však nebylo popřít, že Bůh existuje — nebyl ateista v současném slova smyslu. Chtěl jen ukázat, že o Božích vlastnostech a způsobu jeho zasahování do světa nemůžeme s jistotou říci téměř vůbec nic. Hume se v díle dotýká i dalších důležitých témat tradičně probíraných v rámci filozofie náboženství, například problému přítomnosti zla ve světě. Pro svou důmyslnou kompozici dílo dodnes zůstává interpretační výzvou pro laické čtenáře i specializované badatele.

Ve třetí a závěrečné knize svého slavného Pojednání o lidské přirozenosti předkládá Hume veřejnosti morální filosofii. Hume svoji koncepci morálky zaměřuje na pojem morálního charakteru a ctnosti, přičemž přichází se zásadním rozlišením morálních ctností na ctnosti přirozené a uměle vytvořené. V nauce o sympatii z obecného hlediska Hume následně nabízí své řešení problému objektivity morálního soudu a při zpracování nauky o umělých ctnostech - spravedlnosti orientované na pojem vlastnictví, cti a občanské poslušnosti - poskytuje významný příspěvek filosofii práva a politické filosofii. Plně sekulární charakter Humovy morálky představuje i dnes jeden z nejdůležitějších milníků ve vývoji evropského etického myšlení.

Anglický filozof kritizuje neschopnost lidského rozumu postihnout skutečnost. Lidská víra ve skutečnost není založena na rozumové úvaze, neboť přesahuje danosti smyslů a paměti. Víra ve skutečnost tudíž vychází ze skrytých zdrojů, které jsou racionálně nepostižitelné.

Výrazný představitel anglického empirického senzualismu uložil do tohoto spisu své pojetí lidského rozumu a jeho celkového chápání světa. Základem je mu danost zkušenosti, avšak toto antimetafyzické stanovisko je traktováno vesložitých relacích agnostického skepticismu a objektivistických tendencí. Dílo představuje nutnou vývojovou etapu na cestě k vědeckému materialismu, jež pak směřovala přes Hegela k Marxovi.

Culturally significant, this reproduction preserves the integrity of the original artifact, including copyright references and library stamps. It serves as a vital piece of civilization's knowledge base, reflecting the historical importance of the work. The attention to detail ensures that readers experience the text as it was originally presented, providing insight into its context and legacy.