Oliver Sacks Knihy

Sbírka různorodých esejů, která je oslavou lidské zvědavosti. Přední světový neurolog Oliver Sacks v ní nahlíží z různých úhlů na svůj život a vzpomíná zejména na to, co jej nejvíc ovlivnilo. Přibližuje své dětství, kdy se poprvé zamiloval do sodíku, draslíku a chlóru a začal provádět první pokusy (někdy ne zcela povedené, jak dokazovala exploze sklenic se špatně zakonzervovanými kvasícími sépiemi), získává první zkušenosti se čtením a knihovnami (knihovna v rodném domě byla jeho nejoblíbenější místností, soupeřila pouze s chemickou laboratoří) a muzei (jednou strávil celou noc v síni fosilních bezobratlých), z nichž se stala celoživotní láska. Autor připomíná některé zajímavé klinické případy ze své praxe, jako byla návštěva odlehlé osady mennonitů, kde se vyskytuje neobvyklý počet tourettiků s různými tiky, nebo epidemii spavého onemocnění se „zastavenými“ pacienty. Popisuje, jak tyto poruchy povětšinou odrážejí pomalu nastávající změny v mozku, kdy dochází k rozrušení samotných základů vědomí a jáství a ke krátkodobému či trvalému pocítění nicoty. Zmiňuje stigma a nepochopení, které takovéto a podobné choroby stále obklopuje, a dotýká se samotného pojetí medicíny, kdy se lékařské techniky a postupy sice změnily, lidský prožitek však nikoli.

Ve čtveřici esejí, které světoznámý neurolog Oliver Sacks napsal na sklonku svého života, se jejich autor vyrovnává se stárnutím, nemocí a smrtí. V tomto krátkém bilancování nahlíží jakoby obráceným dalekohledem, ne nepodobným lékařskému mikroskopu, na své dětství, rodinné zázemí, náboženství, vlivy, které nasměrovaly dráhu jeho života.

Autobiografie světoznámého britského neurologa Olivera Sackse, který se proslavil svými případovými studiemi fascinujících a neobvyklých lidských příběhů (ať se jedná o epidemii spavé nemoci, která své oběti zanechala na desetiletí v katatonickém stavu, Touretteův syndrom s nekontrolovaně vydávanými zvuky a bizarními tiky či autismus), začíná trochu méně obvykle, než je běžné. Sacks ji psal v době, kdy trpěl rakovinou oka a věděl, že mu již nezbývá mnoho času. Text se z velké části zaobírá osobními tématy, a než se dostaneme k Americe počátku šedesátých let a profesním začátkům v Los Angeles, dozvídáme se o jeho lásce k motorkám, oblibě posilování a každodenního plavání, o depresích a nevyřešených osobních problémech, které vyústily v hluboký pád do světa drog, či jak obtížný život měli homosexuálové v Anglii padesátých let. Sacks tak plně pokračuje ve své zavedené tradici. Propojuje práci neurologa s literární činností a pozoruje sám sebe a svůj život se stejným nadhledem, laskavostí a pronikavostí jako kdysi své pacienty. Za nimi se také vydával do jejich vlastního prostředí a s neobvyklou mírou empatie přibližoval jejich odlišnosti a život žitý v často velmi radikálně změněných podmínkách. I po dlouhodobém pobytu v Americe se však stále považoval za cizince a kladl si otázky, co to znamená domov a jak se vztah k němu během života vyvíjí.

Ve své nejzásadnější knize neurolog Oliver Sacks přibližuje neobyčejné příběhy dvaceti pacientů dlouhodobě žijících v nemocnici pro chronicky nemocné. Tito lidé přežili pozapomenutou velkou epidemii spavé nemoci, jež ve dvacátých letech minulého století zasáhla celý svět. Podivuhodné explozivní probuzení ze somnambulního, často absolutně nehybného a na vnějším okolí zcela závislého stavu, ve kterém přežívali několik desetiletí, umožní až použití nového léku, L-DOPY. Dozvíme se tak podrobně a z první ruky (neboť autor vyznává osobní přístup a setkání s pacienty tváří v tvář), jaký byl jejich život předtím, jak absolutně "zpomalení" byli, a jak se postupně probouzeli, stávali aktivnějšími, doslova "zrychlenějšími", vraceli se do života, ve světě, který byl pro ně úplně nový a cizí, a jak se vypořádávali s leckdy druhým pólem: tiky, nutkáním, patologickou euforií. Osudy jednotlivých pacientů se liší, jak co se týče rodinné situace, věku, kdy je nemoc postihla, tak i anamnézou či reakcí na lék.

Lékař neurolog vypráví o sedmi zvláštních pacientech, postižených autismem, barvoslepostí, Tourettovým syndromem a dalšími neurologickými poruchami. Jejich příběhy vypráví s velkým lidským i odborným zaujetím, své pacienty vnímá jako jedinečné bytosti, které dokázali čelit svému osudu.

Oliver Sacks, nazývaný „dvorní básník medicíny“, ve své poslední knize zkoumá, jakou roli hraje hudba v našem mozku a jak ovlivňuje naše psychické a fyzické zdraví. Stejně jako v předchozích dílech se snaží porozumět zkušenostem lidí s různými neurologickými odlišnostmi, tentokrát zaměřenými na vnímání a prožívání hudby. Příběhy zahrnují chirurga, který po zásahu bleskem propadne vášni pro Chopinovu hudbu, amnesiaka s pamětí trvající jen sedm vteřin, ale s výjimečným vztahem k hudbě, a děti s Williamsovým syndromem, které hudbu doslova prožívají. Sacks ukazuje, jak hudba dokáže oživit parkinsoniky, pomoci lidem po mozkové příhodě znovu mluvit, a přibližuje životy těch, kteří trpí „amúzií“, jež vnímají hudbu jako chaos. Svým erudovaným a přístupným stylem spojuje neurovědní fakta s osobními příběhy pacientů, což umožňuje laikům přemýšlet o mozku a jeho funkcích novým způsobem. Sacks se snaží poodhalit fascinující biochemické procesy, které vedou k fenoménu, jímž je hudba, a ukazuje, jak může být inspirativní, povznášející a dokonce léčivá, pomáhající nám definovat naši identitu.

V knize esejů Řeka vědomí se její autor, neurolog Oliver Sacks, zabývá tématy z oborů, jako je botanika, chemie, me­dicína, neurověda a umění a obrací se na své velké tvůrčí hrdiny vědy – zejména Darwina, Freuda a Williama Jamese. Byli jeho věrnými druhy od mladých let a značnou část jeho díla lze vnímat jako jakýsi dlouhý rozhovor, který s nimi vedl. otázky, které zkoumali – význam evoluce, kořeny kreativity, podstata vědomí, se nacházejí v samotném středu vědy a této knihy. Oliver Sacks byl stejně jako Darwin bystrým pozorovatelem a velmi rád shromažďoval příklady, z nichž mnohé pocházejí z jeho rozsáhlé korespondence s pacienty a kolegy. Freudovi se zase podobal svou neodbytnou touhou porozumět lidskému chování v jeho nej­záhadnějších rovinách a jeho pozornost podobně jako u Williama Jamese zůstává upřená ke specifičnosti zkušenosti, byť se zabývá náměty teoretické povahy, jako například zkoumáním času, paměti a tvořivosti. Kniha Řeka vědomí, jejíž text Sacks načrtl dva týdny před smrtí, tak prokazuje autorovu jedinečnou schopnost nacházet neočekávatelné spojitosti mezi tématy a skutečnostmi, jeho ryzí radost poznávat a neutuchající snahu porozumět tomu, co nás činí lidmi.

Halucinace byly kdysi považovány za královskou cestu do nevědomí a mnohé kultury je spolu se sny vnímají jako vyšší stav vědomí, který se snaží aktivně navozovat pomocí duchovních praktik, meditace, drog nebo odloučení. V současné západní kultuře však halucinace často vnímané jako příznak šílenství nebo známka vážného poškození mozku, což se projevilo i v čarodějnických procesech. Tyto prožitky zásadně zpochybňují naše chápání reality. Halucinace mají různé podoby a příčiny – mohou být spojeny s očními problémy, spánkovou obrnou, migrénou, nebo mohou mít různé formy, jako jsou zvukové či vizuální. Mohou zahrnovat halucinace fantomových údů po amputaci nebo halucinace dvojníka. Jejich vznik může být způsoben například epilepsií, vysokými horečkami, cukrovkou nebo intoxikací alkoholem. Zajímavé je, zda geometrické vzory, které vidíme při migréně, mohou mít souvislost s uměleckými motivy aboriginálních umělců, nebo zda halucinace jako elfové a víly ovlivnily naše lidové tradice. Halucinace nočních můr mohou inspirovat naše představy o démonech, zatímco epileptické záchvaty, které zažil Dostojevskij, mohly přispět k našemu chápání božství. Halucinace tak posilují víru v duchy a přízraky a ukazují, jak kultury historicky hledaly halucinogenní drogy pro posvátné účely.

Dočteme se o jedincích, kteří mají dokonalý zrak, ale nepoznají své vlastní děti, o nevidomých, kteří se stávají hypervizuálními nebo kteří se orientují pomocí „zraku jazyka“ – ti všichni autorovi dávají podněty k zásadním otázkám, které míří ke kořenům některých velmi zvláštních paradoxů: Jak vlastně vidíme? Jak myslíme? Jak důležitá je vnitřní představivost? Jak to, že ačkoli psaní je staré pouze pět tisíc let, lidé se vyznačují univerzální, zdánlivě vrozenou schopností číst? Případové studie, podané typickým literárním a empatickým stylem, vypráví o lidech, kteří se byli nuceni po ztrátě údajně nezbytných smyslů, jako je řeč či zrak nebo schopnost rozeznávat tváře, čtení či vnímání trojrozměrného prostoru, adaptovat na radikálně nový způsob komunikace. Setkáváme se tak s koncertní pianistkou Lilian, jejíž potíže začínají ztrátou schopnosti číst noty, až je pro ni nakonec nemožné rozeznat každo­denní předměty; s neurobioložkou Sue, která nikdy neviděla svět trojrozměrně a stereoskopické vidění získala až ve svých padesáti letech; s Pat, která se po dlouhých letech izolace stane vyhledávaným společenským člověkem, přestože trpí afázií a není schopna vyjádřit se celou větou, či s Howardem, úspěšným spisovatelem, před nímž leží nutnost nalézt způsob, jak nadále vykonávat svou profesi i poté, co mu mrtvice zničí schopnost číst.

Hlavním podnětem k sepsání této knihy bylo pro autora jeho obyčejné zranění se zvláštními následky, které utrpěl při nehodě v horách. Oliver Sacks se tak ocitl v postavení pacienta, jehož rutinní chirurgická léčba se zkomplikovala a on na vlastní kůži prožil to, co je předmětem jeho celoživotního bádání – neurologické problémy. Sám na sobě zakusil zážitek odcizení části těla... Myšlenky, které ho v jeho nemoci provázely, byly existenciální povahy: Je možné zachovat si celistvé „já“ i v případě, že přijdeme o část těla? Co vlastně znamená toto „já“? „Všechno to bylo ještě pořád ohromně neskutečné. Nebyla to moje noha, co jsem po ní šel, nýbrž mohutná, neohrabaná protéza, bizarní přívěsek, sádrový válec ve tvaru nohy — a navíc válec, který pořád měnil svůj tvar i velikost, jako bych používal jakýsi podivně neobratný a nestálý robotský vynález, naprosto směšnou umělou nohu. Byl to pohyb svého druhu, ale neživočišný, nelidský. Tohle že je chůze? Ptal jsem se sám sebe, a potom se záchvěvem hrůzy: s tímhle že se budu muset smířit pro celý zbytek svého života? To se mi pocit opravdové chůze už nikdy nevrátí? Už nikdy nebudu umět přirozeně, spontánně a svobodně chodit? Budu už odteďka nucen myslet na každý pohyb? Musí být všecko tak složité? Nemůže to být prosté?“ Kniha s upřímností a zápalem přibližuje pocit hrůzy, ale i zázrak, který je ukryt pod povrchem zdraví a který člověka může zcela proměnit.