Jiří Ryvola Pořadí knih (chronologicky)

Bibliofilsky vypravená knížka zachycuje v mnoha kresbách a doprovodných textech rozsáhlou řadu dochovaných židovských památek na našem území či jejich pozůstatků. V historických reminiscencích z období středověku, z doby Rudolfa II. i z novověkých dějin se zamýšlí nad podstatou a etikou národa, který sehrál v historii našich zemí významnou roli. Židovské etnikum a jeho kultura ovlivnily naše dějiny nejen po stránce literární či architektonické, ale i duchovní. Kromě dějinných souvislostí se autor věnuje nejvíce židovským památkám v Praze, Třebíči a mnoha dalších místech, ale též pověstem o Golemovi či legendární výstavě Millenium Judaicum Bohemicum.

Již druhá kniha o Litoměřicích od malíře Jiřího Ryvoly. Opět je to především knížka kreseb /tužkokresba/. Litoměřice nabízejí velkou škálu inspirací v podobě malebných zákoutí. Jedná se o pohled kreslíře, který zde žije a toto město má rád. Doprovodný text vypráví o lidech, které autor potkal, o zážitcích, co prožil. Zážitky, které člověk prožije, nejsou jen výpovědí o sobě samém, mohou vyvolat vlastní vzpomínky i u čtenáře. Sám autor říká: „Nazývám to poeticky náhrdelník zážitků, na které navlékáme vlastní korálky starostí i radostí“.

Vznik a vývoj železnice je od počátku významně předurčován nejen vlivy hospodářskými, ale i politickými a geopolitickými. Podíváme-li se na historii tratí "z Prahy do Bavor", platí to dvojnásob, neboť změny na mapě Evropy i změny vnitřních poměrů našeho státu vytvářely rámec významu a prosperity těchto tratí i přilehlého okolí v návaznosti na to, ve které části Evropy jsme se zrovna nacházeli. Společnost Skanska, pro kterou nakladatelství Radix publikaci zpracovalo a vydalo, velice citlivě vnímá trendy vývoje a usiluje o sklou-bení svého evropského působení s respektem a úctou k národním hodnotám, tradicím a dílu, na které navazuje. Tak je tomu i u železničních tratí v Čechách a na Moravě. Osvědčený autorský tým "mapuje" kdysi samostatné historické trati, které se z podstatné části stanou sou-částí III. železničního koridoru. To je cenné, neboť se uvažuje se o tom, že tento koridor přinese zásadní změnu - poprvé nebude zcela kopírovat dosavadní trať a "narovnáním" kolejí mezi Smíchovem a Berounem vznikne nejdelší železniční tunel na našem území. Jedná se zatím i nejradikálnější zvažovaný krok napřimování tratí u nás, je to významný krok k tomu, abychom z Prahy do Bavor (a naopak) měli zase o něco blíže. Krok vyvolaný možnostmi soudobé techniky a stále více spěchajícím člověkem, předzvěst našeho budoucího začleňování do evropských superrychlých tratí, které zásadním způsobem změní poměry osobní přepravy.

Když v roce 2004 vydal autor po své první návštěvě "Nové listy z Provence", knížečku kreseb, postřehů a úvah, vzbudila až nečekaný ohlas. Poté se do Provence vrátil a s námi se přišel podělit o svůj "druhý dojem". Snad i na vás dýchne hřejivé slunko babího léta a uvidíte nezaměnitelné okrové tóny domů schovaných pod červenými čapkami střech, ucítíte vůni levandule i zrajících hroznů a zatoužíte usednout na některou ze židlí Paula Cézanna. Snad nejlépe tento jeho počin přiblíží slova Ryvolova úvodu: "Mám rád Provence. Vím, že jsem to již napsal ve své první knížce, ale myslím, že není důvod, proč to neříci opět. Ženě také nevadí, když jí to opakujete, ba naopak. Provence je bezpochyby rodu ženského. Nejsem se svým citem sám. Je to dobře, protože nelze tento kraj vlastnit, stejně jako nelze vlastnit krásnou ženu. Lze ji milovat, vyznat se z toho a ona vám na oplátku poskytne něco ze svého půvabu, vůně a možná i něco více."

Knížka je vyznáním kumštýře - malíře a divadelníka tělem i duší a ajzn-boňáka profesí - Jiřího Ryvoly městu, ve kterém prožil podstatnou část života a jež se mu stalo domovem. Namířil si to v mládí od Berounky přímo k Labi. Počátkem 90. let minulého století to sice vzal na chvíli proti proudu do Prahy, ale rychle se zase vrátil. Zda to bylo či nebylo dobře, nechť laskavě posoudí ctěný čtenář této publikace, neboť návrat Jiřího Ryvoly do Litoměřic nebyl jen návratem domů, ale i návratem k výtvarné práci. Zdá se, že přišel v pravou dobu, neboť zrání výtvarné našlo souznění se zráním lidským. A někde zde vznikla i potřeba říci svému městu a lidem, se kterými se denně potkává, i těm, se kterými se zatím míjí, že Litoměřice jsou městem, ve kterém stojí za to žít. Nechává nás nahlédnout do svého skicáku, ve kterém jsou kresby do detailu propracované, i ty "jen tak nahozené", kresby zachycující momentální rozpoložení či nějaký "celkem bezvýznamný detail", i kresby, které napovídají, že se asi dříve či později stanou námětem pro obraz. Těžko se pro to hledá výraz - snad si mohu dovolit napsat, že ty kresby jsou takové "ryvolovské". A není to jen o technice kresby či kompozici, je to i o námětech, které si vybírá, o nostalgii, která není ani trochu zapšklá, ale která dovádivě šimrá jako jarní slunko a zároveň laskavě hladí a hřeje říjnovými paprsky.

Buštěhradská trať, která v roce 2005 oslavila 150. výročí svého vzniku, částečně navázala na těleso naší druhé koňské železnice a stala se ve své době významnou dopravní tepnou podmiňující těžbu uhlí a industrializaci. Její dnes již poněkud zašlá sláva možná trochu paradoxně pomohla uchovat na mnoha místech trať v podobě, která zaujme každého výtvarníka, jehož srdce trpí ajznboňáckou arytmií. Není tedy vůbec náhodou, že si ji Jiří Ryvola vybral jako první námět z volně koncipovaného projektu "výtvarného mapování" historických tratí. Svou typickou tužkokresbou nás provází od východního počátku trati v Praze - přes některé odbočky - až po její zakončení v Chebu. Nejde mu přitom o výběr, který by zřejmě provedl historik či architekt, ale o ztvárnění objektů, které jsou mu blízké natolik, že by je rád ukázal i nám ostatním, kteří se buď do daných míst z různých důvodů nedostaneme, či tyto objekty míjíme denně, a snad i proto nám zevšedněly. Kresby doprovodil krátkými glosami Zdeněk Pospíšil.

Listy z Provence patří již drahnou dobu mezi knihy, ke kterým se čtenář rád vrací. Chytré a moudré postřehy zaznamenal jejich autor Miroslav Horníček jazykem tak kultivovaným, že "se to dá číst i dnes". Humor, plný hravosti a mužné pošetilosti, brilantních formulací, a zejména pak člověčiny, přivedl J. Ryvolu několikrát do Horníčkovy blízkosti. A pravděpodobně někde zde se zrodila i jeho touha poznat Provence. Zatímco Horníček nechal své vyprávění ilustrovat malířem Vondrou, malíř Ryvola doprovodil své kresby tužkou vlastními texty. Ono by to ani jinak nešlo - výpověď je natolik osobní, že by to za něj stejně nikdo udělat nemohl. Přesto, že jsem tam s ním nebyl, dovedu si živě představit, jak se sadou pečlivě ručně ořezaných tužek značky Faber vášnivě řádí ve skicáku a ztrácí pojem o čase a lidech náhodně kolem jdoucích i blízkých. Poté, co několik přátel vidělo kresby a prolistovalo poznámky, rozhodl se zpřístupnit je širší veřejnosti. Snad i na vás dýchne hřejivé slunko babího léta a uvidíte nezaměnitelné okrové tóny domů schovaných pod červenými čapkami střech, ucítíte vůni levandule i zrajících hroznů a zatoužíte usednout na některou ze židlí Paula Cézanna. Pokud jste ještě v Provence nebyli, zajeďte tam. Budete se tam, stejně jako J. Ryvola, cítit jako doma.

Autor patří mezi ty, které přitahuje kouzlo nepoznaného do té míry, že žádná překážka není tak velká, aby ji nemohli překonat. S přicházejícím věkem zralosti si začíná splňovat i sny, na které bychom my ostatní už dáno zapomněli či rezignovali. Není tedy divu, že stranou jeho pozornosti nezůstala Francie - země lidí, jejichž mentalita je nám tak blízká, země básníků, jejichž verše otevírají srdce mladých dívek i zralých žen, země spisovatelů romantických příběhů i drsných výpovědí o životě člověka, země malířů, kteří jsou mu tak blízcí… Po okouzlení Provence směřovaly jeho kroky do Bretaně. Vrátil se fascinován kameny - kameny umně poskládanými do komínů bretaňských domů, kameny křivolakých uliček, hřbitovních zdí i kameny majestátních menhirů. Jiří Ryvola však není žádný turista, počítající kilometry a navštívené památky. Dokázal se zastavit, s kameny pohovořit a nám ostatním sdělit, o čem si povídal, a možná v některých z nás vyvolal i touhu zkusit to také. Kromě skicáku nám dává v připojených glosách možnost trochu nahlédnout i do své duše. Poznámky "jaksi na okraj" nekomentují kresby, přesto hodně vypovídají o okolnostech jejich vzniku i jejich tvůrci, jeho inspiraci i touhách, jež se snaží proměňovat ve skutečnost.

...některé knihy, stejně jako děti, jsou výsledkem lásky, již lze nazvat celoživotní. Záměrně, jako kmotr, pominu otázku otcovství i mateřství, a to nejen proto, že autory jsou dva chlapi, kteří svůj život spojili se železnicí. Jiří Ryvola, ajznboňák tělem i duší, je dnes i úspěšným a uznávaným výtvarníkem, jehož znají nejen domácí galeristé, ale jenž se jako malující železničář prezentoval i v zahraničí (Paříž 2002). Autor textu, Mojmír Krejčiřík, patří mezi nejzkušenější odborníky, zabývající se vývojem železnice na našem území. Na svém kontě má již hezkou řádku knih a další můžeme brzo očekávat. - (z předmluvy Zdeňka Pospíšila) -

Lázeňský život byl odjakživa fascinujícím tématem pro intelektuály i matky, které objevily jiné stránky existence. Nyní je čas ohlédnout se zpět a vtisknout tomuto bohulibému počínání vizi, která přesahuje mylně historické události. Náhoda svedla na stejné místo ty, kteří byli schopni pozvednout lázeňství na nové výšiny, potvrzující, že náhoda přeje připraveným. Lázeňské šviháctví není ideologie, ale způsob života, který akcentuje to nejkrásnější v člověku. Autoři, zakladatelé a členové prezídia Metropolitní asociace lázeňských šviháků (MALŠ), vytvořili dílo hodné obdivu. Kompozice knihy zachycuje rozmanité stránky historie MALŠe a lázeňského šviháctví, ukazující neuvěřitelnou energii, která zastiňuje účinky léčebných pramenů. Ani ty nejvybranější delikatesy v lázeňských cukrárnách se nemohou srovnávat s poetikou této knihy. Pokud nejste lázeňským švihákem, důkladné prostudování této knihy je nezbytné pro vstup do tohoto světa. A pokud se jím již cítíte, kniha vám ukáže mety, o které stojí za to usilovat. Vydáno pro Metropolitní asociaci lázeňských šviháků.