Jakub Šlouf Knihy

Dne 1. června 1953 vstoupilo do stávky několik významných pražských průmyslových podniků v čele s tehdejším mamutím strojírenským a hutním koncernem ČKD Stalingrad. Dělníci se bouřili proti sociálním důsledkům ohlášené měnové reformy, vyšli z bran továren, a připravovali dokonce protestní pochod na Pražský hrad. Politické důsledky takového činu by byly nedozírné. Vedení komunistické strany se ocitlo v prekérní situaci, protože revoltu vyvolaly stejné závody, které ještě před pěti lety aktivně pomáhaly zajišťovat v ulicích metropole únorový státní převrat. Hrozil proto zásadní otřes legitimity celého systému. Co se však v tomto období v továrnách skutečně změnilo? Dochované dokumenty včetně unikátních fotografií umožnily autorovi knihy rekonstruovat nejen tyto zapomenuté červnové události, ale také obecnější atmosféru v tehdejším průmyslu.

Kniha analyzuje jeden z nejrozsáhlejších protestů éry československého stalinismu, plzeňskou červnovou revoltu proti peněžní reformě v roce 1953. Metodologicky přitom vychází z teorií tzv. nových sociálních hnutí. Známý plzeňský incident proto zasazuje do kontextu předchozích protestních akcí, které se odehrály v plzeňském regionu v rozmezí let 1948-1953. Takový postup autorovi umožňuje mapovat vývoj několika různých protestních kultur, které dlouhodobě působily v jednotlivých částech společnosti v západních Čechách a které v roce 1953 každá svým osobitým způsobem inspirovaly vznik i průběh zkoumané události. Práce tak přináší nejen výrazně zpřesněný kritický popis červnových protestů, ale též jejich kulturní rodokmen, jehož prostřednictvím autor odkrývá strukturu hlavních sociálních hnutí, která se revolty účastnila, a s nimi spojený soubor společenských konfliktů, ze kterých protesty vycházely. Jedná se zejména o tyto tři: sociálně motivované stávkové hnutí průmyslových dělníků, hnutí pro-západně orientované studentské i dělnické mládeže a latentní pnutí uvnitř komunistické strany, které se projevovalo pasivní rezistencí její členské základny vůči lokálním stranickým elitám.

Osud Petra Millera symbolizuje celou Sametovou revoluci. Více než třicet let pracoval na dělnických pozicích a politiku ignoroval, přičemž normalizace mu umožnila společenský a materiální vzestup. V listopadu 1989 se však rozhodl postavit do čela stávkového hnutí, které zásadně ovlivnilo výsledek revoluce. Přicházel přímo od kovadliny, ale stal se klíčovým spolupracovníkem Václava Havla při jednáních s představiteli KSČ o předání moci. Na začátku prosince 1989 bez přípravy převzal funkci federálního ministra práce a sociálních věcí. Jeho příběh ukazuje, jak se významných pozic ujímali lidé, kteří nebyli připraveni na zásadní ekonomické a sociální reformy, a jak noví ministři záviseli na odborném personálu z předchozího režimu. Millerovo ministerstvo zavedlo základní pilíře sociálního zabezpečení v novém tržním prostředí, jako například minimální mzdu. Byl také protivníkem Václava Klause v hospodářské politice. V roce 1993 kandidoval na předsedu ČSSD, ale brzy se rozešel s Milošem Zemanem. Poté využil své vládní kontakty a stal se ředitelem odboru lidských zdrojů v Chemapol Group a ČEZ. Jeho osud tak ilustruje propojení politiky a byznysu v 90. letech. Rozhovor pokrývá celé období jeho života.

Retribuce jako služební úkol na hraně možností i profesní cti zaměstnanců justice. Kniha popisuje činnost Mimořádného lidového soudu v Praze, který byl z hlediska rozsahu agendy zdaleka největší retribuční institucí v poválečném Československu. Díky své poloze v hlavním městě navíc soudil nejvyšší představitele bývalé německé okupační moci, včetně Karla Hermanna Franka, Kurta Daluegeho či osob zodpovědných za vyvraždění Lidic. Mediální pozornost i společenský tlak vyvíjený na soudce byly proto enormní. Z perspektivy samotného soudu byla retribuce nesmírně náročným služebním úkolem, který stavěl celý justiční aparát před řadu obtížně řešitelných administrativních, logistických, personálních i morálních problémů. Přes vyhrocenou společenskou atmosféru a právní rámec definovaný na zásadách stanného práva se zaměstnancům soudu dařilo dostát profesním standardům a udržet procesní stránku retribuce v mezích přijatelné právní kultury i za cenu četných konfliktů s resortem ministerstva vnitra. Součástí knihy jsou též rozsáhlé seznamy téměř 10 000 vyšetřovaných osob s informacemi o výsledku trestního řízení.

Komunistická strana završovala v poválečném období hned dvojí transformační proces. Z úzké disciplinované sekty třicátých let se stávala masovou stranou se statisíci nových členů. Zároveň se přetvářela v univerzální stranu zahrnující ve svých řadách kromě dělníků též ostatní sociální a profesní složky společnosti. V programu strany oslabila radikální sociální rétorika, naopak zesílily národní akcenty. Strana také ještě nebyla plně centralizována, mezi jednotlivými organizačními úrovněmi strany – od řadových členů přes funkcionáře místního a krajského formátu až po ústřední vedení strany – existovaly velké rozdíly. Analýza procesu poválečné organizační obnovy komunistické strany na Plzeňsku hledá odpovědi na otázky: Z jakých společenských skupin se rekrutovali funkcionáři na jednotlivých stupních stranického organismu? Jakými prostředky se vedení strany podařilo mobilizovat značnou část společnosti a z jakých pohnutek ji její stoupenci podporovali? Jaká byla skutečná míra jejich vlivu na tvorbu komunistické politiky v celostátním či komunálním měřítku? V čem byli transformací společnosti po únoru 1948 vyslyšeni – a v čem naopak podvedeni?

Existovaly v období státního socialismu v Československu stávky? Souhlasili tehdejší zaměstnanci průmyslu s vládní politikou? Byli dělníci úspěšní v prosazování svých mzdových a sociálních požadavků? A jakým způsobem jejich tlak ovlivňoval celkovou společenskou a politickou realitu? Odpovědi budou pro mnohé čtenáře překvapivé. Po celé sledované období se totiž odehrávalo stávek značné množství. Průmysloví dělníci sice patřili v rámci diktatury k privilegovaným a loajálním částem společnosti, přesto paradoxně byli zdaleka nejčastěji protestující společenskou skupinou. Mohli si totiž na rozdíl od jiných dovolit razantně prosazovat své zájmy. Tehdejší stávky nebyly odbojovými akty, ale extrémní formou kolektivního vyjednávání, která kompenzovala deficit nezávislých zastupitelských orgánů. Vycházely namnoze ze mzdových a sociálních otázek, ke svým cílům využívaly často nižší stupně odborových a stranických organizací a nezřídka se legitimizovaly vůči nadřízeným institucím užíváním socialistické ideologie. Doposud nejkomplexnější zpracování dané problematiky je založeno na rozsáhlém archivním výzkumu.

Monografie na základě rozsáhlého výzkumu v regionálních archivech sleduje nastolení, upevnění a proměny diktatury Komunistické strany Československa na příkladu čtyř krajských a osmi okresních stranických organizací na území českých zemí. Časově je ohraničena koncem druhé světové války v květnu 1945, kdy „národní revoluce“ vynesla v regionálním prostředí k moci velký počet komunistů a jejich sympatizantů, a druhou celostátní konferencí KSČ v červnu 1956, která završila první fázi destalinizace v Československu. Výklad se zaměřuje především na vývoj krajských a okresních stranických elit, vztahy mezi jednotlivými úrovněmi stranické hierarchie, vnitrostranickou komunikaci a proměny narativů, kterými se KSČ snažila legitimizovat své mocenské nároky.