Jaroslav Pažout Pořadí knih (chronologicky)

Prokuratura představovala významný mocenský článek komunistického režimu po celou dobu jeho existence, především pak po roce 1952, kdy byla završena její přeměna na instituci leninského typu. Z orgánu veřejné žaloby se tak stala třídní institucí, jež měla za úkol střežit tzv. socialistickou zákonnost. Její činnost se dotýkala prakticky všech oblastí života společnosti. Tato kniha analyzuje organizační a personální vývoj i působení nejvyšších orgánů prokuratury, včetně jejich postavení v mocenském systému. Velká pozornost je mj. věnována charakteristice nejvyšších představitelů generálních prokuratur ČSSR, ČSR a SSR, včetně jejich vzájemných vztahů a konfliktů, politickému, vzdělanostnímu i věkovému složení pracovníků těchto orgánů.

Stížnosti a obecně dopisy občanů politickým a správním orgánům i jejich představitelům, společenským organizacím a médiím představují pozoruhodný pramen, jehož prostřednictvím lze sledovat jednu z nejintenzivnějších forem specifické komunikace mezi občany a různými institucemi komunistického režimu. Odráží se v nich klíčové problémy, s nimiž se občané potýkali. Přinášejí rovněž cenné svědectví o možnostech – či spíše nemožnostech – vládnoucího režimu reagovat na tento „barometr nálad“ ve společnosti, čerpat pro korigování své politiky z této „studnice informací“. Stížnosti dávají nahlédnout nejen do myšlenkového světa pisatelů, ale poodhalují i rozmanité podoby jednání a strategií při prosazování osobních i celospolečenských zájmů. V zemích s nedemokratickým systémem vlády, vyznačujícím se potlačováním svobody projevu a absencí svobodných voleb a nezávislých médií, představují jeden z mála relevantních zdrojů pro poznání myšlení a nálad obyvatelstva, tedy „obyčejných lidí“. Publikace si klade za cíl přispět k pochopení tohoto tématu.

Druhá světová válka přinesla milionům lidí utrpení, svým rozsahem i formami v dějinách dosud nepoznané. Tažení nacistického Německa a jeho spojenců a z něj vyplývající okupace řady zemí doprovázená mnoha brutálními projevy vyvolala potřebu vyrovnat se s tímto obdobím, vypořádat se sválečnými zločinci, ale i s domácími zrádci a kolaboranty, byť hranice mezi kolaborací a rezistencí byla často tenká. Publikace si klade za cíl přispět k poznání procesu poválečné retribuce, který představuje velmi komplikované a často i bolestivé téma. Zabývá se jeho mezinárodními konsekvencemi, aplikací retribuce vůči národnostním menšinám a jejím průběhem ve vybraných regionech i reflexí ve filmové tvorbě.

Politicky motivovaná trestněprávní perzekuce na konci čtyřicátých let a v letech padesátých 20. století v Československu i dalších zemích sovětského bloku se po jeho zhroucení stala předmětem širokého zájmu historiků i publicistů. Totéž nelze říci o revizi těchto procesů a rehabilitaci jejich obětí, byť měly významný politický, společenský i morální dopad. Kniha představuje příspěvek k tomuto důležitému tématu československých dějin. Vedle úvodního shrnujícího textu obsahuje deset studií rozdělených do tří celků. První je zaměřena na mezinárodněpolitické souvislosti, konkrétně situaci v Sovětském svazu, Polsku, Maďarsku a Bulharsku. Druhý blok zahrnuje texty věnované různým politickým, společenským a právním aspektům rehabilitací – (ne)řešení rehabilitací nekomunistických obětí politických procesů v polovině padesátých let, barnabitské rehabilitační komisi, udělování milostí komunistickými prezidenty a přípravě zákona o soudní rehabilitaci a jeho aplikaci na půdě Národního, resp. Federálního shromáždění v letech 1968–1970. Poslední část knihy tvoří dvě regionální sondy zabývající se rehabilitacemi evangelických duchovních v šedesátých letech na Slovensku a brněnskou kauzou tzv. klerofašistické odnože Zelené internacionály.

Prakticky po celou dobu existence komunistického režimu byla perzekuce jeho odpůrců součástí politiky vládnoucí Komunistické strany Československa. Vrchol těchto perzekučních opatření představovaly trestněprávní postihy, které se dotkly tisíců československých občanů. Předkládaná publikace si klade za cíl přispět k hlubšímu poznání tohoto tématu. Vedle úvodního textu obsahujícího obecné shrnutí trestněprávní perzekuce v letech 1948–1989 zde nalezneme studie mapující zneužívání poválečného retribučního soudnictví, zákulisí fungování Státního soudu, proměnu charakteru trestněprávní perzekuce na přelomu šedesátých a sedmdesátých let a postihy za různé formy verbálních projevů v období tzv. normalizace. Součástí knihy je i rozsáhlá edice dokumentů přibližující na různých typech zpráv pohled speciálního odboru Generální prokuratury ČSSR na tzv. protistátní trestnou činnost v Československu.

Dopisy občanů představitelům a orgánům Komunistické strany Československa v letech 1988–1989. Předkládaná monografie si klade za cíl přispět k poznání fenoménu dopisů a stížností občanů v komunistických diktaturách i příčin a okolností zhroucení normalizačního režimu na sklonku osmdesátých let v Československu. Její základ tvoří edice čtyř desítek dokumentů – periodických svodek z dopisů adresovaných ústřednímu výboru KSČ a jeho generálnímu tajemníkovi Miloši Jakešovi, resp. ústřednímu výboru KSS a jeho prvnímu tajemníkovi Ignáci Janákovi. Jednotlivé dokumenty jsou opatřeny poznámkovým aparátem, jenž přináší řadu doplňujících informací a s využitím rozsáhlé a dosud opomíjené sbírky dochovaných stížností i podrobněji přibližuje řadu konkrétních kauz. Nedílnou součástí knihy je i úvodní studie, která problematiku dopisů občanů adresovaných stranickému vedení představuje v širším tematickém záběru a delší časové perspektivě, pokrývající celé období takzvané normalizace. Autoři v ní podrobněji analyzují některá z klíčových témat, jako jsou bytová politika, sociální zabezpečení, ekonomické problémy, rozkrádání, politika strany a německé válečné hroby v Československu, a přibližují i stížnosti, které se do svodných informací vůbec nedostaly, neboť překročily proměnlivou hranici „konstruktivní kritiky“ a získaly punc „nepřátelského štvaní“.

Komunistická strana Československa sehrála v dějinách Československa významnou roli, po druhé světové válce dokonce klíčovou. Do rukou se čtenářům dostává svazek věnovaný rozmanitým aspektům její činnosti a působení v období tzv. normalizace (1969 – 1989) a v transformačním období na počátku devadesátých let dvacátého století. Kniha není pouze pokusem o komplexnější a kritické shrnutí dosavadního stavu výzkumu o vývoji KSČ v tomto čtvrtstoletí. Jejím cílem je rovněž seznámit odbornou veřejnost a zainteresované zájemce s řadou nových či dosud méně známých poznatků a též nabídnout podněty k zamyšlení či přispět k řešení dosud nezodpovězených otázek.

Publikace obsahuje studii o úřadech oberlandrátů, hlavní částí jsou podrobné biogramy jejich představitelů s odkazy na prameny, provázené mnohdy i jejich fotografiemi, dále publikace obsahuje edici nejdůležitějších dokumentů týkajících se těchto úřadů a kromě samozřejmého aparátu i bohatou obrazovou přílohu.

Protektorát Čechy a Morava, Slovenská republika, Říšská župa Sudety a další odtržená československá území v letech 1938/39–1945 Předkládaná publikace si klade za cíl přispět ke komparaci politického, hospodářského a sociálního vývoje v různých částech československého území od rozpadu společného státu v březnu 1939, resp. v případě území odtržených od Československa mnichovskou dohodou a vídeňskou arbitráží od podzimu 1938, až do skončení druhé světové války. Vedle obecnějších shrnujících textů pro jednotlivé oblasti v ní nalezneme studie k arizaci v protektorátu (průmyslové podniky, kinematografie) a na Slovensku či k postavení žen pracujících v protektorátním průmyslu a slovenských dělníků. Kniha obsahuje též studie věnované filmové reflexi daného tématu a možnostem jeho didaktického zpracování.

Publikace přináší základní informace o profesním, společenskopolitickém i osobním životě lidí stojících v čele jejich nejvyšších orgánů justice v letech 1948–1989. Pokud jde o rezort justice, pod nějž spadala do roku 1952 i prokuratura, byli do ní zařazeni ministři spravedlnosti unitární vlády a jejich náměstci do federalizace země v roce 1969 a poté ministři spravedlnosti ČSR a SSR a jejich náměstci. Opominuti nebyli ani pověřenci spravedlnosti působící na Slovensku. Protože v zakladatelském období komunistického režimu sehrály klíčovou roli Státní soud a Státní prokuratura, do lexikonu byli zařazeni také předseda Státního soudu, resp. státní prokurátor, a jejich náměstci. Na činnost Státního soudu navázal Nejvyšší soud, resp. po federalizaci země nejvyšší soudy ČSSR, ČSR a SSR. Jejich předsedové proto nemohou v lexikonu také chybět. V lexikonu jsou zastoupeni také funkcionáři Generální prokuratury, která dosud stála spíše stranou zájmu badatelů. Cílem lexikonu je posloužit odborníkům i zájemcům z řad laické veřejnosti zabývajícím se problematikou komunistické justice a prokuratury, případně se státi odrazovým můstkem k dalšímu biografickému výzkumu.

Dne 28. října 1918 došlo vedle vyhlášení Československa také k deklaraci Německého Rakouska, jehož součástí se měly stát i převážné německé oblasti českých zemí. Nesouhlas vítězných velmocí a zásah čs. branných jednotek tomuto vývoji zabránily, tento mocenský zásah však do budoucna zatížil vztah českých Němců k čs. státu. Tato monografie se zabývá největší z těchto provincií, Deutschböhmen (Německé Čechy). Mapuje obecný kontext jejího vzniku a existence, její správně-politickou strukturu, důležité osobnosti a některé další aspekty (včetně pozdější reflexe).

Jaroslav Pažout a Kateřina Portman (Lozoviuková) editoři přinášejí publikaci zaměřenou na perzekvované a marginalizované skupiny obyvatel v Československu v letech 1945–1989. Kniha se zabývá existencí občanů druhé kategorie, což je charakteristické pro nedemokratické režimy, ale i pro demokratické země. Obsahuje studie různých skupin „nechtěných“ obyvatel, počínaje obtížným postavením německých obyvatel po jejich nuceném transferu a proměnlivostí kategorie československého „(pracujícího) lidu“. Dále se věnuje osudu skupin definovaných národnostním původem, přičemž subjektivní vnímání často nehraje roli. Texty popisují situaci německého, maďarského, romského a rusínského obyvatelstva. Zmiňuje se také vzpomínání osob židovského původu na holocaust. Další část se zaměřuje na perzekuci v komunistickém Československu a využívání nesvobodných pracovních sil v uranovém průmyslu. Publikace analyzuje přístup státu a veřejnosti k homosexuálům a osudy knih zabavených státně nespolehlivým osobám. Poslední blok se věnuje didaktice a filmové vědě, reflektuje problematiku identity v historickém vzdělávání a zkoumá český film v období normalizace a tvorbu Jana Procházky.

Postihy odpůrců režimu byly klíčovou součástí politiky Komunistické strany Československa během normalizace. Mnoho lidí čelilo trestněprávní perzekuci, která představovala vrchol represivních opatření vůči nepohodlným občanům. Publikace se zaměřuje na tuto problematiku, přičemž první kapitola analyzuje proměny trestněprávní perzekuce během dvacetileté existence normalizačního režimu. Hlavní část práce je rozdělena do deseti podkapitol, které se věnují specifickým protirežimním aktivitám a jejich trestněprávním postihům, dokumentovaným na řadě kauz. Pozornost je věnována perzekuci za šíření protirežimních písemností, letákové akce, vydávání samizdatu, nezávislé náboženské a kulturní aktivity, petiční hnutí, demonstrace, verbální projevy, odpírání vojenské služby, výkon trestu odnětí svobody a konflikty s veřejnými činiteli. Práce se opírá o důkladný pramenný výzkum, zejména soudních a vyšetřovacích spisů a dokumentů opozičního původu, přičemž využívá také odbornou literaturu a svědectví pamětníků.

Československé státní hranice a jejich ostraha hrály klíčovou roli ve vývoji pohraničních regionů ve druhé polovině 20. století. Politické, sociální a národnostní změny v prvních poválečných letech se nejvíce projevily právě zde. Původní německy mluvící obyvatelstvo bylo většinou vysídleno a nahrazeno obyvateli slovanského původu. Železná opona, která po druhé světové válce rozdělila Evropu, a nový režim na státních hranicích ovlivnily život všech obyvatel Československa. Vytvoření zakázaných a hraničních pásem vedlo k další selekci lidí a jejich nucenému vysídlování. Obyvatelé pohraničí čelili realitě, že přirozené mezistátní hranice se staly nepřátelskými. Publikace se snaží přispět k hlubšímu poznání vlivu hranic na život obyvatel v letech 1945–1989, a to jak legálního, tak ilegálního překonávání. Skládá se ze tří částí: první obsahuje příspěvky o životě v pohraničí, druhá se zaměřuje na případové studie překračování hranic, a třetí blok se věnuje didaktickému zpracování tématu hranic a železné opony a jeho zobrazení ve filmu.

Po listopadu 1989 se historický výzkum období let 1948–1989 soustředil převážně na odkrývání mocenských mechanismů fungování monopolní vlády komunistické strany, především pak na politicky motivovanou perzekuci. Toto směřování vedlo občas k přílišnému zplošťování pohledu na čtyři desítky let existence komunistického režimu. V poslední době do popředí badatelského zájmu stále více vstupuje problematika každodenního života a proměny životního stylu. Objektem odborného zájmu se tak ve větší míře stává „obyčejný“ člověk se svými běžnými starostmi. Zvýšený zájem o dějiny každodennosti je zřetelný i u laické veřejnosti. K hlubšímu poznání tématu by měla přispět i tato publikace, rozčleněná na tři celky.

Snaha ovlivnit veřejné mínění – domácí i zahraniční – je přirozeným cílem každého režimu, který se prostřednictvím propagandy snaží jednak o svou legitimizaci a prosazení vlastních cílů, jednak o potření skutečných i zdánlivých protivníků. Také Československo bylo ve svých dějinách vždy arénou i předmětem informačního boje mezi různými vnitřními i vnějšími politickými silami a ideovými směry. Markantně se to projevilo i v prvních letech po skončení druhé světové války, kdy se rozhodovalo o budoucí podobě státu, a především po únoru 1948, kdy se komunistický režim snažil upevnit a posléze i udržet své pozice též prostřednictvím mohutného propagandistického působení. Do informačního boje se samozřejmě zapojili i odpůrci komunistického režimu. Publikace si klade za cíl přispět ke zkoumání tohoto důležitého tématu. Příspěvky se zabývají problematikou propagandy obecně i dílčími problémy. Jedna z kapitol se věnuje také možnostem aplikace daného tématu pro didakticko-pedagogické účely a propagandě ve filmu. Vedle obrázkových příloh k jednotlivým článkům obsahuje kniha faksimile šestnácti propagandistických a osvětových plakátů z první poloviny sedmdesátých let.

Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) byla nezávislá iniciativa kladoucí si za cíl sledovat případy osob, které byly trestně stíhány nebo vězněny za projevy svého přesvědčení či které se staly oběťmi policejní a justiční zvůle, seznamovat s těmito případy veřejnost i úřady a postiženým osobám pomáhat. O jednotlivých kauzách vypracovával výbor sdělení; od svého založení v dubnu 1978 do konce roku 1989 jich vytvořil celkem 1125. Co všechno se z nich můžete dozvědět? Předkládaná publikace představuje první kritické vydání těchto dokumentů.

Působení disentu a nonkonformních aktivit ve středoevropských zemích sovětského bloku hrálo klíčovou roli při pádu komunistických režimů. Tato kolektivní monografie nabízí přehled vývoje opozičních hnutí v Československu, Polsku, Maďarsku a Německé demokratické republice, zkoumá jejich paralely a rozdíly. Kromě historických studií obsahuje názory dobových aktérů a relevantní dokumenty. První blok se zaměřuje na opoziční hnutí v NDR, Polsku a Maďarsku, přičemž autory jsou Tomáš Vilímek, Łukasz Kamiński a Eva Irmanová. Dále je zde příspěvek Mikołaje Iwanowa o disidentském hnutí v SSSR, jehož vývoj ovlivnil i ostatní komunistické země střední Evropy. Druhý blok se soustředí na opozici v Československu na konci osmdesátých let. Milan Otáhal zkoumá opoziční hnutí v českých zemích, zatímco Norbert Kmeť sleduje nezávislé aktivity na Slovensku. Petr Blažek hodnotí činnost opozice z pohledu vedení Komunistické strany, Jaroslav Pažout se věnuje postihům za protirežimní vystoupení a Jiří Suk analyzuje Chartu 77 a její vliv na Občanské fórum. Publikace rovněž obsahuje přepisy diskusí a edice dokumentů, doplněné faksimiliemi letáků, petic a fotografií ilustrujících občanské aktivity v Československu.

Ve 20. století se značná část inteligence, a to zdaleka nejen české a slovenské, nechala unést vizí spravedlivé společnosti sobě rovných lidí a dala se do služeb komunismu, který tuto utopickou představu budoucího uspořádání mezilidských vztahů nabízel. Příslušníci inteligence tak ve velké míře podlehli ideologii, jejímž jménem byly napáchány mnohé zločiny, navzdory tomu, že by díky svému vzdělání a rozhledu měli být odolní vůči sice svůdným, nicméně nerealistickým a ve své podstatě nebezpečným idejím. Na otázku, proč tomu tak bylo, se snažili a snaží odpovědět bývalí stoupenci tohoto hnutí, kteří se s ním dříve či později rozešli. Toto téma je však též relevantním a důležitým předmětem odborného zkoumání, k němuž má přispět i předkládaná publikace. Její první část tvoří příspěvky věnované problematice intelektuálů a jejich vztahu ke komunistické straně a jí nastolenému režimu, a to i v mezinárodním kontextu. Druhý blok obsahuje studie vztahující se k jednotlivým osobnostem, významným komunistickým intelektuálům. Poslední blok je vyhrazen příspěvkům zabývajícím se možností využití daného tématu pro didakticko-pedagogické a popularizační účely.

První část publikace se zaměřuje na období před získáním mocenského monopolu komunistickou stranou v únoru 1948 a obsahuje studie věnované jejímu obrazu v lidoveckém tisku druhé poloviny 30. let na příkladu publicistiky Lidových listů, odrazu propagandy Kominterny v ilegálním tisku ostravských komunistů na počátku II. světové války, levicovým mládežnickým organizacím na Moravě v protinacistickém odboji, osudu německých komunistů v Československu v prvních dvou poválečných letech a působení Alexeje Čepičky ve funkci předsedy Místního národního výboru v Kroměříži v letech 1945-1947. Druhá část zahrnuje články zaměřené na dílčí témata z dějin KSČ v době, kdy byla stranou vládnoucí. Texty se zde zabývají vnitrostranickým vývojem Komunistické strany Slovenska od roku 1948 do začátku 60. let, situací v Jihomoravském krajském výboru KSČ v Brně v letech 1967-1968 a vztahům mezi KSČ a východoněmeckou Jednotnou socialistickou stranou Německa v letech 1969-1989. Je zde též poprvé publikován projev Gustáva Husáka na aktivu funkcionářů KSČ z obvodu Prahy 9 v závodě ČKD v Praze-Vysočanech 31. května 1969, který předznamenal nástup tzv. normalizace.

Nucené pracovní nasazení českého obyvatelstva Protektorátu Čechy a Morava pro válečné hospodářství Třetí říše (1939-1945).

Publikace je rozdělena do dvou částí. První, zaměřená na období do konce druhé světové války, obsahuje studie věnované postoji komunistické strany k otázce sjednocení levice před VII. kongresem Kominterny konaném v roce 1935, vlivu sovětské propagandy na utváření obrazu Sovětského svazu v meziválečném Československu, dětství a studentským letům Alexeje Čepičky a represím vůči slovenským komunistům v letech 1939-1943. Do druhé, "poválečné" části pak byly zařazeny texty zabývající se rivalitou mezi komunistickou stranou a sociální demokracií v letech 1945-1989, sítí vazeb a způsoby vyjednávání v poúnorové komunistické straně na příkladu kontaktů mezi funkcionáři Krajského výboru KSČ v Brně a Okresního výboru KSČ Brno I v letech 1948-1952, převzetím sovětského modelu sociální správy v Československu v letech 1950-1956 a kulturní politikou vedení komunistické strany v letech 1962-1966.

V pořadí druhá kolektivní monografie projektu "Komunistická strana Československa a bolševismus" navazuje jako 7. svazek na pět sborníků projektu vedeného prof. Zdeňkem Kárníkem "Dějiny KSČ a radikálního socialismu". Publikace je rozdělena do dvou částí. První přináší tři studie: politologickou studii o funkci voleb a volební praxi v komunistickém Československu, studii o prvních letech Výborů žen zřizovaných při místních národních výborech v roce 1952 jako výraz snahy komunistické strany o novou formu "ženského hnutí" a analýzu problematického vztahu vedení KSČ k sovětské reformní politice v letech 1985-1989. Druhá, obsáhlejší část zahrnuje pět studií slovenských autorů o organizačních aspektech vývoje KSS v letech 1939-1943, o Komunistické straně Slovenska v letech 1945-1948, o podílu KSS a Slovenska na formování první a druhé ekonomické reformy v 50. a 60. letech, o kontroverzním postoji prezidenta republiky a prvního tajemníka ÚV KSČ Antonína Novotného ke KSS v letech 1963-1967 a o situaci v Komunistické straně Slovenska od porážky Pražského jara do nástupu reformního vedení Sovětského svazu v polovině 80. let.

Podtitul: Studentské hnutí v šedesátých letech 20. století. Autor ve své knize paralelně sleduje vývoj západoevropského a československého studentského hnutí v šedesátých letech 20. století. Svůj výklad rozčlenil do čtyř částí. V první se věnuje obecným společenským příčinám poválečného levicového studentského radikalismu v západní společnosti, jeho ideovým zdrojům a předchůdným formám. Posléze mapuje reálný průběh studentského protestního hnutí v hlavních západních zemích. Po kulminaci studentských protestů v roce 1968 sleduje pozvolný rozpad hnutí, jakož i jeho transformovaný vliv na další vývoj společnosti. Za touto kapitolou následuje exkurz věnovaný studentskému hnutí v Polsku a Jugoslávii.

Názory a vzpomínky členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) jsou doplněny fotografiemi a dokumenty. Historici Petr Blažek a Jaroslav Pažout diskutovali s účastníky VONS 19. října 2007 v bytě Kamily Bendové na Karlově náměstí v Praze, kde v dubnu 1978 přijali své základní prohlášení. Diskuse byla rozdělena do čtyř tématických celků: první se zaměřil na okolnosti vzniku VONS a jeho působení do zásahu moci v květnu 1979, druhý na praktické fungování výboru a organizaci jeho práce, třetí na represi proti členům výboru, zejména ze strany Státní bezpečnosti, a závěrečná část se orientovala na činnost VONS po roce 1989. Zajímavé svědectví o této kapitole české historie přinášejí Václav Havel, Petr Uhl, Anna Šabatová, Petruška Šustrová, Václav Malý, Zbyněk Hejda a další. Výbor založila 27. dubna 1978 skupina signatářů Charty 77, kteří sledovali případy policejní a justiční svévole a pomáhali postiženým se zajištěním právního zastoupení a další pomoci, přičemž se obraceli na československé úřady s žádostí o nápravu.

Text knížky nás prostřednictvím úvodu a výběru dokumentů seznamuje s příběhem organizace, kterou založili především mladí lidé, včetně studentů, v boji proti okupaci. Tato organizace, inspirovaná trockismem a dalšími levicovými proudy, kritizovala i Dubčekovo vedení jako formu byrokratické nadvlády. Byla imunní vůči iluzím a přitažlivá pro radikální odpůrce režimu, kteří tvrdí, že je inspirovala spíše radikalita odporu než ideologie. Hnutí revoluční mládeže zahrnovalo osobnosti jako Petr Uhl a Ivan Dejmal a přispělo k rozvoji myšlenek svobodomyslné levice v českém prostředí, které inspirovaly kulturní a myšlenkové posuny. Vydalo letáky, teoretické texty a manifest, který kritizoval byrokracii a volal po politické revoluci pro lidovou samosprávu. Hnutí se snažilo oslovit veřejnost a vyzývalo ji k odporu, i když zakládání konspiračních buněk se ukázalo jako problematické. Důležitým přínosem byla mezinárodní a nesektářská solidarita, včetně podpory perzekvovaných skupin. Hnutí se stalo terčem tvrdých represí, což vedlo k mezinárodnímu zájmu a solidaritě, včetně podpory od významných osobností. Pažoutova publikace obsahuje výbor dokumentů a kvalitní historický úvod, který čtenáře nechává čerpat z dobových materiálů. Je škoda, že kniha je prakticky nesehnatelná v běžné knihkupecké síti.

Uprostřed bouřlivého vývoje roku 1968 v Československu naše společnost takřka nezaznamenala, že současně s dramatickými ději u nás povstala proti stávajícím poměrům též mladá generace na Západě, především v USA, SRN a Francii. Práce významné německé historičky je vlastně první dílo, které toto téma systematicky zpracovává. Svůj výklad zahajuje pohledem do USA, kde se od počátku 60. let rozvíjí zápas především studentů a levicových intelektuálů proti válce ve Vietnamu a rovněž boj černochů za jejich lidská a společenská práva. Sleduje tak rozvoj boje proti zkostnatělým pořádkům a různým podobám útlaku, který vyvrcholil v takřka revolučním vystoupení francouzských vysokoškoláků v květnu 1968. Nezapomínejme, že mnozí z příslušníků této rebelantské generace stojí dnes na rozhodujících místech západního světa. Knihu doplňuje studie o vztahu těchto událostí k Pražskému jaru 1968.