Gregory Rabassa Knihy

A Brazilian Lord of the Flies, about a group of boys who live by their wits and daring in the slums of Bahia They call themselves “Captains of the Sands,” a gang of orphans and runaways who live by their wits and daring in the torrid slums and sleazy back alleys of Bahia. Led by fifteen-year-old “Bullet,” the band—including a crafty liar named “Legless,” the intellectual “Professor,” and the sexually precocious “Cat”—pulls off heists and escapades against the right and privileged of Brazil. But when a public outcry demands the capture of the “little criminals,” the fate of these children becomes a poignant, intensely moving drama of love and freedom in a shackled land. Captains of the Sands captures the rich culture, vivid emotions, and wild landscape of Bahia with penetrating authenticity and brilliantly displays the genius of Brazil’s most acclaimed author.

Sto roků samoty popisuje historii šesti generací rodu Buendíů z fiktivního města Macondo, jehož předlohou se stalo spisovatelovo rodné kolumbijské město Aracataca. Celý příběh je plný autobiografických prvků, mísí se v něm řada historických událostí s autorovou fantazií a celek pak působí tak kompaktně, že je často problém je od sebe odlišit, také důležité postavy mají své předobrazy ve spisovatelově rodině. Doslov napsala Hedvika Vydrová.

The collected stories is a selection of this great storyteller's short works which include tales of love and life, of beauty lost and the magic of women. The stories demonstrate his gradual growth into the magical realism for which he is best known

Hned na samém počátku knihy se netypicky dozvídáme, že její hlavní hrdina zemře. V dalším průběhu novely se vypravěč snaží rozkrýt, co předcházelo smrti Santiaga Nasara a proč byl nakonec zabit. Je to příběh kolektivní viny, naprosté neschopnosti a neochoty občanů vesnice události zabránit, vraždy za zhanobení ženy v obci, kde skoro každý mladý muž chodí za děvkami do vykřičené čtvrti. Márquez zde nastavuje zrcadlo pokrytecké morálce, naší pohodlnosti a přehlížení zla....

Téma samozvaného diktátora je pro latinskoamerickou literaturu poměrně typické, dokonce až obsedantní, a objevuje se v řadě děl. Zatímco jiní autoři volí přesný dobový rámec, García Márquez zpracoval látku po svém a jinak: zamířil k parodii a satiře. Charakteristický styl vyprávění, příznačný pro Sto roků samoty, je zúžen na několik bizarních motivů ze života dosazeného tyrana. Spisovatel překvapuje až hypertrofií obrazů a scén, kdy se ve stále nových obměnách kupí obludné fikce, krouživými pohyby děje a anachronismy je popírán lineární čas, kdy se logika jeví jako naprosto nepotřebná a skutečnost je obrazně řečeno trhána na kusy. Autor místo klasické přímé řeči přechází z jedné osoby na druhou, splétá postavu vypravěče s jednajícími osobami, a vytváří tak podivuhodný obraz „reality“. Skvěle se mu daří zkomponovat rekviem nad figurou jednoho samovládce. Zároveň Márquez nastoluje otázku moci obecně, v románu zaznívá i rozměr existenciální a v neposlední řadě zde hrají svou roli symbolika a motivy smrti, charakteristické pro období barokní....