Miroslav Stoniš Pořadí knih

Miroslav Stoniš, ostravský spisovatel a dramatik, autor více než dvaceti románů a sedmi divadelních her, přichází s novou formou zpracování historických mýtů a bájí. Jeho příběhy propojují realitu, čas a imaginaci, obohacené o lásku, ironii a sebeironii. Autor nahlíží na staré báje prizmatem současného člověka, který často do příběhů aktivně vstupuje. V jeho románovém triptychu se s posměchem a pochopením odhalují historické osobnosti a jejich ctnosti. Spojuje je snaha zkoumat, jak by se příběhy odehrály, kdyby jejich aktéři byli dnešními lidmi. Hrdinové jednají podle současných zvyklostí, což aktualizuje příběhy a staví nás před zrcadlo historické pravdy. Čtivost, akce, ironie a humor jsou klíčovými atributy Stonišovy tvorby, která se zaměřuje na láskou modifikovaný vztah muže a ženy. V "Devatero modlitbách k Pallas Athéně" je klasický příběh o Ikarovi převyprávěn netradičně, přičemž se osvětlují okolnosti, proč je Ikaros zapamatován více než jeho otec Daidalos. "Krásná nevěrnice Noéma" zkoumá starověké reálie očima současného člověka, zatímco Stoniš přináší nečekaná odhalení o Odysseovi a Homérovi. Všechny příběhy jsou podány s ironií, humorem a lyrickým kouzlem, přičemž autor inovuje literární tradice.

V próze by člověk poezii nehledal. Je stejně nepravděpodobná, jako již poněkud letitý básník, šplhající v Ostravě po okapové rouře do podkrovního pokojíku sexy doktorky. Přesto jsou obě tyto skutečnosti v novém románu Miroslava Stoniše již po přečtení několika stran reálné, akční a životaschopné. Aspoň pro čtenáře, oceňující bohatost imaginace dějových peripetií a jiskru Nezvalovských metafor, tak zpestřujících saturaci našeho všedního života. Vytvářet a formovat poezii v próze je Stonišovou osobitou specializací. Nechal-li ji vykvést na ostravském úhoru, jsou její květy o to více překvapivě barevné. Je to snad rovněž poprvé, co se Stodolní ulice objevuje ne v krimi zprávách, ale v krásné próze. Osobitý a unikátní přístup k románové formě, poprvé použitý v románu Paterek a pastýřka laní a odměněný Cenou Knižního klubu, dotáhl nyní autor k dokonalosti. Literární kritik Milan Blahynka román charakterizuje: "... snad se mi podařilo docenit aspoň z větší části nepochybné přednosti této nejnovější významůplné rozpustilosti. Na prvních desítkách stran se zdálo, že po nostalgicky laděné memoárové Vůni (Vdechoval jsem vůni potoka...) a sarkastickém Šampaňském (Rothschildovo šampaňské) přichází autor s lyrickým vyznáním, ale tato knížka je víc, je v ní i ta nostalgie, i sarkasmus a hlavně vančurovská dobrá míra."

Román Miroslava Stoniše je apoteózou lásky, té první, neopakovatelné, která podle vypravěče znamená „ztrátu země pod nohama a cestu do nebe ve stavu beztíže“, stavu, kdy v člověku přesto občas „skučí a sténá vichr tesknice“. Jeho idylický vztah s nevinnou, půvabnou Rozárkou jen občas narušuje žárlivost a smutek nad nenaplněnou chlapeckou touhou a cudností jeho mladičké milé. Pozadí jejich křehké romance tvoří impresionisticky načrtnutá líbezná jesenická krajina, ať prozářená sluncem či zkrápěná deštěm, působivá svou rozechvělou atmosférou a lyrickými obrazy. Láska, která nakonec nebyla na celý život, ve vypravěči přetrvává jako krásná bolest, přestože po rozchodu naváže další vztahy včetně manželství. Z kouzla své ztracené milé, s níž rozpráví ve snových, imaginativních pasážích a která se v jeho vzpomínkách stává jakýmsi prototypem čistoty, něhy a poe­zie, se nevymaní ani ve stáří. Vypravěčovo líčení je však zároveň konfrontováno s jeho deníky a dopisy, nalezenými po čtyřiapadesáti letech, které jeho paměť zpochybňují a nabízejí dvě odlišné „minulosti“. Nostalgické vzpomínky na mládí a melancholie nad jeho uplynutím ho zavedou do míst, kde kdysi jako gymnazista prožil šťastné chvíle se svou prázdninovou láskou. Až tady si uvědomí, že jeho milá je nenávratným přeludem a že čas nelze vrátit.

Rozverný příběh jedné noci na Rothschildově zámku se odehrává kolem vany plné šampaňského, skleníku se satyrem a dvěma bakchantkami, za zpěvu tří slavíků. V této podivuhodné noci, kdy se zrodí nová láska a stará je odvržena, se velkopodnikatel Gutmann ocitá ve stínu bankéře Rothschilda. Rothschild se rozhodne na večírku bavit a zapomenout na starosti, dokonce se těší na rozvernost a na to, že naplácá své paní na zadek. Na večírku se objevuje veliká vana naplněná šampaňským, která se stává urychlovačem událostí. Bublinky šampaňského oživují atmosféru a přitahují krásnou dívku, jež strhne pana Rothschilda do vany. Tato noc plná vášně a radosti vyvolává v srdcích hostů lásku a nadšení. Kdo by si nepřál prožít takovou noc, kromě skeptiků a lidí se studenou krví? Do děje se vkládá autor Miroslav Stoniš, který se nepatřičně zaplétá do konverzací s postavami, což je projev jeho autorské svévole. Naštěstí se postavy drží svých zkušeností a nenechají se vyvést z míry Stonišovým vměšováním. Příběh nabízí zábavu a lehkost, které čtenáře vtáhnou do světa plného lásky a rozvernosti.

Historizující burleska s vtipem a ironií nahlíží na mýtus o Daidalovi a Ikarovi jako na současnost, zpochybňující, jak tomu skutečně bylo. Autor promítá na plátno své fantazie milostný příběh ze starověké Kréty, kde vládl Mínós, přitroublý a poživačný král, který uplatňoval moc nad Daidalem, proslulým vynálezcem a umělcem. Daidalos, deptán královými příkazy, touží po tvůrčí svobodě a lásce, zejména po Mínoově dceři Ariadně. Jeho láska k ní odráží jeho pýchu a neschopnost přizpůsobit se společenským pravidlům. Ariadna jeho city opětuje, avšak nejen jemu, ale i jeho synovi Ikarovi, známému svými slabostmi a tragickým koncem. Tato milostná partie se nevyhnutelně střetává s realitou, Daidalův život se ocitá v ohrožení. Mýty žijí v bezčasí, a tak se starověký čas Kréty prolíná s naší současností. Daidalos se setkává s rivalem Picassem a bohyní Pallas Athénou, zatímco do Kréty připlouvá vor s americkým tabákem. Jeho příběh, nesený ironií, zobrazuje génia, jehož sebestřednost ho vede k oběti životů nejbližších ve víře, že jeho dílo ho ospravedlní. Historie však podtrhne Daidalovi nohy; Ikaros, floutek a sukničkář, zůstane v paměti národů, zatímco na Daidala si budoucí generace sotva vzpomenou.

Rozmarný románový apokryf plný lásky ale i vtipu o tom, co všechno se stalo mezi Josefem a Marií, než se v betlémském chlévě narodilo pacholátko. A též o tom, kterak tři falešní králové putovali za hvězdou betlémskou, kteréžto putování bylo dosud zcela neznámé. Biblický příběh o tom, jak Josef se jen obtížně smiřuje se zvěstováním archanděla Páně, že jeho mladičká nevěsta Marie má přivést na svět syna božího skrze Ducha svatého. Hlavou se mu honí podezření, zdali je Marie vskutku ještě panna a není-li ono zvěstování pouhou výmluvou, kterou chce Marie skrýt, že již se oddala jinému muži. Trýzeň žárlivosti i lásky končí až v betlémském chlévě, kde Marie porodila a plenkami obvinula své pacholátko a kde Josef uvěřil v neposkvrněné početí své ženy. Současně s příběhem Mariiným a Josefovým se rozvíjí historka o králích Kašparovi, Melicharovi a Baltazarovi, kteří putují za hvězdou betlémskou. Tito prolhaní a falešní tři králové vytvářejí druhou rovinu vyprávění, jež je zcela protikladná k milostné romanci Mariině a Josefově.

Číst některé stránky Starého zákona je velmi skličující, neboť Bůh, jehož máme za laskavého a nanejvýš spravedlivého, se mnohdy chová prchlivě a jeho zlost, jež pramení kdoví z čeho, je nekonečná a vražedná. Čím se provinili sodomští, že byli určeni k smrti? A proč jejich město dal Bůh andělům v plen, aby je navěky smetli z tváře země? Cožpak v sodomských domech nežila také nemluvňata a malé děti, v jejichž duších sídlila nevinnost? Avšak Stonišův příběh nevypráví o tomto nepochopitelném zmaru a projevu božím. Právě naopak! Román Krásná nevěrnice Noéma není nic jiného než chvála života a vína, jež uzrává na sodomských vinicích. A ovšem také, ne-li především, chvála lásky, jež uzrává v lidských srdcích. Nechť čtenář sám posoudí, zdali krásná Noéma je stejně opojná jako víno, jež pije nejen se svým manželem Lotem, nýbrž také se svým milencem Sicharem. Oba tito muži, jeden velmi starý a druhý naopak velmi mladý, vnímají její opojnost natolik, že je to přivádí až na sám okraj propasti sebezničení.

Román Útěk k šimpanzům, inspirovaný úspěšnou rozhlasovou hrou, se odehrává v dystopické době, kdy vládnou roboti. Lidé jsou považováni za živočišný odpad a žijí v degradovaných podmínkách, krmeni granulemi. Tragédií je, že si svůj pád způsobili sami. Roboti, nazývaní plecháči, lidstvo dosud nevyhladili, protože lidé slouží jako jejich zábava. V chovných stanicích trénují běžce, kteří se účastní závodů, na které se sází. Když běžec začne prohrávat, je bez váhání utracen. Plecháči, ačkoliv se snaží napodobit lidi, postrádají skutečné porozumění lidské podstatě. Lidé se stali ubohými bytostmi, které se vzájemně nenávidí a jsou ochotny zabíjet pro okamžitou slávu. V této mizérii však existuje skupina lidí na odlehlém statku, která žije podle hlasu lidského srdce, jako v dobách, kdy lidé obdělávali půdu, milovali se a radovali se z přírody. Nabízí se otázka, zda je útěk do pralesů, kam se plecháči neodváží, poslední nadějí pro lidstvo. Tato skupina se pokusí o útěk k šimpanzům, což se stane jejich posledním bojem o přežití. Román skrývá velké tajemství, které přinese nečekaný obrat na statku, a jeho odhalení by mohlo čtenáře připravit o zážitek z četby.

Z řetězu utržená burleska kuriózních osudů lidí, kteří se válejí v posteli absurdity, inspirovaná posttotalitní realitou, autorovou fantazií a čistým humorem. Kdo má rád literaturu, jež doslovně opisuje život a vyznává realistickou uměřenost, měl by se tomuto románu raději vyhnout, neboť by mu zcela jistě hnul žlučí. V tomto příběhu se vše podává s opulentní rozmařilostí, komickou nadsázkou a absurditou, jež je natolik přepjatě neuvěřitelná, až je pravdivá. Kolem stařičké falešné hraběnky, jež na Královských Vinohradech restituovala tři honosné činžáky a zámek o jednapadesáti pokojích, a jejího manžela, bývalého policejního důstojníka, se odehrává množství praštěných situací. Všichni se snaží jeden druhého podtrhnout a zmocnit se hraběnčina majetku. V románu se pohybují postavy, které jsou většinou pitomé, snad s výjimkou mladičké komorné Máry, prosté děvčice z hor, jež se zamiluje. Všechny lásky v hraběnčině rodině jsou lživé a potrhlé, vedoucí k vražedné střelbě a prolité krvi. Kdo nakonec získá hraběnčin majetek? Čtenářům to může být lhostejné, hlavně že se při četbě nenudili a byla sranda!