Jiří Kuthan Pořadí knih

V roce 2023 je tomu 1050 let, kdy bylo české území vyděleno z pravomoci biskupů v Řezně a bylo založeno pražské biskupství, povýšené na arcibiskupství v roce 1344 díky snahám Jana Lucemburského a jeho syna Karla IV. Obě události jsou důležitým mezníkem nejen v dějinách křesťanství na české půdě, ale patří i k nejvýznamnějším událostem české historie. Vznik nového pražského biskupství a jeho začlenění k arcibiskupství v porýnské Mohuči přispělo podstatnou měrou k vytváření duchovních, politických i kulturních vazeb naší země s evropským jihem a západem. To je odkaz dávných dob, který je do dnešních dnů trvalou základnou existence našeho státu. Už před tím, než pražské biskupství vzniklo, proniklo křesťanství na Moravu a následně i do Čech. Nové biskupství sehrálo pak podstatnou roli v christianizaci české země a druhý pražský biskup – svatý Vojtěch se zasloužil o přijetí víry i v Polsku a v Uhrách. Mnozí z jeho nástupců na pražském biskupském a pak i arcibiskupském stolci zanechali za sebou významné stopy – zakládali nové kostely, města a městečka, vesnice, budovali hrady, iniciovali vznik klášterů a objednávali sochy, malby, nádherně zdobené rukopisy a díla uměleckých řemesel. Tím vším se významně vepsali do kulturního genomu naší země.

Heinrich, otec druhého stavitele pražské katedrály Petra Parléře, pravděpodobně pocházel z Kolína nad Rýnem, kde se budovala nová katedrála. Usadil se ve Švábském Gmündu a pracoval na kostele sv. Kříže. V druhé polovině 14. století se jméno „z Gmündu“ spojovalo s dalšími mistry, kteří byli pravděpodobně příbuzní a vedli významné stavby v Basileji, Freiburgu, Ulmu, Augsburgu a na březích Rýna v Kolíně a Štrasburku, a jejich práce se předpokládá i v Norimberku a Řezně. Největší proslulost získal syn Heinricha, Petr Parléř, který byl v roce 1356 povolán císařem Karlem IV. do Prahy, aby pokračoval ve stavbě katedrály. Jeho dílo se vyznačuje inovativními nápady a mistrovskou kvalitou, což trvale ovlivnilo podobu Prahy a evropské středověké umění. Petrův syn Václav převzal budování chrámu sv. Štěpána ve Vídni, zatímco mistři „z Gmündu“ pracovali na dómu v Miláně. Nejmladší syn Petra, Janco, odešel do Záhřebu. Tato skupina stavitelů, pojmenovaná „Parléři“ po své nejvýznamnější osobnosti, měla obrovský vliv, zejména díky Petru Parléřovi. Jeho odkaz se projevuje na mnoha prestižních stavbách v Evropě, což vedlo k označení „parléřovský styl“ a k vytvoření mýtu kolem jeho díla. Tato kniha se tomuto fenoménu věnuje.

Za dlouhé vlády Václava IV. v Říši (do r. 1400) a ve státním svazku České koruny patřily české země a jmenovitě pak Praha k nejvýznamnějším centrům umělecké tvorby v tehdejší Evropě. Vrcholnou úroveň tehdejšího malířství reprezentují díla Mistra třeboňského oltáře, ze sochařských prací vznikají krásné Madony a krásnoslohové Piety. Proslulé jsou iluminované rukopisy vzniklé přímo pro Václava IV. a další významné osobnosti. Ale vysokou úrovní vynikala i tehdejší architektura. Tón udávalo dílo pražské parléřovské huti, které mělo veliký ohlas i daleko za hranicemi českých zemí. Architektura exkluzivních staveb opustila v některých případech řád pravidelnosti a racionality a vydala se na cestu hledání a neobvyklých experimentů, v tom má mnoho společného s atmosférou duchovního neklidu, který stále více naplňoval dobovou společnost.

A počátky husitské revoluce. Za dramatických okolností horkého letního dne 16. srpna 1419 zemřel na Novém hrádku u Kunratic, stranou od krajně neklidného až rozbouřeného hlavního města, český král Václav IV. Bylo mu padesát osm let. Ač to není z dnešního pohledu nijak požehnaný věk, měl tehdy za sebou velmi dlouhou vladařskou dráhu. Vždyť byl českým panovníkem dlouhých jedenačtyřicet let, a to mezi lety 1378 a 1419! V tisíciletých dějinách českého státu najdeme jen několik málo vladařů, kteří panovali tak dlouhou dobu. K tomu musíme připočítat také čtyřiadvacet let – 1376–1400 –, kdy se Václav mohl honosit titulem římského krále. To jsou skutečně úctyhodné údaje. Ale jen na první pohled. Kniha vznikla jako doprovodná publikace k výstavě "Václav IV. Král na rozhraní věků. 600 let od úmrtí římského a českého krále", jež je uspořádána v prostorách Karolina v září–listopadu 2019.

Počátky českého státu jsou spjaty s christianizací země. Byl to v pozdním 9. století Bořivoj, první historicky doložený kníže z rodu Přemyslovců, který postavil první kostely na Levém Hradci a v prostoru Pražského hradu. Do řad světců z vladařského rodu vstoupila manželka knížete Bořivoje sv. Ludmila a Bořivojův vnuk sv. Václav, jenž se stal patronem a nebeským ochráncem Čechů a české země. Přemyslovcům se podařilo vybudovat základy českého státu a upevnit jeho postavení v evropském rámci. Jeho výrazem se stal i zisk královské hodnosti. Dvůr českých knížat a králů byl nejen centrem moci, ale i ohniskem kulturním. Panovníci byli po staletí největšími zakladateli, stavebníky a objednavateli uměleckých děl, jejichž umělecká a estetická kvalita i významový kód byly nástrojem vladařské reprezentace. Architektura a další umělecká díla se podílely na vytváření lesku a slávy panovnického majestátu podstatným způsobem. Tyto stavby a umělecká díla jsou významnými svědky minulosti českého státu a nositeli národní a kulturní identity.

Počátky českého státu jsou spjaty s christianizací země. Byl to v pozdním 9. století Bořivoj, první historicky doložený kníže z rodu Přemyslovců, kdo postavil první kostely na Levém Hradci a v prostoru Pražského hradu. Do řad světců z vladařského rodu vstoupila Bořivojova manželka sv. Ludmila a jeho vnuk sv. Václav, jenž se stal patronem a nebeským ochráncem Čechů a české země. Přemyslovcům se podařilo vybudovat základy českého státu a upevnit jeho postavení v evropském rámci. Jeho výrazem se stal i zisk královské hodnosti. Dvůr českých knížat a králů byl nejen centrem moci, ale také ohniskem kulturním. Panovníci byli po staletí největšími zakladateli, stavebníky a objednavateli uměleckých děl, jejichž umělecká a estetická kvalita i významový kód byly nástrojem vladařské reprezentace. Architektura a další umělecká díla se podílely na vytváření lesku a slávy panovnického majestátu podstatným způsobem. Tyto stavby a umělecká díla jsou významnými svědky minulosti českého státu a nositeli národní a kulturní identity.

St Vitus' Cathedral in Prague Castle is one of the symbols of the Czech statehood; it is the coronation and burial site of Bohemian kings and it has remained a leading Christian cathedral, the residence of archbishops, the venue for state ceremonies and, last but not least, a much sought-after tourist attraction. This book by renowned experts presents the history of the cathedral, inseparably linked to the history of the Czech Lands, in chronological order. This traditional exposition focusing on history and art history is based on the results of archaeological research as well as on preserved historical documents. The scholars present the circumstances of the cathedral's foundation by Charles IV in the 14th century, the progression of the construction, including later alterations and additions. The focus of their exposition lies in a detailed description of the sculpted and artistic decoration, significant monuments (St Wenceslaus' Chapel containing the crown jewels, the building's foundations, and the burial site of Bohemian kings). The text, set in a the broader context of the developments of European architecture, is richly illustrated with contemporary photographs, historical images, reconstructions and plans.

V osobě Karla IV. stanul na českém i říšském trůnu panovník, jenž si byl plně vědom své osudové úlohy. Byl osobností výjimečného duchovního rozměru. Jeho duchovní kreativita a vizionářství byly provázeny věcnou střízlivostí a praktickým rozmyslem. Díky vzácnému spojení těchto vlastností byl schopen přeměňovat vize v činy. I proto mu patří nanejvýš čestné místo nejen v dějinách České koruny, ale i v historii Svaté říše římské a celé Evropy. Tato kniha si neklade za cíl podat životopis Karla IV., příčiny, sled a důsledky událostí. Středem jejího zájmu jsou umělecká díla, ať už jde o stavby, malby, sochy či práce uměleckých řemesel, hlavně zlatnictví, a to zejména ta, která nějakým způsobem souvisí s osobností císaře Karla IV., jenž nepochybně jako stavebník a objednavatel uměleckých děl patřil k největším v dějinách evropského středověku. Autoři vycházejí z přesvědčení, že tyto památky nejsou jen „ilustrujícími“ doklady doby, ale že mají schopnost o ní vypovídat, byť i jiným způsobem než psané slovo dobových kronik a listin. A nejen o době Karlova života, ale i o jeho osobnosti, ambicích a záměrech.