Martina Pachmanová Knihy

Hlavním smyslem publikace je kriticky zhodnotit, jak různé podoby a poslání moderní/civilizované ženy – tedy ženy nezávislé, pracující a bojující, jež se svým vzhledem, chováním a produkcí měla oprostit od ženy staré epochy – reflektovali meziváleční umělci, designéři, architekti, fotografové, filmaři či publicisté, a to jak muži, tak ženy. Kniha ukazuje, jak se imperativ civilizovanosti a pokrokovosti, jemuž představitelky příslovečného „druhého pohlaví“ v době první republiky čelily jako tvůrkyně i jako konzumentky moderní kultury, promítal do dobových tuzemských diskuzí o modernismu, avantgardě a ženské otázce. Dokládá zároveň, jak mnohoznačná postava moderní civilizované ženy byla: jak pomáhala spoluutvářet novou ženskou identitu, avšak jak zároveň potvrzovala patriarchální a heterosexuální model společenského a kulturního uspořádání. Grafika Barbora Toman Tylová, Tibor Vizi, Toman Design. Kniha vychází s podporou Grantové agentury ČR.

Design se dnes uplatňuje téměř ve všech oblastech lidského života a patří také k nejužívanějším slovům. Tato inflace však neznamená, že významu, roli a povaze designu správně rozumíme. Texty předních světových poválečných a současných historiků a teoretiků umění a designu, filozofů i samotných designérů shromážděné v této antologii se zabývají předmětným světem - designem výrobků, interiérovým a průmyslovým designem, ale také módou a reklamou - a dotýkají se rovněž uměleckého řemesla, architektury a urbanismu. Ukazují, jakými proměnami design prošel v posledních zhruba padesáti letech a jak se transformovalo jeho teoretické paradigma a způsoby jeho interpretace.

První práce, která mapuje dosud přehlížené problémy spjaté s genderovou politikou českého umění. V časovém rámci, určeném zhruba lety 1895–1939, její autorka zkoumá nejen způsoby výtvarného zobrazení ženskosti a mužskosti v českém modernismu, ale rovněž to, jak se výtvarné umění podílelo na formování genderové identity a jakou roli v něm v českém kontextu hrály ženy-umělkyně.

Monografická publikace se věnuje jedné z nejvýraznějších umělkyň působících na české scéně ve 20. a 30. letech minulého století. Ačkoli se dílo Milady Marešové výrazně vymykalo většině umělecké produkce vznikající v době první československé republiky a spolu s několika dalšími meziválečnými umělkyněmi vytváří pozoruhodnou protiváhu k dobové avantgardní produkci, tuzemská kunsthistorie na tuto autorku téměř zapomněla. Pro nové, genderově orientované dějiny umění je dílo Milady Marešové zajímavé nejen proto, že se autorka věnovala „ženské otázce“ – v jejích obrazech žen (matek, dcer, nevěst, osamělých dívek, žebraček aj.) a od konce 20. let se originálním způsobem zrcadlily dobové sociální problémy.

Komentovaná antologie se soustřeďuje na odbornou reflexi užitého umění a průmyslového designu a její proměny od konce 19. století do šedesátých let 20. století v českém prostředí. Cílem je základní zmapování dosud kriticky nezhodnocené oblasti české odborné literatury a umělecké kritiky a teorie od doby formování moderní vizuální kultury do doby pozdního modernismu a tzv. druhé avantgardy. Shromážděné texty odhalují složitý, avšak mimořádně zajímavý proces transformace oborové terminologie od „praktické estetiky“, „dekorativního umění“, „uměleckého řemesla“, „aplikovaného“ či „užitého umění“ přes exponovaný „umělecký průmysl“ po pojem „design“. Od secesní teorie ornamentu a principiálních otázek povahy a vztahu rukodělného a průmyslového produktu se antologie dotýká otázek, které byly s moderním užitým uměním a designem ve sledované době nejvýznamněji propojeny, včetně bydlení a životního stylu. Problematika užitého umění a průmyslového designu sice patřila až do 2. poloviny 20. století spíše k okrajovým oblastem umělecko-kritické a teoretické reflexe, přesto se však významným způsobem promítala do statí a referátů našich výtvarných kritiků a historiků umění a také zásadně ovlivnila dobové debaty o uměleckém vzdělávání.

Sborník studií se zabývá tématem, které je dosud zpracováno jen velmi málo. Shrnuje příspěvky z kolokvia, které se uskutečnilo v roce 2005 na půdě Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Bezmála dvě desítky statí pojednávají o úloze, kterou ženy hrály v české a slovenské umělecké kritice a uměnovědě 19. a 20. století, a o postavení, jakého v oboru dosahovaly, představují sběratelky umění a kurátorky a přinášejí portréty některých významných osobností tohoto oboru.

Dějiny českého průmyslového designu se váží k počátkům modernismu, avšak jako svébytná disciplína se tento obor v tuzemsku začal vyučovat až na sklonku třicátých let minulého století. V této době byla ve Zlíně zřízena Škola umění – ve své době jediná vzdělávací instituce na území dnešní České republiky, která se cílevědomě věnovala průmyslovému návrhářství a reklamní grafice. Na její činnost navázala nejdříve Středni uměleckoprůmyslová škola ve Zlíně a Uherském Hradišti a poté Vysoká škola uměleckoprůmyslová, když v roce 1959 zřídila pod vedením Zdeňka Kováře Ateliér tvarování strojů a nástrojů. Kovář ve zlínském ateliéru vychoval řadu vynikajících českých designérů a design se také díky nim stal nedílnou součástí výuky na VŠUP; v osmdesátých letech minulého století se ateliér transformoval na samostatnou katedru. Více než padesátiletá historie zlínské „umprumky“ je nezastupitelnou kapitolou dějin českého designu – právě jí a jejím protagonistům je věnovaná tato publikace. Chronologický přehled • 800 výt.

V první dekádě první republiky se zásadně změnily podmínky pro československé umělkyně, které mohly vystavovat v zahraničí a zapojit se do kontextu „ženského umění“ a moderního umění jako celku. Politici meziválečného Československa si uvědomovali, že export umění může posílit status mladé demokracie a přinést ekonomický profit. „Ženské umění“ se stalo zajímavým artiklem v rámci kulturních výměn a zahraniční politiky. Výstavní katalog se zaměřuje na dosud málo studovaný fenomén „ženského umění“ na české výtvarné scéně dvacátých a třicátých let 20. století, přičemž klade důraz na jeho roli v státní reprezentaci. Hlavní součástí katalogu je rekonstrukce významných „vývozních“ expozic, které organizovaly ženské spolky a umožnily umělkyním z prvorepublikového Československa vstoupit na mezinárodní scénu. Katalog vyzdvihuje práce českých meziválečných umělkyň, včetně známých představitelek užitého umění a méně známých malířek a sochařek. Neopomíjí ani představitelky „středního proudu“, které odrážely diletantismus a konformismus v oficiální propagaci českého umění. Kniha vychází v rámci projektu Aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity NAKI Ministerstva kultury ČR. Grafický design vytvořila Barbora Toman Tylová.

Publikace je v pořadí 6. svazkem příspěvků z pravidelných sjezdů historiků a historiček umění, pořádaných pod záštitou Uměleckohistorické společnosti. Téma VI. Sjezdu, který se konal 20. - 21. Září 2018 v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze a Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze je zde reflektováno v širokém spektru přístupů v pěti tematických celcích: I. Apologie autora; II. Má každé umělecké dílo svého autora?; III. Umělec, umělecké dílo a "spoluautorství" scény; IV. Osobní narativy a sebestylizace umělců a umělkyň; V. Falzum, fikce, mystifikace, aneb Žert, satira, ironie a hlubší význam. Každému tematickému bloku předchází úvodní studie z pera odborných garantů sekce.

Sborník Ex-pozice je věnovaný aktuálním otázkám spjatým se stálými expozicemi výtvarného umění a vizuální kultury. Je výsledkem týmové práce studentů Katedry teorie a dějin umění UMPRUM. Muzea umění se v posledních bezmála dvaceti letech stala v oboru dějin umění a vizuální kultury důležitým tématem: muzejní tradice je z různých hledisek podrobována kritickému zkoumání. K akviziční činnosti, vystavování a prezentaci se přistupuje nejen jako k jednomu ze způsobů historizace artefaktů a k formě estetického prožitku, ale rovněž jako ke společenským a ideologickým praktikám a nástrojům moci. Jakkoli rozsáhlá je zahraniční literatura právě na poli muzejnictví a muzeologie, je překvapivé, jak málo pozornosti se v ní věnuje stálým či dlouhodobým expozicím. V českém prostředí se muzeum jako místo interdisciplinárního a kritického zkoumání do centra některých odborníků zásadněji dostává až v posledním desetiletí. Smyslem připravovaného sborníku, jehož záběrem je nejen prezentace, ale rovněž vnímání sbírkových předmětů v galerijních a muzejních expozicích a jejich propagace v českém prostředí i v zahraničí, je alespoň dílčím způsobem přispět ke zlepšení této situace.

V knize sebraných rozhovorů Martiny Pachmanové promlouvá jedenáct amerických akademiček, kurátorek a umělkyň, jejichž práce během posledních třiceti let zásadně ovlivnila feministické myšlení v oblastech vizuálního umění.

Při formování českého moderního umění hrály vztahy mezi pohlavími a sexuální odlišnost významnou, byť do nedávné doby přehlíženou úlohu. Debaty o sexualitě, ženské otázce a starých i moderních podobách femininity a maskulinity, které se v českém prostředí stejně jako jinde v Evropě začaly rozvíjet již v šedesátých letech 19. století a kulminovaly po fin de siecle, se výrazně propsaly nejen do umění, ale rovněž do jeho recepce a interpretace. Množství textů věnujících se otázkám pohlaví a umění, které byly publikovány v českém prostředí v době zrodu a formování modernismu, je i z dnešního pohledu ohromující. Tato kniha zachycuje jen část z nich, avšak i z nich je patrné, že dobový umělecký a umělecko-kritický diskurz byl silně genderově podmíněn. Kniha nastiňuje zdroje populárních názorů na pohlavní podmíněnost umění, zasazuje je do kontextu vývoje na dobové výtvarné scéně a v neposlední řadě vyzdvihuje význam myšlenek některých málo známých píšících ženských osobností. Grafickou podobu knihy navrhla Barbora Toman Tylová.

Sborník Mít a být: Sběratelství jako kumulace, recyklace a obsese vznikl v rámci týmového projektu navazujícího magisterského studia Dějiny a teorie designu a nových médií na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Věnuje se aktuálním otázkám vztaženým k jedné ze základních lidských činností – sbírání předmětů. Spíše než na metody související s vytvářením muzejních či soukromých sbírek artefaktů se však soustředí na reflexi samotného sběratelského procesu v mimouměleckých a mimoinstitucionálních oblastech. Jednotlivé příspěvky ukazují důvody, které člověka vedou ke sběru a kumulaci předmětů (obsesivní, ekonomicky spekulativní, sentimentální, vědecké, volnočasové, statutotvorné, patologické, existenční apod.), a zaměřují se na různorodost sbírek dle povahy sbíraných předmětů i dle zájmu samotných sběratelů a způsobů jejich práce. V příspěvcích jde nejen o analýzu předmětů hodných sběratelského zájmu (jimiž je dnes v podstatě cokoli), ale rovněž o psychologické, sociální, antropologické či ekologické aspekty sběratelství. Součástí sborníku jsou autorské eseje studentek VŠUP i externích odborníků, rozhovory, překladové texty předních světových odborníků na sběratelství a podrobná bibliografie k tématu.

Antologie textů o proměnách statusu ženy v umění a kultuře z pohledu feminismu, genderu a politiky těla. Texty jedenácti amerických autorek - historiček, teoretiček umění, kurátorek, umělkyň, jejichž práce zabývající se ženskou problematikou především v oblasti vizuálního umění přispěly k revizi koncepce dějin umění a příbuzných oborů nejen v USA, ale i v západní Evropě.

Malířka a ilustrátorka Milada Marešová (1901-1987) patří k nejzajímavějším osobnostem na české meziválečné umělecké scéně. V době, kdy Marešová studovala na pražské Akademii výtvarných umění, se v jejím ateliéru zrodil unikátní projekt domácího biografu. Mezi lety 1920-1921 vytvořila pracnou technikou malby na sklo nebo na plastovou fólii čtyři rozsáhlé cykly miniaturních, detailně provedených obrázků a koláží, které sloužily jako diapozitivy určené pro projekci. Vrátila se tak k odkazu miniaturního malířství, ale zároveň se přiblížila avantgardním snahám o novou koncepci výtvarného obrazu a rodícímu se žánru komiksu. Domácí biograf Milady Marešové je ojedinělým příkladem využití diaprojekce v českém meziválečném umění. Tato vizuálně atraktivní publikace je koncipovaná jako komiksová kniha čtyř cyklů diapozitivů: "Maestro Chimerini: život a dílo" - "Ritardando (Pohádka o strašném rytíři)" - "Dům smůly (Drama o pěti epochách)" - "Logr (Kriminelní báseň v obrazech)". Velikost obrázků odpovídá přibližně velikosti skutečných políček domácího biografu, tj. 4,5 x 4,5 cm. Průměrně má každý cyklus kolem 115 políček. Knihu uvádí vzpomínkový text synovce umělkyně Jana Mareše a publikaci uzavírá podrobná studie autorky koncepce Martiny Pachmanové, jež se věnuje významu domácího biografu Marešové pro vývoj české vizuální kultury mezi válkami a sleduje jej na pozadí dobových snah o "nové umění" i na pozadí vývoje kinematografie a komiksu.

Monografická publikace se věnuje jedné z nejvýraznějších umělkyň působících na české scéně ve 20. a 30. letech minulého století. Ačkoli se dílo Milady Marešové výrazně vymykalo většině umělecké produkce vznikající v době první československé republiky a spolu s několika dalšími meziválečnými umělkyněmi vytváří pozoruhodnou protiváhu k dobové avantgardní produkci, tuzemská kunsthistorie na tuto autorku téměř zapomněla. Pro nové, genderově orientované dějiny umění je dílo Milady Marešové zajímavé nejen proto, že se autorka věnovala „ženské otázce“ – v jejích obrazech žen (matek, dcer, nevěst, osamělých dívek, žebraček aj.) a od konce 20. let se originálním způsobem zrcadlily dobové sociální problémy.

Expresionistické dílo Marie Galimberti-Provázkové (1880 - 1951) Publikace je věnovaná malířskému, kreslířskému a grafickému dílu Marie Galimberti-Provázkové, jedné z mnoha přehlížených českých umělkyň první poloviny 20. století. Ozřejmuje její místo v kontextu moderního umění v Čechách a na Moravě a její vztah k dobové ženské umělecké produkci a v neposlední řadě poukazuje na důležité souvislosti její tvorby s dobovým uměleckým děním v zahraničí. Marie Galimberti-Provázková již v raném věku na dlouhá léta opustila svou domovinu a její dílo bylo formované v zahraničí. Své zkušenosti z života a práce v Německu, Uhrách a Francii přetavila v osobitý styl. Zátiší, krajiny, portréty a autoportréty rodačky z Jindřichova Hradce vycházejí z tradice francouzského postimpresionismu a kubismu, avšak nesou s sebou rovněž významný vliv německého expresionismu a v neposlední řadě plenérové malby rozvíjené v nejvýznamnější středoevropské umělecké kolonii Nagybánya. Publikace věnovaná "Madame Gali", jak jí někteří její souputníci a přátelé přezdívali, ukazuje, že šlo o výjimečnou osobnost, která má v moderním umění v Čechách i za jejich hranicemi své nenahraditelné místo. Anglické resumé.

Při příležitosti 120. výročí Vysoké školy umělecko-průmyslové v Praze vychází reprezentativní publikace zaměřená na historii a současnost školy. Cílem je představit to nejlepší ze současného českého umění, designu a architektury mladé generace a reflektovat důležitá témata spojená s historickým vývojem školy a jejím mezioborovým zaměřením. Historii školy od jejího založení v roce 1885 shrnují autorky Pavla Pečinková a Martina Pachmanová. Kniha klade důraz na obrazovou část, která ukazuje školu jako instituci s výrazným tvůrčím potenciálem v oblastech designu, architektury, užitého a volného umění a grafického designu. Prezentovány jsou vybrané práce studentů a pedagogů ze všech ateliérů, včetně teoretických studií z katedry dějin umění a estetiky. Obsahuje také rozhovory s významnými osobnostmi, jako jsou architekti Jan Kaplický a Tomáš Pilař, designéři Bořek Šípek a Dominika Nell Applová, a další umělci a teoretici. Kniha se věnuje i dalším aktivitám školy, jako je činnost galerie a knihovny, a přehled publikační činnosti. Závěrem jsou uvedeny soupisy posluchačů a pedagogů. Publikace se nezaměřuje pouze na minulost a současnost, ale také na budoucnost, kdy se ateliéry přemístí do nového areálu v Ďáblicích, jehož návrh představuje architektonický ateliér Josefa Pleskota. Kniha je určena odborné veřejnosti i zájemcům o výtvarné umění.

Antologie dobových publicistických textů (recenzí, esejů, úvah, katalogových textů či polemik) zaměřených na oblast výtvarné kultury. Editoři kladli při výběru a uspořádání důraz nejen na samotnou povahu umění, ale také – a to především – na širší kulturní, ideologické a sociální souvislosti, v nichž jsou umělecká díla produkována, prezentována a reflektována. Antologie je proto členěna tematicky. Jednotlivé kapitoly zachycují vývoj myšlení a názorů na vybrané problémy, včetně ženského uměleckého vzdělání, uměleckého průmyslu, kategorie „ženského“ umění, kolektivních ženských aktivit na poli výstavnictví či psychologie pohlaví ve vztahu k umělecké činnosti. Antologie odkrývá dosud přehlížený rozměr české umělecké kritiky a ukazuje, že názory na moderní umění byly ve sledované době u nás, podobně jako v jiných evropských zemích, do značné míry genderově podmíněné.

Hana Autengruberová-Jedličková (1888-1970) patří k mnoha českým umělkyním, které vstoupily na výtvarnou scénu v prvních desetiletích 20. století a jejichž dílo je dnes v podstatě zapomenuto. Studovala na Uměleckoprůmyslové škole v Praze (1904-1909) a následně v soukromé malířské škole v Mnichově. Setkání s mnichovským naturalismem a kolorismem, s tradicí plenérové malby stejně jako opakované studijní cesty do Itálie poznamenaly celé její dílo. Vydáno u příležitosti stejnojmenné výstavy konané od 23.9.2016 do 26.2.2017.

Práce maldých českých designérů a architektů z designérského studia Mimolimit – nápaditá estetika, nové materiály a technologie, smysl pro detail. Fotografická publikace se snímky Filipa Šlapala. Profil Martina Pachmanová, rozhovory Petr Volf. Souběžný anglický text.