Magda Takáčová Pořadí knih

Zaujímavé detaily z archívov o Hrade v jeho starej podobe i stáročných premenách. Autor nás zavedie do komnát so vzácnymi umeleckými dielami a rozpráva o živote obyvateľov Hradu. Oživí kráľovské návštevy, zásnuby, svadby, veľkolepé slávnosti na počesť hradného panstva. Nazrieme do podzemných žalárov, kde trpeli účastníci protihabsburského boja za slobodu. Prejdeme sa po malebnom Podhradí s domami bohatých mešťanov, nazrieme do šľachtických kúrií a obydlí patricijských rodín. Sme svedkami obliehania mesta, ničivých požiarov, ktoré spustošili mnoho domov ale aj hrdý prešporský Hrad.

Román vypráví o osudu mukla a věčného vyhnance Olega Kostoglotova, který se v polovině padesátých let přichází léčit na taškentskou onkologickou kliniku. Je to v době, kdy Stalin je již dva roky mrtev, Berija popraven a kdy se začínají objevovat první nesmělé náznaky změn. Na onkologické klinice se setkávají členové strany i vyhnanci, národy, které sem Stalin vysídlil, i původní obyvatelé, lékaři i pacienti. Jejich společným nepřítelem je rakovina: nemoc, smrt, konec života... V blízkosti smrti padají všechny dosavadní jistoty, všechny plány, všechna privilegia. A v tomto světě rozehrává Solženicyn příběhy svých hrdinů, jejich lásek a nadějí. Nádory, sarkomy a metanoblastomy jsou nejen krutou skutečností, s níž se potýkají hrdinové románu i lékaři, ale i metaforou pro rakovinu lži, přetvářky, násilí a útlaku, která metastázuje do všech vrstev ruské společnosti.

Není už mnoho knih, které jsou v zemi svého vzniku již po několik desetiletí pokládány za kultovní dílo a byly také přeloženy do řady jazyků, ale do češtiny nikoli. Román Zeď rakouské spisovatelky Marlen Haushofer, poprvé vydaný roku 1963, k takovým případům doposud patřil. Je stylizovaný jako deníkové zápisy hlavní hrdinky, kterou osud ze dne na den vystaví doslova nepředstavitelné zkoušce. Ústředním tématem jejích záznamů, v nichž postihuje každodenní události a od nich se odvíjející vzpomínky a úvahy, se paradoxně stává vzdor proti běžnému vnímání ubíhajícího času. Marlen Haushofer ztvárnila neotřelým a v určitém ohledu nedostižným způsobem smysl statečné vytrvalosti tváří v tvář mezní a podle všech běžných měřítek bezvýchodné situaci.

Příběh anglického žurnalisty, který přijíždí po létech do rodného Berlína,aby zde pátral po své kamarádce z dětství.

Ústrednou témou oboch noviel alebo „minirománov" Klietka a Strelnica je hľadanie odpovede na najzložitejšie otázky ľudského bytia. Názov románov je v oboch prípadoch symbolický — Klietka je nielen skutočná klietka, do ktorej uväznia známeho architekta Berza, ale aj symbol egoizmu. Ešte väčší významový dosah má názov druhého románu — Strelnica. Je to miesto, na ktorom vojaci v zálohe cvičia cez manévre, a aj modifikácia štadiónu. V Klietke, ktorá má pomerne napínavý, takmer detektívny dej, môžeme badať dve výrazne od seba oddelené časti. V prvej nečakane a záhadne zmizne architekt Edmund Berz, v druhej časti uväznený Berz za krajne vypätých podmienok bojuje o holý život v klietke s hrubými mrežami, do ktorej ho z pomsty či zo žiarlivosti uvrhol zlodej áut Dindan. Aj v druhej novele Strelnica, ktorej rámec tvoria manévre, sú ľudia vytrhnutí z automatizmu každodenného života a dostávajú sa do situácií, ktoré vyžadujú vypätie všetkých duševných i telesných síl. Táto atmosféra zákonite vedie k tomu, že sa človek hlbšie zamýšľa nad svojím doterajším životom, ako to robí hlavná postava, športový novinár Kokzar, ktorý tu spomína nielen na čistý a vzrušujúci príbeh svojej lásky, ale prehodnocuje aj svoj život. Preklad: Viera Mikulášová-Škridľová (Klietka) a Magda Takáčová (Strelnica). Preložené z ruského prekladu (Kletka a Poligon) lotyšských originálov Būris (1972) a Poligons (1977).

Historický dobrodružný román - odohráva sa v exotickom Oriente, hlavnou témou je láska dvoch mladých ľudí - večný tulák a šibal Nasreddin, ktorý je symbolom boja za spravodlivosť sa zamiluje do prekrásnej Guldžan... 1. slovenské vydanie.

První verze Bulgakovova životního díla, jež dokončil už slepý a na smrt nemocný člověk roku 1940, vznikla - podle později objevených rukopisných sešitků - patrně už v roce 1929. Ze sešitků byly vytrhány listy a ze zbytků textu odborníci zjistili, že už ttehdy šlo o Mistra a Markétku. "Vlastníma rukama jsem hodil náčrt románu o ´dáblovi do kamen," svěřil se autor příteli roku 1930 v jednom z dopisů. Ani tak energické gesto nevymazalo však Bulgakovi z paměti jeho osudové téma. Autorovu trýzeň lze pochopit - psal přece o umělcově touze být všemi pochopen. Téma si vynutilo široké historické a literární zázemí. Román navazuje na Goethova Fausta, Gogolovy groteskní prózy a eticko-filozofický názor Dostojevského. Bulgakov řeší na biblickém příběhu o Pilátovi a Ježíši míru lidské odpovědnosti za pozemské dobro a zlo. Proti skepsi Piláta i Mistra staví jedinou protihodnotu - lásku, i kdyby se měla spojit se samotným peklem. Markétčina láska je pohádková a pozemská zároveň. A duch pekel? Vysměje se nepmanské Moskvě dvacátých let, z nudy nad ní by snad i tu lidskou duši oželel, ale nemůže, neboť k rozhodující bitvě dochází právě v ní.... celý text