Jean Starobinski Knihy

Tři figury posedlosti. Tři noční výjevy, trojí šílenství. Jean Starobinski, švýcarský profesor francouzské literatury a dějin medicíny, zkoumá tři extrémní psychické stavy – blud, posedlost a noční můru – z různých hermeneutických perspektiv a vyvíjí tři způsoby performativního "čtení", které spojuje silná jednotící myšlenka. Autor, lékař-psychiatr a historik medicíny, se nezaměřuje na skutečné anamnézy pacientů, ale na fiktivní anamnézy literárních textů. Vychází z historicky a žánrově různorodých literárních památek, jako jsou starořecká tragédie a novozákonní evangelium, a dokonce z různých médií, přičemž jeho interpretace třetí figury šílenství se opírá o známý obraz Noční můra od J.-H. Füssliho. První kapitola detailně interpretuje Sofoklovu tragédii Aiás, která ukazuje jemné porozumění motivaci sebevraha. Druhá kapitola se zaměřuje na vyhnání démonů z posedlého podle Markova evangelia, kde démoni vstoupí do prasat, která se vrhnou do moře. Starobinski tuto epizodu interpretuje jako vzor Ježíšova spásonosného díla. Závěrečná část se věnuje obrazu Noční můra, kde je zkoumána podoba ztráty rozumu jako zlý sen.

Jeden z nejvýznamnějších současných literárních kritiků se v této knize věnuje tématu melancholie v Baudelairově díle.

Podtitul: Proměny umění a revoluce. V dnes již klasické knize rozvíjí Jean Starobinski brilantní úvahy o spojení a souvislosti dvou fenoménů konce osmnáctého století, revoluce a umění.

In this classic text on the 18th century and neoclassicism, Jean Starobinski pursues a subtle and brilliant meditation on the connections between art and revolution, comparing the style of the French Revolution as a political event to style in the contemporary visual arts."

Z czego wynikają głęboki smutek, rozpacz, obłęd, szał, samobójstwo?Wbrew tym, którzy przywołują jakąś przyczynę nadprzyrodzoną czy karę boską, myśl medyczna już od czasów starożytnych przyznawała pierwszeństwo pewnej przyczynie naturalnej, jednemu z płynów w ciele – czarnej żółci, to znaczy melancholii. Jej czarna barwa, porównywana często do barwy węgla czy atramentu, była oznaką jej szkodliwej mocy. Ten płyn nie istnieje. Lecz czyż to nie atramentem pisze się wiersze?Przez ponad pół stulecia tematy związane z melancholią nadawały kierunek niektórym pracom Jeana Starobinskiego. Wszystkie one zostały zebrane w tej książce z nadzieją, że badanie różnych aspektów melancholii może zrodzić „radosną wiedzę”.

Suite de L'œil vivant, cet ouvrage est consacré à la critique. Jean Starobinsky s'attache à établir les principes d'une critique de la relation, capable de coordonner les méthodes de la stylistique, de l'histoire des idées et de la psychanalyse. Une nouvelle interprétation d'un épisode des Confessions de Rousseau illustre le rapport de la théorie critique et de son application. Qu'est-ce qu'interpréter ? C'est déchiffrer, et c'est aussi imaginer. La deuxième partie passe donc en revue les divers champs de l'imagination : la parole, l'image, le corps. Et la troisième, traitant des rapports de la littérature et de la psychanalyse, pose une question déconcertante : quelle est la part d'imaginaire qui s'immisce dans la lecture psychanalytique ? Comme toujours, Jean Starobinski se révèle un maître-lecteur, qui incite à lire ou relire les grands livres.

Jean Starobinskis brillantes Werk über Jean-Jacques Rousseau, den Denker der Moderne, dessen Wirkmächtigkeit auf den Gebieten der Wissenschaft, aber und vor allem auch auf den der alltäglichen Fragen, seit 300 Jahren ungebrochen ist. In seiner epochalen Studie zeichnet Starobinski präzise nach, wie Rousseau zum Meister der Anklage einer Welt wird, in der Ungerechtigkeit und Unterdrückung alltäglich sind; eine Welt, deren Zerrüttetheit sich in allen ihren Widersprüchen im Seelenleben des großen Philosophen spiegelt. Die Brisanz seiner Gedanken zur Demokratie, zur Sprache und zur Erziehung sind gerade in den heutigen Zeiten uneingeschränkt aktuell.

Jean Starobinski läßt den großen Europäer Montesquieu noch einmal als Persönlichkeit lebendig werden: als Schriftsteller und als Zeitgenossen einer radikalen Epoche, die sich endgültig vom mittelalterlichen Jahrtausend verabschiedet hatte.