Jan Steklík Knihy

Soubor prozaických miniatur, kurzivek, sloupků, črt a fejetonů, které byly odvysílány brněnským rozhlasem a otiskovány v časopise „Host do domu“. Kniha je rozdělena do pěti oddílů: * Labuti má i loutno má – básnické, posmutněle nostalgické * Chlapeček cvičí mouchu – postavené na vzpomínkách nebo zážitcích s dětmi * Malé recenze – zpracovávají nějaký soudobý problém či aktuální téma: maturity, objevující se krinolíny, reklamy na sirkách... * Chodníčky – obrazy z cest. Po Německu, Rusku, Rakousku, a také po životě a duši ivančického malíře samouka Jakuba Svobody * Byli tři – na závěr tři delší texty, vzdávající úctů třem spisovatelům – J. Verneovi, A. Dumasovi staršímu a Karlu Mayovi. „Chtěl jsem, aby tahle knížka byla trošku veselá, kapánek smutná, maličko sentimentální a hodně obrázková, nic víc jsem nechtěl.“ Jan Skácel Vydání třetí

Úsměvné a vlídně moudré drobné texty z 60. a 80. let, dosud rozptýlené v časopisech, novinách a katalozích. Posmrtně sestavený soubor navazuje na autorem koncipovanou obdobnou knížku s názvem Jedenáctý bílý kůň. Těžiště knihy tvoří malá recenze na problémy všedního dne.

Bytostný kreslíř, který povýšil kresbu na filozofující způsob vyjádření První monografie věnovaná tvorbě Jana Steklíka (1938—2017), významné osobnosti českého výtvarného umění druhé poloviny dvacátého století. Pilířem jeho tvorby je subtilní, a přitom úderná kresba, která se ve spojení s hravostí a ironickou distancí podílí na odhalování všední krásy světa. Obsáhlá, bohatě ilustrovaná publikace reflektuje rozmanité polohy Steklíkova mnohovrstevnatého umění a zvýrazňuje právě kresbu a hravost jako nosné tvůrčí principy tohoto svérázného umělce, vizuálního básníka všednosti a mistra konceptuální zkratky. Jednotlivá témata jeho rozsáhlého díla uvozují filozofující eseje Jozefa Cserese, které doplňuje erudovaná uměleckohistorická studie Terezie Petiškové. Součástí knihy, k níž předmluvu napsali Dunja Slavíková a Paul Wilson, bude i CD s nahrávkami Steklíkových partitur.

Soubor krátkých esejů pobaví i poučí každého uživatele češtiny, či aspoň každého, kdo ke svému komunikačnímu prostředku není lhostejný. Autor vám vylíčí bezmála dobrodružný vznik některých slov a jejich cesty časem (touš, šumafuk, pofiderní), vyřeší vaše tvaroslovné či stylistické rozpaky (katastrofický či katastrofální, vrcholný či vrcholový, jak správně skloňovat slova rukojmí či piraňa), poradí se správnou výslovností (skansen či skanzen) a podělí se o své úvahy o svébytném životě jazyka, aniž by moralizoval, káral, nařizoval či zakazoval.

Tisícileté dějiny češtiny i různé perličky a kuriozity s nimi spojené vypráví jeden z odborníků v tomto oboru.

Kniha přináší výklady o původu zajímavých slov, v nichž se otiskly stopy jejich původu a jejich historie.

Sbírka osobitých veršů českého undergroundového básníka zahrnuje tvorbu z let 1980-1989.

Kniha vyšla při příležitosti výstavy Jana Steklíka pořádané Czechoslovak Centre v Leedsu v březnu a dubnu roku 1992

Tuto prózu Borise Viana bychom mohli bez nadsázky nazvat mejdanovou. Jediným tématem knihy jsou nesčetné mejdany a takzvané surprise-party, které organizoval Vian a jeho přátelé v době následující krátce po osvobození Paříže. Hlavním hrdinou a tahounem mejdanů je Vianův kamarád z dětství Jacques Loustalot zvaný Major. Majorovy překvapivé akce a happeningy byly magnetem na holky, kvůli nimž se nakonec všechny mejdany konaly. Jeho nejzářnějším číslem bylo vyjmutí a polknutí skleněného oka, které bylo pozůstatkem Majorova úrazu z mládí. V neposlední řadě se čtenář dozví i zaručený plán, jak postupovat při balení holek a odrovnávání vyskytnuvších se soků v lásce.

Z Čechovových krátkých humoristických próz u nás v posledních padesáti letech vychází v rozmanitých kombinacích necelých dvacet nejslavnějších povídek. Dvořákův výbor naproti tomu staví především na prózách prakticky neznámých, vydávaných původně pod pseudonymem po nejrůznějších novinách a časopisech, a jen ojediněle je doplněn známými povídkami ze zlatého fondu. Z těchto neznámých děl však ještě silněji ční typicky ruská témata: životní beznaděj nižšího úředníka, bezohlednost mocných, brutalita bezmocných, alkohol. Při pozornějším čtení si často s údivem uvědomíme, že mistrně vypointovaný humor je jen tenkou slupkou, pod níž velký prozaik útočí přímo na ostrůvek existenciální úzkosti, skrývající se hluboko v každém z nás.