V předkládané knize se autor částečně vrací k historické matérii. Usiluje zde o všeobecně srozumitelnou a přehlednou rekonstrukci Hegelovy filosofie náboženství, kterou současně zasazuje do širšího kontextu jeho filosofické soustavy.
Kniha analyzuje příspěvky k politické filosofii z protestantské a katolické strany v českých zemích 17. století. První část se zaměřuje na protestantské spisy před rokem 1620, jejichž autoři, jako Georg Erast Tschernembl a Jan Jesenský, byli účastníky stavovské revolty a navázali na myšlenky kalvínských monarchomachů, obhajující odpor proti katolickému vladaři. J. A. Komenský, ačkoli se primárně nezaměřoval na politiku, v rámci svého díla zmiňuje politická témata, která předznamenávají osvícenecké tendence. V pobělohorské době se myslitelé v českých zemích zabývali otázkou existence tzv. filosofického hříchu, což je prohřešek proti přirozenému zákonu, i bez existence Boha. Tento problém položil základy pro rozvoj sekularizovaných podob přirozenoprávní teorie. Autoři ukazují, že učenci jako Rodrigo de Arriaga a Jan Caramuel z Lobkovitz se přiklonili k myšlence filosofického hříchu, která byla v roce 1690 prohlášena církevními úřady za bludnou. Dále se věnují počátkům teoretické reflexe národnostní otázky, jak ji zachycují františkán Bernhard Sannig na německé straně a Bohuslav Balbín na české.
Současní autoři zabývající se teorií dějepisného poznání zastávají převážně skeptické stanovisko vůči možnosti objektivního poznání minulých dějin lidstva: Přiklánějí se více či méně k mínění, že dějepisné poznání je v posledku určitým druhem porozumění historika sobě samému. V kritické distanci k tomuto pojetí zastává Sousedík realistickou teorii dějepisného bádání. Hájí tedy přesvědčení, že historickým bádáním lze dosáhnout výsledků, jež se shodují s tím, co se v minulosti skutečně událo. Výklad se dělí na tři části. V první autor zkoumá, jak si představit dějinnou minulost lidstva jaká je, dříve než se stane předmětem dějepisného bádání (tj. dějiny jako „factum brutum“). Ve druhé se zabývá otázkou, jak dějepisec pro účely svého bádání musí dějiny pojaté jako factum brutum adaptovat (takto adaptovanou minulost nazývá autor „dějiny jako res gestae“). Autor ukazuje, v čem tato adaptace spočívá, a dovozuje, že dějepisec, postupuje-li náležitě, nemění dějinná fakta tak, aby to bránilo objektivnímu poznání minulosti. Ve třetí části se autor věnuje tzv. filosofii dějin, tj. pokusu vložit do dějin a priori něco, co v nich empirický dějepis nenalézá, totiž nějakou představu jejich celkového průběhu, směřování či „smyslu“. V kritickém přístupu k takto pojaté filosofii dějin navazuje autor na podněty formulované hlavně Karlem Popperem.
V našem prvním ročníku kadetky bylo asi deset Čechů, dva Poláci, dva Chorvati, jeden Ital, který tvrdil, že je Rakušan, a asi třicet Maďarů. Ostatní byli Němci, včetně hraběte a barona. Důstojníci dodržovali objektivitu, ale ve vlastních řadách jsme pociťovali nadřazenost Vídeňáků, kteří nás občas uráželi. Když jsme si stěžovali, hrozily tvrdé následky, a tak jsme na podobné invektivy reagovali pěstmi a později šavlemi. S časem však těchto incidentů ubývalo, protože jsme se stávali soudržnějším kolektivem. Pouta kamarádství byla natolik silná, že jsme si slibovali, že kdybychom se někdy setkali jako velitelé na opačných frontách, pokusíme se o rozumnou dohodu, než bychom si ublížili. Tato idea kamarádství převyšovala monarchii a národnost. Ani jsme netušili, jak blízko jsme se k této možnosti dostávali.
Autor se ve své práci snaží o novou formulaci důkazu Boží existence založenou na empirickém světě, tedy kosmologického důkazu, a zkoumá otázky týkající se jeho významu v lidském životě a některé filosofické předpoklady. Kosmologický důkaz není nový; poprvé se objevuje u Platóna, dále se rozvíjí u Aristotela a ve středověké scholastice. V novověku mu dal jasnou podobu Leibniz, avšak brzy se objevili myslitelé jako David Hume a Immanuel Kant, kteří zpochybnili jeho platnost. S moderním rozvojem analytické filosofie se opět objevuje zájem o důkazy Boží existence, včetně kosmologického. Tento důkaz dnes reprezentuje oxfordský filosof Richard Swinburn. Práce se zaměřuje na metafyzickou metodu důkazů a pomocí pojmové analýzy přirozeného jazyka zkoumá základní rysy empirického jsoucna. Získané poznatky jsou pak deduktivně zpracovány, aby odpověděly na otázku „proč?“. Odpověď, k níž metafyzika dospívá, by měla být podle jejích vlastních principů odpovědí nikoli pravděpodobnou, ale jistou.
Průřezový výbor studií českého filosofa a znalce středověkého a raně novověkého křesťanského myšlení prof. Stanislava Sousedíka (*1931). Výbor zahrnuje filosofické texty od roku 1965 až do současnosti, které jsou řazeny zčásti chronologicky, zčásti se však doplňují a prostupují také tematicky. Najdeme zde texty věnované např. Janu Husovi, J. A. Komenskému, T. G. Masarykovi, Z. Kalistovi, J. Patočkovi i dalším postavám a tématům českých kulturních dějin. Společným rysem všech textů je vyhraněná motivace autorova uvažování, pro nějž je filosofie ve svých různých podobách vždy nástrojem jednak kritiky, jednak racionálního vyjasňování předpokladů jím vyznávané křesťanské víry. Výbor, který vychází u příležitosti autorových 80. narozenin, je doprovázen rozsáhlým autobiografickým náčrtem.
Významný český křesťanský filosof, známý svými pracemi z dějin české filosofie, se ve své drobné knize zabývá jedním ze základních problémů sociální filosofie současnosti – problematikou lidských práv a svobod, tedy problémem zvlášť závažným pro naši společnost, žijící stále ve stínu řady desetiletí prožitých pod vládou totalitních režimů. Autor vykládá historii ideje lidských práv, přičemž její kořeny nachází především v židokřesťanské tradici. Ta v průběhu vývoje novověkého myšlení našla též svou nenáboženskou podobu, která se dnes obvykle mylně považuje za samu původní ideu. Autorův důraz na její předchozí vývojové fáze, s nimiž současnou podobu lidských práv a svobod konfrontuje, představuje důležitý příspěvek k rozvíjející se diskusi o tomto dnes tak důležitém tématu.
V české literatuře máme dnes již více prací pojednávajících o problematice hermeneutiky. Jsou většinou inspirována dílem německého filosofa H.-G.Gadamera a zakládají se na myšlenkovém odkazu Gadamerova učitele, M. Heideggera. Takovému typu hermeneutiky se říká integrativní. Integrativní hermeneutika vyúsťuje v historický relativismus. Zcela stranou zájmu u nás dosud zůstalo jiné pojetí hermeneutiky, jemuž se říká rekonstruktivní. Rekonstruktivní hermeneutika navazuje na myšlenkový odkaz italského autora E. Bettiho. Betti vychází po filosofické stránce z realistických principů a setrvává díky tomu, na rozdíl od integrativní hermeneutiky, na půdě historického objektivismu. Kniha obsahuje přístupně napsaný výklad základů rekonstruktivní hermeneutiky a poskytuje čtenáři vedle toho i možnost seznámit se v českém překladu s jedním ze základních Bettiho spisů.
Monografie je věnována otázkám sémantiky singulárního predikativního výroku. Na základě aristotelských východisek koncipuje autor realistickou sémantickou teorii tohoto elementárního jazykového útvaru a stanoví její metafyzické, empirickým poznáním nepostižitelné předpoklady. Monografie je původním českým příspěvkem k takto vymezené problematice.
