Sebastiano Vassalli Knihy

Kniha Noc komety Sebastiana Vassalliho vyšla poprvé už před třiceti lety (1984) a dodnes budí pozornost čtenářů, kritiky a široké kulturní obce. Autor v ní totiž boří řadu mýtů o italském prokletém básníkovi Dinu Campanovi (1885–1932), s jehož jedinou sbírkou Orfické zpěvy se mohli i čeští čtenáři seznámit ve výboru nazvaném Šílený Orfeus, který v roce 1968 připravil a přeložil Jan Vladislav. Na základě mnohaletého bádání se Vassallimu podařilo svým nezaměnitelným stylem sepsat skvěle zdokumentovanou biografii tohoto podivuhodného muže a jeho střet se světem. „Byl jsi už někdy milován, Dino?“ ptá se spisovatelka Sibilla Aleramová, s níž básník prožil bouřlivý a trýznivý milostný vztah. Zřejmě v tu chvíli netuší, jak podstatná je její otázka. Dino Campana byl odvrhován už v raném dětství matkou, jen těžce snášen otcem, vysmíván svým okolím, nepřijímán módními literárními kruhy, všemi opovrhován. Vassalli líčí jeho několikeré neodůvodněné internace v psychiatrických léčebnách, jeho studijní a milostné peripetie, jeho útěky, potulky i dlouhé cesty do zahraničí, konec jeho života v blázinci. Podává strhující příběh básníka, jenž literárním nebem prolétl jako kometa. Překlad veršů Dina Campany Jiří Pelán.

Vergilius s Maecenatem v zemi Rasnů. Vergilius má na objednávku císaře Augusta napsat oslavný epos o římském národě, a tak se svým sekretářem Řekem Timodemem a významným Římanem etruského původu Maecenatem podnikne cestu do Etrurie neboli země Rasennů, jejichž tisíciletá civilizace je na svém sklonku. V podzemí chrámu, kde jsou uchovávány dějiny Etrusků, které nikdy nebyly sepsány, je jim dáno cestovat do minulosti a prožít nespočet životů. Poznání je to však skličující – historie předků se hemží zločiny a všemožnými zvěrstvy. Navíc Etruskové přes znalost písma odmítají písemnictví, nevede podle nich k nesmrtelnosti, nýbrž ke smrti. Vergilius naopak věří v očistnou moc poezie, a pro povznesení lidstva tedy krvavé dějiny vybělí. Epos Aeneis pak sice opěvá ctnosti bájných hrdinů, ale svému autorovi nepřinese uspokojení a pro Etrusky skutečně znamená konec jejich civilizace. Vassalliho strhující román o tajemstvím obestřené kultuře je zároveň zamyšlením nad časem, dějinami a jejich věčným opakováním: cesta do minulosti začíná i končí v nejsoučasnější přítomnosti.

Román předního italského prozaika se v příběhu společensky angažované dvojice „osmašedesátníků“ Lea a Michely, toužících ve shodě s duchem doby změnit svět k lepšímu, a jejich absurdně tragického konce vrací k období, jež se už pomalu stává historií, pro generaci postav románu však zároveň zůstává živou součástí jejich individuálních osudů. Vassalliho pátrání po mýtech ovládajících Leovy, Micheliny i jeho vlastní vrstevníky brilantně zachycuje atmosféru doby a jejích marných snů, za nimiž se dokáže ohlížet se smutkem i ironickým nadhledem.

Snad každý národ má ve své historii období, které by nejraději vymazal. Pro Italy je to nepochybně období Mussoliniho fašistického režimu. Sebastiano Vassalli se v románu Zlato světa zaměřil na podivný spůsob vyrovnaní se lidí s (vlastní) fašistickou minulostí. Pozornému čtenáři naznačí už první stránky, že autor se na tento proces dívá s úsměvem a baví se na účet národa, ku kterému sám patří. I když se při čtení člověk se smyslem pro černý humor baví, neustále pociťuje, že důvodů ke smíchu není příliš mnoho. Doslovem opatřil Jiří Pelán.

Román vykreslující politickou situaci italského jihu na přelomu 19. a 20. století za éry Francisca Crispiho. Je to období neprůhledné vládní politiky, velkých bankovních skandálů, korupce, protekcionářství a osobnost F. Crispiho zde vystupuje jako dosti výrazná a kontroverzní postava. Kniha začíná úkladnou vraždou komtura Notarbartola ve vlaku, když cestoval do Palerma. V pozadí tohoto zločinu stojí poslanec a mafiánský kmotr Raffaele Palizzolo (říká se Labuť), který je ústřední postavou románu. Pachatelé komturovy vraždy jsou čtenáři známí hned od počátku a ten má pak po celou dobu četby možnost sledovat klikatost cest spravedlnosti a obtížnost dokázat pravdu. Svědky totiž jsou Siciliáni, kteří se bojí mafie a o své rodiny. Autor se na mnoha místech knihy očima různých postav zamýšlí nad Sicílií, vztahy mezi italským Jihem a Severem. Úvahy nad pojmem mafie a líčení jejích praktik se prolínají celým dějem. Neobvyklé je jeho formální řešení: Vassalli ho rozčlenil do tří výjevů (zahrnují léta 1893–1904), které symbolicky nazval Peklo, Očistec a Ráj; po něm následuje Epilog (zasazený do r. 1920), v němž se čtenář dozví o dalších Palizzolových osudech.

Na počátku se zdá, že v Rocca di Sasso – smyšlené horské vesnici podobné mnoha jiným alpským vsím, nad níž se tyčí vysoká majestátní hora opředená spoustou legend – se čas jako by zastavil, „minulost tu nikdy doopravdy nepomine a přítomnost není nikdy doopravdy přítomná“. Ale nic netrvá věčně. Do zdejšího tvrdého, ale poklidného života těžce zasáhne první světová válka, kterou vedou lidé z údolí, kde „řeky tečou na sever a na východ, proti těm, kde řeky tečou na jih“. Sledujeme osudy a vývoj několika postav, hlavních hrdinů příběhu, odvedených všeobecnou mobilizací na frontu. Patří mezi ně někdejší učitel Luigi Prandini, kdysi socialista, pak přívrženec vstupu Itálie do války a posléze fašistický hodnostář; a jeho souputník Ansimino, muž s „chytrostí v rukách“, řidič autobusu a šikovný kovář a automechanik, který naopak za druhé války pomáhá partyzánům, k nimž se přidal jeho syn. Kolem nich spřádá autor množství lidských osudů, dramat, tragédií i radostí, v jakési kronice doby, jež je fragmentem velkých dějin. Sebastiano Vassalli v příběhu dvou kostelů, z nichž jeden postavili mobilizovaní muži před odchodem do války a druhý přeživší veteráni, předkládá „v kostce“ italské dějiny dvacátého století s přesahem do dnešních dnů. Činí tak s nadhledem, ironií a pro autora typickým smyslem pro zkratku, ale i s hlubokým lidským pochopením.

Chiméra je nejslavnějším a nejvýznamnějším románem Sebastiana Vassalliho (1941–2015), který za ni v roce 1990 obdržel významnou italskou cenu Premio Strega (posléze se odmítal literárních soutěží účastnit). Chiméra přivádí čtenáře do doby na přelomu 16. a 17. století, do Lombardie, do oblasti Pádské nížiny, především do již neexistující vesnice Zardino a jejího okolí, míst, kde se v tvrdých podmínkách pěstovala rýže. Autor vytáhl na světlo denní příběh, zasutý hluboko v minulosti a na tehdejší dobu celkem běžný, příběh dívky jménem Antonia, „zardinské čarodějnice“, která ve dvaceti letech skončila upálená na hranici jen proto, že byla jiná než ostatní. Antonia je nalezenec, vyrůstala v Novaře v sirotčinci u jeptišek. V deseti letech si ji k sobě do Zardina vzali bezdětní manželé Nidasiovi, což nebylo nic neobvyklého, ve většině případů si však adoptivní rodiče udělali z nalezence služku, kdežto Nidasiovi se k Antonii chovali jako k vlastní. Zato ve vesnici ji měl rád jen málokdo, přestože byla milá a hodná, lidé jí nemohli odpustit její krásu, její svým způsobem výjimečné postavení. A lidská nenávist, spojená s nevědomostí a strachem, dohnala Antoniu před inkviziční soud, který neznal slitování. Sebastiano Vassalli v této strhující historické fresce líčí se syrovou objektivitou, důkladností a bez příkras drsný každodenní život a tíživé ovzduší, jaké v tomto cípu světa panovalo za protireformace v době španělské nadvlády.

Un grande scrittore torna su un personaggio e poeta, Dino Campana, al quale aveva già dedicato La notte della cometa. Scrive Vassalli: «È il Natale del 1916: in Italia, un Natale triste. Tutti o quasi tutti gli uomini validi sono lontani da casa, in quelle trincee tra le montagne dove si soffre e si muore per una guerra che, nonostante la retorica ufficiale, non ha in sé proprio niente di epico… Eppure per Dino Campana l’ultimo giorno felice fu il Natale a Marradi. Perché Dino e Sibilla Aleramo siano andati a Marradi, dove lei non era mai stata, proprio in quel giorno di Natale del 1916, non si sa… Forse prima di perdersi in quel crepuscolo della ragione dove stava precipitando da più di un anno, lui ha voluto mostrare i suoi luoghi d’infanzia all’unica persona che aveva avuto un moto d’affetto nei suoi confronti…»

Il Sudtirolo, una terra di frontiera e un paradiso turistico in cui due popolazioni sono destinate a convivere. Ma cos'altro sanno gli italiani di questa regione e della sua storia? Quasi niente e, peggio, l'hanno sempre capita poco. Sebastiano Vassalli ripercorre in maniera lucida e tagliente gli snodi principali di un secolo ricco di contrasti, di "fandonie storiche", di follie politiche: dal 1919, quando il trattato di St. Germain avanzò sul crinale alpino il confine con l'Austria, stabilendo che i sudtirolesi diventavano loro malgrado italiani... fino ai giorni nostri. In mezzo ci sono il fascismo, il nazismo, le bombe, i referendum e una stagione di tenebre in cui hanno perso la vita troppi uomini. Il protagonista di questa lunga storia è ormai vecchissimo, nato nel 1928, eppure continua ancora a muoversi indisturbato nel paesaggio scintillante di valli e città, a fare sentire la propria voce e a seminare zizzania. Attraverso una proposta concreta, questo libro invita a chiudere i conti con la storia e a separare una volta per tutte il passato dal presente, per guardare avanti.