Maria Valeria D'Avino Knihy

È la Vigilia di un Natale freddo e nevoso, quando Odino, un vecchietto dalla lunga barba e un occhio solo, è costretto ad approdare con la sua slitta su un’isola senza nome, perché in una tempesta di meteoriti uno dei suoi cavalli si è azzoppato. Ha fretta: deve portare oscuri avvertimenti, ma ha perso la memoria e non ricorda più dov’è diretto né di quali presagi è messaggero. Né possono aiutarlo gli stupiti abitanti dell’isola, che da secoli non vedono stranieri: al di là delle infide scogliere che li circondano, esiste il Continente, ma da generazioni nessuno ha più provato a raggiungerlo e nessuno è mai tornato. Odino riuscirà prodigiosamente ad attraversare lo Stretto, per ritrovarsi di colpo in un mondo che somiglia molto al nostro, dove i regni del Nordmeridione, Nordsettentrione e Anticonord appaiono ironiche e divertenti stilizzazioni dei paesi scandinavi. Rinchiuso in ospedale come pazzo, finito su Internet con la sua bizzarra storia, Odino è presto al centro di contrastanti interessi: profeti millenaristi, fanatici religiosi e nazionalisti, politici, opportunisti di ogni tipo vogliono appropriarsi di lui, e mentre tutti cercano il modo per raggiungere l’isola misteriosamente inaccessibile, riscoperta su antiche mappe segrete, tra i regni del Nord si arriva all’orlo della guerra per il suo possesso. Nella tipica tradizione danese che fonde fiaba e assurdo, fantasia e parodia, sapere e umorismo, il romanzo parla in realtà di una società che è la nostra e di temi di estrema attualità: fanatismo ed estremismo, intolleranza e nazionalismo, e anche responsabilità individuale, religione ed etica, fede e dubbio, amore e li-bertà. Ma come ogni fantasy che si rispetti, un sottile gioco di ri-mandi a miti e simboli, rende più ricca e complessa l’allegoria: chi è veramente quell’Odino, bonaria versione del supremo dio del pantheon nordico, che parlando solo per massime e portando con sé la poesia e la semplicità di una saggezza antica, spinge ciascuno a rivelare la sua natura più profonda e a seguire il proprio destino? E non è forse il suo finale benvenuto ai suoi due corvi perduti la sola risposta possibile ai mali che ci affliggono? “Ben tornati, Pensiero, Memoria!” “Per sorte gli uccelli attendono noi tutti?

Román Nic je závažnou zprávou o mladých lidech. V čem vidí smysl svého života. Jak snadno se mohou pod tlakem vrstevníků proměnit v násilnická monstra. Pomůže jim vlastní svědomí najít cestu zpět? Vzhledem k otevřenosti, s jakou Janne Teller popsala myšlení a chování studentů v jednom dánském provinčním městě, byla kniha v Dánsku nejprve zakázána a vyšla až po celospolečenské diskusi. Následně byla přeložena do 35 jazyků a dosud se prodalo přes jeden a půl miliónů výtisků. V několika zemích je dokonce na seznamu povinné školní četby nebo mezi tituly doporučené četby studentů filosofie a psychologie. Kniha se dočkala několika divadelních adaptací a stala se předlohou k filmovému zpracování. V Čechách a na Slovensku je film Nic k vidění v kinech od začátku letošního června. Hlavní postavou příběhu je Pierre Anthon, který první školní den dospěje k názoru, že nic nemá smysl, na ničem nezáleží, takže nemá cenu nic dělat. Odejde ze třídy, vyleze na strom a odmítá slézt. Spolužáci se s jeho názory nehodlají smířit. Nejsou si sice úplně jistí, zda nemá náhodou pravdu, protože jsou ale odmalička vedeni k tomu, aby v životě něčeho dosáhli, byli někým, něčím, snaží se ho ze stromu dostat. Nejprve mu vyhrožují, házejí na něj kameny, vždyť zpochybnil jejich životní vizi, jistotu. Později mu smysl života dokazují tím, že vytvoří jakousi hromadu smyslů. Vrší pod strom své oblíbené věci, mezi něž patří například knihy, adopční listina, křeček, ale postupem času se začnou obviňovat z nedostatečné hodnoty věnovaných předmětů a vyvíjejí na sebe navzájem nátlak k větší a větší oběti. A tak se na hromadě objeví vykopaná rakev s pozůstatky bratra jednoho z hochů, useknutý prst nebo odťatá hlava psa. Situace spěje k velké tragédii. Text Janne Teller je rovněž o osamělosti a odlišnosti. Pierre Anthon žije s rodiči v komuně, která pěstuje biopotraviny a chová zvířata, aby byla potravinově soběstačná, a tím se od ostatních dětí zásadně odlišuje. Sice se separuje sám, dobrovolně a svobodně vyjadřuje svůj názor, ale právě proto, že je jiný, ostatní dráždí a vyvolává v nich agresivní chování a jednání. Nikdo ze spolužáků se Anthona nesnaží pochopit, nikdo nestojí na jeho straně. Jinakost se neodpouští. Dalším závažným tématem je zde způsob ovlivňování a manipulace. V knize jen velmi okrajově vystupují dospělí lidé. Děti si své problémy chtějí řešit samy. Rodiče ztratili svůj vliv a chování jednotlivce už od školních let ovlivňuje zejména komunita vrstevníků, s níž se dotyčný stýká. Internet a média skýtají mnoho návodů, jak manipulovat ostatními a kdo má k takovému chování sklony, většinou dokáže ostatní ovlivnit natolik, že udělají věci, o nichž by za normálních okolností ani neuvažovali.