Simona Mambrini Pořadí knih

Strhující příběh o hledání a (ne)nalézání, o lidských předsudcích, přátelství a první lásce Theodora Finche fascinuje smrt. Neustále přemýšlí nad způsoby, jak by se mohl zabít. Ale pokaždé ho něco – bez ohledu na to, jak je to zdánlivě bezvýznamné – nakonec zastaví. Violet Markeyová zase žije pro budoucnost – upíná se k dokončení střední školy a k momentu, kdy bude moct opustit rodné městečko v Indianě. To jí totiž až příliš bolestně připomíná nedávnou tragickou smrt její sestry. Když se ti dva potkají na římse školní zvonice, není ale docela jasné, kdo koho vlastně bude zachraňovat. Finch je obyčejný kluk, až na to, že trpí bipolární poruchou. Violet je obyčejná holka, až na to, že Finchovi přijde úplně neobyčejná. Ty dva svede dohromady školní projekt, jehož cílem je objevovat „krásy Indiany“, a oba přitom učiní zajímavé objevy. Finch zjišťuje, že jen s Violet může být sám sebou – podivínským, přemýšlivým, ale zároveň zábavným a originálním; a že není až takový blázen, za jakého ho ostatní považují. Violet zase zapomene počítat dny do konce školy a konečně začíná znovu žít. Jenže zatímco Violetin svět se rozrůstá a získává nové barvy, Finch se propadá do temnoty deprese.

La stanza era piuttosto spaziosa, e i vetri delle due finestre erano stati rimpiazzati da cartoni e carta da pacchi. Il pavimento sconnesso, con larghe fessure tra i listelli di legno, era ingombro di un incredibile ciarpame, oggetti per lo più rotti e totalmente inutilizzabili. Colpiva, in particolare, sopra una branda di ferro coperta da un vecchio pagliericcio, un uomo completamente vestito e palesemente morto. Il petto era coperto di sangue rappreso, ma il volto aveva conservato un'espressione serena. L'abbigliamento da barbone strideva con il volto e le mani. Era piuttosto anziano e aveva lunghi capelli argentei dai riflessi azzurrini. Anche gli occhi erano azzurri, ma la loro fissità metteva a disagio e Maigret glieli chiuse. Portava baffi bianchi leggermente arricciati e un pizzetto, bianco anche quello, alla Richelieu. Per il resto era rasato di fresco, e Maigret ebbe un'altra sorpresa notando le mani estremamente curate. «Sembra un vecchio attore nel ruolo di un barbone» mormorò.