Dopisy Mirka Kováříka Svatavě Antošové z let 1985-1993. Knížka poodhaluje Kováříkův pohled na svět, zejména na společenskou transformaci, jež formovala počátek devadesátých let. Dopisy uspořádala Svatava Antošová.
Tahle kniha je k autorčiným pětašedesátinám. Ne že by věk hrál v poezii nějakou roli, ale těch pětačtyřicet let, 1977–2022, kterými se kniha probírá, důležitých je. Jednak pro ten historický zlom, devětaosmdesátý, jednak pro ten dramatický vývoj autorčina rukopisu: hledání – nádech – výdech – a nový nádech, možná ještě mocnější, původnější než ten první. Styly a -ismy, od trapněrealistického Bondyho přes český derivát Jarryho absurdní grotesky, potažmo obrazně zanícených, eruptivních ohlasů poetismu a surrealismu, přes naturalisticky brutální dobývání ducha skrz sexem a smrtí prorostlé tělo, až k verši málem romantickému, erbenovskému, každopádně bilancujícímu život vlastní i druhých, nejčastěji v kulisách horské přírody.
Svatava Antošová obnažuje velice lakonické přitakání nesvobodě, kterou jsme vyměnili za cetky, komfortní zónu a fair trade kávičku. Vnímáme ještě vlastní zodpovědnost za stav společnosti a mezilidských vztahů? Cítíme ještě účast? Opravdu jsou dvě třetiny Polska homofobní zónou? Nebo už jsme pouhými voyery, svědky rychlých událostí, které rychle přemažou události nové. A tak stále dokola. Stále větší prázdnota. Až do zblbnutí… Až k celospolečenské lobotomii. Jeden z nejsilnější hlasů soudobé české poezie promlouvá vtipně a pichlavě k tomu nejzasutějšímu v nás.
Básně Svatavy Antošové a fotografie Petra Kurandy z cyklu jizev v kůrách stromů. Co mají ony rytiny společného s lyrickými mikropříběhy básní v metafyzičtější rovině? Zde lze dohledat psychologickou definici „dvojakosti“ jako označení pro zvláštní duševní stav, kdy člověk má současně zcela protichůdné pocity sympatie i antipatie, lásky a nenávisti zároveň. Jde o vnitřní ambivalenci, to, čemu se říká rozpolcení, průběžnou záměnu kladných a záporných úhlů nazírání. Každý plně prožívaný erotický vztah se bez této ambivalentní kvality nemůže obejít, tkví v samé jeho podstatě: opouštíme sebe sama a přijímáme nový rozměr existenciální podoby – dvojakost jako spoluprožívání, souběžný náhled na svět, v němž je nám souzeno společně sdílet a vychutnávat slast i bolest, rány i jizvy zároveň. Obloukem tak nacházíme důvod vřazení fotografické galerie kosočtvercové symboliky.
Ladislav „Denis“ Verecký vstoupil do obecného povědomí především jako novinář, ale jeho profesní dráha byla dlouhodobě spjata rovněž s pozicí redaktora poezie v Československém spisovateli. Do Topičova domu, kde nakladatelství sídlilo, se na Vereckého během osmdesátých a na počátku devadesátých let obracely desítky neznámých i zavedených autorů, mezi nimi také tehdy začínající básnířka Svatava Antošová a dva exiloví bardi Ivan Jelínek a Ivan Diviš. Jejich dopisy, pečlivě utříděné a schraňované ve Vereckého archivu, dávají nahlédnout do osobních a autorských světů literátů tří různých generací. Dýchá z nich dobová atmosféra a vypovídají mnohé jak o svém adresátovi, tak o nesamozřejmém úsilí a zaujetí, se kterým ke své práci nakladatelského redaktora i ke „svým autorům“ přistupoval.
Rapový román od teplické rodačky, která se netají svým lesbickým zaměřením.
Hra Svatavy Antošové: Neříkej to mámě, napsaná na motivy jejího vlastního románu Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala (Concordia, 2005), pojednává o věčném tématu vztahu rodičů a dětí, kdy na jedné straně rodiče brání svým potomkům dospět v obavě z jejich ztráty, což místy sklouzává k vazbám až pedofilním, zatímco na straně druhé děti dospět odmítají, neboť je to tak pohodlnější. Touto nevyzrálostí, potažmo infantilitou jsou poznamenány i jejich neúspěšné milostné vztahy, odehrávající se stejně snadno a bez hlubšího prožitku jak v rovině heteroerotické, tak v rovině homoerotické. Hlavní čtyři protagonisté jsou zároveň členy nonkonformního divadelního souboru, který nastudovává hru o vztahu rodičů a dětí, v níž si obě skupiny vyměnily role — rodiče hrají své děti, a naopak děti hrají své rodiče — to všechno ve snaze navzájem se lépe pochopit. Avšak realita bez předem napsaného scénáře je nakonec zaskočí nepřipravené a naprosto bezradné. Svolení k divadelnímu provozování a k jakémukoliv veřejnému užití hry Neříkej to mámě udílí autorka.
Básnická trilogie Vlčí slina, již autorka rozpracovávala, dopracovávala a přepracovávala v letech 1996—2006, je dlouho očekávaným textem, který mnozí znají nejen z četných autorských čtení, ale také z několika již otištěných ukázek v Tvaru či Salonu Práva. Vlčí slina je knížkou, která svojí výrazovou vervou a obrazným nábojem sráží jedno společensko-kulturní tabu za druhým, jsou-li v dnešním světě ještě jaká — ani její lyrická hrdinka, ani samotná autorka nevnímají hrůzu z boha, ze života, z pohybujících se úst plných hlíny, dokonce ani z hlubin svého podvědomí. Doslov napsal Martin Kopáč. Atypický formát knihy.
Almanach absurdní prózy českých autorů různých generací z okruhu patafyzického občasníku Clinamen a teplického patafyzického časopisu Pako. Devět svérázných autorů (S. Antošová, M. Horáková, I. Medek-Kopaninský, B. Randýsek, P. Vacek, V. Shock, D. Štverák, E. de Faktor Lapsus a E. Vacek) shromáždilo pro almanach povídky, verše, divadelní hry a řadu tematicky nevyhraněných textů, které nabízejí povšechný přehled o této oblasti současné alternativní literatury. Almanach jako celek přináší námětově pestrou mozaiku textů různé literární úrovně. Závěrem jsou připojeny stručné životopisy uvedených autorů.
Literární sborník připravil, vybral, uspořádal a úvod napsal Pavel Rajchman.
Podtitul: Dvanáct nekrofilních grotesek a jedna černá pohádka Sbírka veršů současné nekonformní severočeské autorky obsahuje verše, které vznikly v letech 2003–2004. Již podtitul tohoto cyklu naznačuje, jaké sféry autorku vábí a přitahují. Syrovým, v některých pasážích až drastickým způsobem a s naprostou otevřeností odhaluje Antošová stavy takového lidského myšlení a vnitřního světa, v nichž se do popředí nezadržitelně derou sexuální obrazy proložené někdy záchvaty vzteku a zuřivosti. Tyto obrazy často defilují v zajetí morbidních rámů, ze kterých dýchá nezkrotná a nenasytná živočišnost, projevující se u některých jedinců druhu homo sapiens. Na druhé straně nutno ovšem uznat, že autorka předkládá sice beznadějnou vizi společnosti, avšak dokáže ji podat záměrně provokativním, postmoderním způsobem, umocněným expresivními i surrealistickými prvky.
Podtitul: Pornogroteska za časů terorismu Lesbická hrdinka a homosexuální menšina obklopená nepřející, tupou, zlou a zvrácenou většinovou heterosexuální společností. V předchozí autorčině próze radila jedna z postav spisovatelce: „Vraž tam cynismus a spoustu sexu, jinak to nikde neudáš“. A autorka se touto radou řídí i zde, a to měrou opravdu vrchovatou. Rozhodla se, svými slovy: „... zobrazit svět, kde je každému všechno úplně jedno. Kde vše je jen hra. Politika propojená s deviací, zabíjení roztomilé, pedofilie běžná.“ – a zřejmě tak tuto společnost opravdu vidí. Knihu nazvala v podtitulu „pornogroteskou“. „Porno“ je snadno rozpoznatelné, groteskně pak má zřejmě vyznít chování většinové společnosti: Všechny heterosexuální postavy jsou osoby tupé, primitivně zákeřné, přízemní, nevzdělané a především – každá trpí nějakou sexuální zvráceností, kterou autorka dosti podrobně vylíčí. V samém závěru pak jedna z heterosexuálních postav naráz drasticky vyvraždí většinu homosexuálních postav knihy.
Antologie obsahuje ukázky z poezie 17 autorů, kteří se ve své tvorbě zabývají patafyzickými východisky. Smyslem tohoto souboru je představit takový typ literatury, který ve svém tvaru dává co největší přednost uplatnění absurdní komiky. Časové rozmezí jednotlivých příspěvků je pak ohraničeno lety 1982-2004, čímž chce upozornit na skutečnost, že právě v roce 1982 vzniklo v Teplicích Patafyzické kolegium, které se této formě věnovalo a snažilo se ji rozvíjet všemi dostupnými prostředky. Kromě ryzí poezie jsou v tomto almanachu zastoupeny i prozaické texty, náznaky divadelních aktovek, životopisné parafráze či kvazideníkové záznamy. Charakteristickým rysem všech zúčastněných autorů zůstává jejich cit pro vyjádření ať už smyšlené nebo opravdové groteskní situace, v níž se často prolíná naivita s mystifikací. Kniha je doplněna zasvěcenou studií Vladimíra Boreckého, jenž je v současné době u nás považován za největšího znalce patafyzického hnutí.... celý text
(Lesbicko-killerská parodie s autobiografickými prvky) Autorka román nazývá "lesbicko-killerskou parodií s autobiografickými prvky" a věnuje se v ní otázkám vztahu konvenční společnosti k jinak orientovaným jedincům. Jedna z postav románu radí autobiografické hrdince o jejím budoucím románu: "Vraž tam cynismus a spoustu sexu, jinak to nikde neudáš". A autorka se podle této rady řídí. Její hrdinka, lesbická básnířka, líčí, jak došlo k tomu, že zavraždila svou problematickou lásku. Její život je zmítán skepsí vůči společnosti, vůči přátelům i vůči sobě samé a vztahům, které rozehrává. Její vztahy jsou bolavé, bouřlivé a plné hořkosti, a její pohrdání heterosexuály a jejich konvenčními plytkými životy je naprosté. Otevřenost, s níž autorka líčí sexuální prožitky své hrdinky působí jako vzdorný "coming out", který je předkládán více nebo méně rigidní a nechápající většinové společnosti, aby si s tím ona poradila, jak umí (respektive neumí).
Básnířka se zamýšlí nad osudovými zápletkami, které jsou blízké vnímání každého člověka a které tak dokážou rozehrát silná citová dramata. Oproti předcházejícím sbírkám zřetelně zjemnila svůj rukopis, aniž by verše ochudila o razanci.
