Vilém Flusser Knihy

Ve své knižní prvotině (Língua e realidade, 1963) Vilém Flusser naznačuje cestu k vytvoření jakési celostné filosofie jazyka. Vychází z hypotézy o totožnosti struktury světa a struktury jazyka: skutečnost, definovaná jako souhrn všeho, co jsme s to uchopit a pochopit, je totožná s celkem jazyka, který nám toto chápání umožňuje. Jinak řečeno: není skutečnosti mimo jazyk. Právě díky jazyku a skrze jazyk se chaos „syrových dat“ – pocitů, smyslových vjemů a neartikulovaných prožitků – proměňuje v uspořádaný svět (kosmos), ve skutečnost, kterou lze poznávat, ovládat a přetvářet. Tuto hypotézu se autor snaží systematicky prošetřit a rozvinout všechny její implikace. Kniha, míněná jako příspěvek k navázání rozhovoru mezi filosofií vycházející z logické analýzy jazyka a filosofií existenciální, předznamenala celou řadu Flusserových prací věnovaných fenomenologii jazykové komunikace. České vydání představuje vůbec první pokus o její přeložení do jiného jazyka.

Kniha si všímá tendence, které se projevují v současných technických obrazech (jakými jsou fotografie a televize).

Po dovršení sedmdesátého roku svého života nabyl Vilém Flusser dojmu, že dosáhl zralosti, jež ho opravňuje k tomu, aby sepsal to, co sám nazývá sumou. Tehdy ještě netušil, že tato suma se podivnou souhrou okolností stane i jeho nedokončenou filosofickou závětí. Kdo se však začte do díla Lidská geneze, byť by se jednalo o svátečního návštěvníka…

Kde se vzala představa ďábla jako tvora ohrožujícího mravní vývoj člověka, pokušitele a zasvěceného znalce všech neproniknutelných tajemství? Zrodila se s člověkem a hříchem a tedy i s Bohem, bez něhož, a to platí i naopak, by nemohl existovat. Jedná se tedy jen o jinou dimenzi nadosobních ideálů, které vedou člověka životem a udávají mu horizont jeho existence.

Dílo Od subjektu k projektu zachycuje Flusserovo uvažování z posledního období jeho tvorby. Také z tohoto důvodu se jedná o vrcholné formulování jeho celoživotního tématu, kterým je hledání východiska z civilizační krize. Autor z rozličných hledisek sleduje jednotlivé kroky novověkého rozpouštění subjektu i objektu. Moderní člověk ztrácí jakoukoliv oporu v něčem uchopitelném, což dle Flussera může ospravedlňovat pocit dějinné katastrofy. Proti tomuto pochopitelnému stanovisku však vykřesává jiskru naděje, kterou spojuje s projektováním. Tato naděje však nemůže zapřít svou křehkost, kterou doprovází nejednoznačnost Flusserova smyslu pro ironii.

Vilém Flusser představuje v krátkých kapitolách své pojetí dějin. Postdějiny vyjadřují současný dějinný přelom, který se vyznačuje přechodem z tradiční textové kultury do prostředí, v němž získávají převahu technické obrazy. Člověk se ocitá v zajetí aparátů a jejich programů, nad kterými stále zřetelněji ztrácí kontrolu. Původní lidské očekávání se proměňuje v absurdní hru, při níž se rozplývá půda pod nohama. Dřívější snaha udílet dějinám nějaké smysluplné zacílení viditelně troskotá. Nástup postdějinného období zasahuje veškerou strukturu společenského života. Flusser si vybírá některé jevy, na nichž se sobě vlastní přesvědčivostí ukazuje hloubku proměny. Takto se zastavuje nejen u posunů významu práce či vědění, ale nabízí vhled i do postdějinného přizpůsobování bydlení či odívání.

Hodnocení významu fotografie z hlediska filosofického, politického, technického a estetického.