Marie Svatošová, rozená Maršíková, (* 20. listopadu 1942 Hlavňov) je česká praktická lékařka, spisovatelka a publicistka. Po sametové revoluci se stala zakladatelkou a vůdčí osobností českého hospicového hnutí. V roce 1993 založila občanské sdružení Ecce homo – Sdružení pro podporu domácí péče a hospiců. Roku 1995 stála u zprovoznění prvního českého hospice v Červeném Kostelci. Působila jako prezidentka Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče.
Kněz Ladislav Kubíček ve vzpomínkách přátel: od dětství na Ukrajině, studia v Brně, práci v dolech, nasazení u černých baronů, působení ve zdravotnictví, a posléze i v řadě severočeských farností. Dvoubarevně tištěná kniha je doplněna více než stovkou fotografií a citáty z dopisů otce Ladislava.
Třetí, závěrečný díl trilogie, sestavené ze záznamů z exercicií P. Ladislava Kubíčka z let 1976 až 2004, zcela volně navazuje na předchozí dva, vydané ve stejné edici pod názvem Zapaluji? a Přitahuji? Editorka Marie Svatošová k těmto knížkám poznamenává: „V naprosté většině jde o doslovný přepis zvukového záznamu, leckdy technicky nedokonalého, ale srozumitelného. Přeji si, aby i třetí díl sloužil jako ty předchozí. I když je znám takřka zpaměti, nezevšedněly mi a určitě nikdy nezevšední. Používám je totiž zcela prakticky jako výborné zpovědní zrcadlo. Je nevyčerpatelné, nic nezkresluje, nic nenamlouvá a člověk se v něm dobře poznává. Někdy až moc dobře.“
Náročnou životní cestu s nemocí můžeme procházet sami, ale můžeme se také nechat doprovázet. I proto vznikla tato knížka o doprovázení a slovech naděje: „Láska k bližnímu a bratrský soucit je trpícím často potřebnější než všechny léky.“ (F. M. Dostojevskij) S jinými lidmi, v setkáních a rozhovorech můžeme hledat a nacházet nové životní hodnoty.
Kniha přináší myšlenky Ladislava Kubíčka z jeho duchovních cvičení, jak si je zapsala, a nyní vybrala Marie Svatošová. Nabízí tři okruhy úvah: svoboda, plnění Boží vůle, manželství a vztahy obecně. Texty vybrané z více než 1200 citátů jsou uspořádány tak, aby přinášely nový pohled než dosud publikované práce L. Kubíčka.
Marie Svatošová v rozhovoru s Alešem Palánem. Co se stane, pokud pacientovi o jeho zdravotním stavu dlouhodobě lžeme? Má vážná choroba nějaký smysl? A proč umírající nezabíjet, jak si přejí zastánci eutanázie, ale naopak respektovat jejich život až do přirozeného konce a být jim nablízku? Nejen o těchto věcech hovoří v knize rozhovorů Neboj se vrátit domů zakladatelka hospicového hnutí v ČR Marie Svatošová. Rozhovor s ní vede spisovatel a novinář Aleš Palán. Právě Svatošová před lety přišla s myšlenkami hospicové paliativní péče. Byla to ona, kdo v Červeném Kostelci iniciovala první český hospic. A je to stále ona, kdo neúnavně jezdí po republice s hospicovými přednáškami a je rádkyní hospicům nově vznikajícím. Marie Svatošová v knize mluví také o své rodině, studiu medicíny, vlivu, jaký na ni měl P. Ladislav Kubíček či o svém trapistickém fan clubu. V mnoha hospicích najdeme citát: „Našim cílem je naplnit dny životem, nikoliv život dny.“ Autorka tohoto výroku Marie Svatošová dokázala životem naplnit celý svůj život. A nejen životem, také smyslem a neokázalou službou. „Nikdy bych nečekal, že by se o smrti dalo mluvit pozitivně. Paní doktorka Svatošová to dokáže. Nechci říct, že se po rozhovoru s ní budete na smrt těšit, ale nebudete se jí tolik bát,“ říká k obsahu knihy herec a moderátor Marek Eben. „Nicméně přeji všem pevné zdraví,“ dodává.
Umět se vžít do situace nemocného není snadné. Dokud to člověk sám nezažije, možná si ani dost dobře neuvědomí, co všechno pacient ztrácí. Může to být jméno, postavení, životní jistota, soukromí, stud, životní rytmus, práce, stravovací zvyklosti, volnost pohybu, možnost aktivity atd. K tomu všemu navíc přibyla bolest, slabost, obavy, nepříjemná vyšetření a možná i nepříjemní spolupacienti a mnoho dalšího, převážně také ne zrovna příjemného. Proto má nemocný právo reagovat na novou situaci i agresí, úzkostí, depresí, zmateností, poruchami chování apod. Nepřipravené okolí na takové pacientovy projevy obvykle reaguje negativně; to jeho agresivitu stále stupňuje, vzniká bludný kruh a nikomu to neprospívá. Zato dobře připravené okolí zvládne vzniklou situaci mnohem lépe a může být nemocnému obrovskou oporou a pomocí. Proto taky hospice nabízejí možnost stáží, přednášky a praktické semináře pro veřejnost. Stejný cíl sleduje i tato knížka.
Co se změnilo tak zásadního od doby Mojžíšovy, že si já, důchodkyně bez teologického vzdělání, mohu s Bohem povídat doma v kuchyni, v pantoflích, s tváří nezahalenou, a ještě u toho škrabat brambory? Vím bezpečně, kdo se nezměnil – nezměnil se Bůh. O něm je psáno, že „je stejný včera, dnes i navěky“. Změnili jsme se my? Nemáme už k Bohu tu úctu a respekt, jaké měl Mojžíš? Kde bereme odvahu mluvit s ním od rána do večera o všem, co nás napadne? A co když to není z naší strany odvaha a dětská důvěra, ale rouhání a nehorázná drzost? Máme vůbec právo obtěžovat Boha svými malichernostmi a starostmi? (Marie Svatošová) Čtyřicet krátkých úvah nad Písmem je vlastně čtyřicet velmi osobních rozhovorů autorky s Bohem o nejrůznějších záležitostech každodenního života. Učí nás žít z víry v naší všednodennosti, doslova i „mezi hrnci“, jak to vyjádřila kdysi Terezie z Avily.
Kniha o náhodách, kterou napsala autorka úspěšného titulu O naději, se zaměřuje na otázku existence náhod. MUDr. Marie Svatošová, zakladatelka hospicového hnutí, strávila téměř rok přípravou, ale samotné psaní jí zabralo jen deset dní. Autorka se během tohoto období uzavřela do domácího vězení a vytvořila si podmínky podobné klášterním, aby se mohla soustředit. Popisuje zvláštní zážitek, kdy se snaží více modlit než psát, a cítí, že psaní probíhá jakoby mimo ni. Přiznává, že večer neví, co napsala, a musí si text znovu přečíst, což ji poněkud znepokojuje. Čtenáři, kteří znají její styl, se však nemusejí obávat, protože je čeká moudré a vtipné vyprávění. Svatošová dříve psala s pomocí své zemřelé matky, nyní se obrací přímo na Ducha svatého. Tato kniha slibuje hluboké zamyšlení nad náhodami a jejich významem v našem životě.
Druhý díl zápisků z exercicií P. Ladislava Kubíčka opět vybrala a sestavila Marie Svatošová. Podkladem jí byly vlastní zápisky z duchovních cvičení, jak je v letech 1976 - 2004 absolvovala na mnoha Kubíčkových severočeských „štacích,“ na které byl překládán a kam za ním stále jezdily zástupy především mladých lidí. Z Kubíčkových inspirativních úvah doslova čiší jejich praktičnost - nešustí papírem frází, ale pulzují krví života. Tou krví, kterou 11. září 2004 sám prolil, když byl na své faře v Třebenicích zavražděn. Závěr knihy tvoří svébytná Kubíčkova Křížová cesta, která nemůže mít obvyklých čtrnáct, ale má patnáct zastavení. Vždyť Kristus vstal z mrtvých, radujte se!
V dôverných rozhovoroch s Pánom nad Svätým písmom nás autorka inšpiruje k autentickému životu z viery uprostřed radostí i starostí všedného dňa. Názorne nám tak ukazuje spôsob, ako možno z Božieho slova čerpať silu, útechu, napomenutie i povzbudenie v každodenných životných situáciách.
