Ačkoli v pozadí této knížky jsou odborné diskuse k problematice evropanství, kultury, civilizace, kulturní identity, ekologie a hranic i nových obzorů vědy a techniky, je poslední práce Otakara A. Fundy především "filosoficky laděným zamyšlením nad námi lidmi, nad naší planetou, nad naší civilizací, nad naší Evropou".
Ze všech mýtů, které v lidských dějinách vznikly, představuje mýtus o Kristu jedno z nejhlubších pochopení lidské existence. Kolik lidských životů dal tento mýtus do pohybu směrem k lásce. Kolik lidských životů přivedl k věčnosti, to jest k naplnění. K naplnění láskou, která dává a nečeká, co z toho bude mít. V této lásce je zdroj všech nadějných a pozitivních činů, navzdory všem pochybnostem, skepsi, pocitům absurdity a rezignaci. V této lásce je zdroj proměny světa, života a člověka. Tato láska je víc než naše mravní velikost. Zakoušíme ji v životě jako obdarování, jako to, co nás přesahuje. Zakoušíme ji jako moc, která člověka podmaní. Toto podmanění, přijetí tohoto podmanění, vydání se tomuto podmanění, se jmenuje víra. Zde již člověk nežije sám ze sebe a sám pro sebe. Kdo něco z této proměňující a podmaňující lásky zakusil, již nemůže říci, že neví co si představit pod pojmem Bůh.
Pro děti převyprávěné texty z Nového i Starého zákona.
Osobní zamyšlení českého teologa nad různými filozofickými i náboženskými tématy.
Jak sděluje reprodukce na přebalu, každý, kdo se věnoval filosofickému tázání, se určitým způsobem vyjádřil na tržišti idejí i k tématu náboženství. Toto téma nemůže filosofie obejít. Funda v textu nesmlčuje důvody svého ateistického přesvědčení, zároveň však v plné úctě a vážnosti vyzvedá jedinečné antropologické momenty, které artikuluje náboženství, v našem kulturním kontextu křesťanství. Činí rozdíl mezi náboženskou filosofií a filosofií náboženství a reaguje na debatu Rortyho a Vattima o budoucnosti náboženství. Všímá si též řeči náboženství a hermeneutických modelů jeho sebesdělování. Kniha obsahuje poslední - upravenou - kapitolu knihy "Ježíš a mýtus o Kristu" a další nové texty.
Tato studie je psána z religionistického pohledu, přičemž autor se snaží uchopit téma historicko-kritickou metodou, nezávisle na křesťanské víře. Křesťanství je zde zkoumáno jako lidský jev v dějinách a kultuře, bez zohlednění nadpřirozených zásahů. Vznik křesťanské víry není interpretován jako boží zjevení, ale jako psychický proces v myslích Ježíšových přívrženců, kteří po jeho zatčení a ukřižování, plní zklamání, opět shromáždili v Jeruzalémě. Spojeni vírou, že Bůh Ježíše vyvýšil a že se brzy vrátí jako Syn člověka, měli v této fázi charakter židovské sekty. V helénistickém prostředí prochází jejich víra významnými transformacemi. Ježíš je postupně vyznáván jako Kristus, syn boží, vzkříšený a spasitel, a jeho kříž je chápán jako mesiášská událost a oběť za lidské viny. Na konci 1. století, pod vlivem gnose, začínají teologické úvahy o Kristu jako vtěleném Logu a jeho jednotě s Bohem, která se později stále více chápe ontologicky.
Jak je již z názvu patrné, tato kniha, třebaže přináší filozofické fragmenty a texty, je sbírkou spíše osobních autorových výpovědí a otevřeného přemítání než uzavřenou odbornou studií. Filozof a teolog Otakar A. Funda se v ní ohlíží za dosavadní cestou svého myšlenkového směřování. Kniha zachycuje jeho klíčová životní témata, dává nahlédnout do jeho myšlenkového vývoje i do současné názorové pozice. V tomto smyslu může čtenářům sloužit také jako klíč k lepšímu porozumění Fundovým předchozím textům. Publikace přináší rovněž kompletní autorovu bibliografii z let 1965-2008.
Počátky křesťanství i celé jeho dějiny se váží k historické postavě Ježíše z Nazareta. Jeho vliv přesahuje rámec církví, a dokonce i tam, kde není Ježíš přijímán a uznáván, považují lidé za nutné se jím zabývat. A tak už téměř dvě tisíciletí různé křesťanské tradice spoluvytvářejí dějiny Evropy a do jisté míry se prosazují v celém světě. V literatuře a umění všech dob se ovšem setkáváme s různými podobami Ježíše z Nazareta. Svědčí to o zájmu, který vzbuzuje, zároveň se však stále znovu vrací základní otázka: Kdo to byl a oč mu šlo. Snaží se na ni odpovědět i Traugott Holtz, profesor biblické teologie na významných evropských univerzitách. Všímá si mimokřesťanských (židovských i pohanských) zpráv o Ježíšovi, obrací se k Pavlovi z Tarsu jakožto nejstaršímu biblickému svědku, zkoumá obraz, který o Ježíšovi podávají evangelia, zabývá se hlavními rysy jeho zvěsti. Neopomíjí přitom ani politické, sociální a náboženské poměry Palestiny počátku prvního století. V celém díle je autor veden odpovědností k historické pravdě, pečlivě rovněž zkoumá i její důsledky pro formulaci hlavních principů křesťanské etiky.
Kniha zachycuje dvě fáze autorova myšlenkového směřování. V první, teologické, se soustředil k problematice demytologizace a existenciální interpretace zvěsti křesťanské víry. Ve druhé, filosofické, se orientuje na ritickém racionalismu a v rámci religionistiky se zábývá studiem křesťanství jako lidského jevu lidských dějin a kultury.
