Carlo Ginzburg Pořadí knih

Za podmanivým názvem knihy Dřevěné oči se skrývá deset esejů, které Carlo Ginzburg publikoval na přelomu druhého a třetího tisíciletí. Jejich společným jmenovatelem jsou dějiny umění, literární teorie a sémantika. Autor v nich pojednává témata biblická, antická, středověká i raně novověká, vztahy Židů, pohanů a křesťanů. Perspektiva jeho uvažování je nejen italská, ale i evropská, neboť si je vědom skutečnosti, že kultura není nikdy omezena na jedno teritorium, že není izolovaná, ba naopak, je vždy rozkročena nejen do minulosti, ale zároveň i do mnoha blízkých a vzdálených světů. V jednotlivých esejích Ginzburg pojednává o utváření kulturních tradic, jež během staletí podléhají radikálním změnám. V mnoha ohledech je Ginzburgovo myšlení provokativní. Mistrně poukazuje na stereotypy, jichž se jejich hlasatelé nedokáží zbavit, neboť si jich mnohdy nejsou vůbec vědomi. Spolu s tím klade důraz na nejrůznější podoby násilí, jež ovlivňují výchovu a z ní plynoucí omezování myšlenkové a kulturní svobody druhých. Oproti násilí staví intelektuální jedinečnost, jež s oním násilím v dějinách vedla a dodnes vede vyčerpávající, avšak společnost kulturně obohacují boj. Ginzburgovy eseje představují ponor do jeho badatelské dílny a odhalují podstatu jeho uvažování, jež se zrcadlí v jeho nejvýznamnějších monografických dílech, jež patří k prazákladu moderního dějepisectví. Vydání knihy podpořil Státní fond kultury České republiky.

Italský kulturní historik a teoretik Carlo Ginzburg proslul zejména svými „mikrohistorickými“ studiemi – texty zaměřenými na každodenní, lokální a individuální události, osoby či komunity, v jejichž příbězích zároveň prosvítají obecnější problémy dané doby. V této studii představuje nástup epistemologického modelu na konci devatenáctého století, založeného na čtení zdánlivě nepodstatných, nepatrných detailů coby symptomů nějaké komplexnější, přímo nepřístupné skutečnosti. Přístup osvětluje na třech vzájemně souvisejících případech: technice atribucí uměleckých děl Giovanniho Morelliho, psychoanalytické metodě Sigmunda Freuda a detektivních postupech Sherlocka Holmese. Všichni tři byli původním vzděláním lékaři. Právě z medicíny přenesli do svých jednotlivých oborů základní princip svých metod, model lékařské sémiotiky, který nemoci nerozeznatelné přímým pozorováním diagnostikuje na základě povrchních symptomů v kontextu každého jednotlivého případu. Totéž se dle Ginzburga týká i věd o člověku, jež z modelu lékařské sémiotiky vycházejí (včetně historiografie, jak ji sám chápe a praktikuje).

Kniha Pierovo tajemství je pokusem přenést koncept mikrohistorie do prostředí uměleckého světa 15. století. Ginzburg zde zkoumá společenské a kulturní vlivy, jež působily na malířské ztvárnění klasických biblických textů, Kristova křtu v Arezzu a Bičování Krista v Urbinu, jejichž autorem byl italský malíř Piero della Francesca. Na základě rozboru korespondence vzdělanců a humanistů, mezi nimiž nechyběli ani vlivní kardinálové usilující o unii s řeckou církví, kteří stáli v pozadí vzniku obou děl, ukazuje, jak se představy zadavatelů promítaly do umělecké řeči renesančního malíře, jak se vzájemně ovlivňovaly a do jaké míry působily na to, že v Pierově tvorbě představují obě fresky zcela výjimečná díla. Prostřednictvím psaných textů se tak Ginzburg snaží proniknout do nitra obrazu a velmi nápaditě přitom ukazuje cesty, jež mohou vést ke zcela novému čtení a chápání uměleckých děl, stejně jako k rozkrytí jejich druhého života.

Carlo Ginsburg, autor dnes již legendární mikrohistorické studie Sýr a červi, se ve čtyřech jeruzalémských přednáškách přednesených na počest Menahema Sterna věnuje vztahům rétoriky a historiografie. Na základě značně odlišných textů – Aristotelovy Poetiky, Vallova prokázání nepravosti Konstantinovy donace, jezuitských historiografických záznamů z počátku 18. století a Proustova komentáře k Flaubertovu stylu – ukazuje, že rétorika se vztahuje nejen k ornamentu, ale i k historickému porozumění a pravdě. Spolu s autorem tak čtenář objevuje oblast na pomezí klasické pozitivistické historiografie a postmoderního přístupu, pro nějž je historický popis pouze jedním z nekonečného množství možných příběhů, vyprávěním opírajícím se spíše než o pravdu o rétorickou dovednost vypravěče.

Sabat čarodějnic Sledování kořenů představ o čarodějnickém sabatu v celoevropském kulturním kontextu. Italský historik, zakladatel mikrohistorie (metody zabývající se detailním zkoumáním historických jevů), se tentokrát zaměřuje na vývoj stereotypu čarodějnického sabatu v evropských kulturních dějinách. Na začátku své historické studie předkládá čtenářům rekonstrukci inkvizičního obrazu sabatu, sleduje jeho spojitost s pronásledováním malomocných, židů a kacířů, vystavených stejným represím jako čarodějníci a čarodějnice. Poté se zaměřuje na rituální a mytickou podstatu sabatu, různé kulty spjaté s pohanskými ženskými božstvy, přibližuje pojetí sabatu v lidových pověrách. V závěrečném epilogu se snaží prezentovat sabat jakožto heterogenní kulturní jev, kdy se ve stereotypním obraze sabatu propojují prvky učené inkvizice s prostou lidovou tradicí a pověrami. Kromě historických materiálů a pramenů se autor odvolává na mnoho etnologických a folkloristických motivů. Analyzuje také příběhy související s prvky vyskytujícími se v sabatu - antické mýty i pohádky (např. mýtus o Oidipovi, pohádku o Popelce či Oslí kůži). Odborná studie, koncipovaná podobně jako předchozí Ginzburgova díla (Benandanti, Sýr a červi).

Čarodějnictví a venkovské kulty v 16. a 17. století. Historická studie o náboženském chování, pověrách a kultech severoitalského venkovského lidu v 16. a 17. století. Autor popisuje nepříliš známý severoitalský kult plodnosti, spjatý se sektou benandantů - ochránců přírody a plodnosti, kteří se nakonec pro své podezřelé chování a noční obřady ocitli před inkvizicí. Benandantem se stal každý, kdo se narodil "v košilce" - s plodovými obaly na těle. Ve věku 20 až 40 let se musel účastnit nočních bojů s čaroději a čarodějnicemi. Tyto boje byly vlastně obřady plodnosti. V tzv. suchých dnech, době sezonních krizí, kdy se střídala roční období, benandanti ozbrojeni fenyklovými lodyhami vytáhli do boje. Pokud noční boj s čarodějníky vyhráli, byla zajištěna úroda a plodnost. Není divu, že obřady a chování benandantů (kontakty s mrtvými, stavy katalepse a letargie - bojů s čarodějníky se účastnila duše, spící tělo benandanta zatím doma leželo jako mrtvé) vzbudily podezření církve. A tak se benandanti nakonec ocitli před inkvizicí, která tyto lidové kulty a pověry vymýtila a prohlásila za odpadlictví, dílo ďáblovo. Kniha přináší informace o benandantech na základě historických výpovědí před inkvizičním soudem.

Dotisky v roce 2000, 2003 a 2005. Svět jednoho mlynáře kolem roku 1600. Na podkladě dochované archivní dokumentace inkvizičního procesu nám autor přibližuje obraz lidové kultury venkovského prostředí v období raného novověku. Ukázka seriózního moderního historiografického postupu anebo vyprávění historizující fikce? Dějepisná metodologie je polem trvalých diskuzí společenskovědních odborníků. Z 2. pol. 20. stol. přesahuje do současné doby zvláště bádání nad teoretickými otázkami, které se týkají problematiky psaní jak tzv. velkých dějin, dějin událostí, dějin idejí a mentalit, tak tzv. dějin malých, dějin obyčejného života, dějin každodennosti. Italský historik nám předkládá práci, která je označována za příklad charakterizující změnu orientace v metodologických přístupech moderní historiografie. Autor na základě dochované archivní dokumentace, která zachycuje záznamy ústních projevů soudního procesu vedeného Inkvizicí proti furlanskému mlynáři nařčenému z kacířství, tj. ze zastávání bludných myšlenek o povaze a běhu světa, sestavuje obraz individuálního života soukromého člověka v minulosti a prostřednictvím jeho myšlení a představ nám dává nahlédnout do kulturní, sociální a antropologické povahy lidového života evropské renesanční epochy. Kniha obsahuje odbornou předmluvu a doslov, jejichž součástí je odkazová literatura, poznámkový aparát a rejstřík.