Ondřej Hanus Knihy

„Podle všeho jsme jediný živočišný druh, který vnímá svět tak, jako by se skládal z příběhů.“ Alberto Manguel Knihu světa čteme v různých rolích. Můžeme být cestovateli, kteří putují stránkami na cestě k osvícení. Můžeme být samotáři čtením se uzavírat do své slonovinové věže. Nebo můžeme knihy hltat jako (kniho)molové, nevnímat jejich moudrost a jen se cpát nespočetnými slovy. Alberto Manguel se ve své poslední knize elegantně a s mimořádným záběrem zabývá řetězcem metafor, které v průběhu čtyř tisíciletí zobrazovaly čtenáře a jejich vztah k textu světa. Na přikladu známých postav — jako je knihami poblouzněný don Quijote, princ Hamlet, jehož úplně ochromilo studium, nebo Emma Bovaryová, která si příběhy z knih plete se životem — Manguel ukazuje, jakým způsobem se v literárních postavách a jejich interpretacích odrážejí proměnlivé postoje ke čtenářům a čtení i jisté opakující se představy o úloze intelektuála.

Milovaná i nenáviděná bilance tuzemské básnické scény. Nápad vydávat ročenky „nejlepších“ básní se zrodil v roce 1988 v USA. Dnes podobné antologie vycházejí v řadě zemí světa. I v českém prostředí jde o sledovaný a prestižní projekt, který letos završí desátý svazek. Výběr „nejlepších“ básní nemá sugerovat iluzi objektivity, ale je výsledkem setkání dvou editorů, dvou subjektivních pohledů na poezii daného roku i na poezii jako takovou. Editorem (a také autorem doprovodné studie o současném básnictví) je pokaždé respektovaný odborník na současnou poezii, arbitrem pak „zasloužilý“ básník, který svou autoritou projektu vtiskne neopakovatelný punc. Svazek opět představí přibližně čtyři desítky básní, jež byly uveřejněny v uplynulém roce jako básnické novinky česky píšících autorů; pozornost je věnována publikování knižnímu, časopiseckému, ale i na internetu.

Knižní prvotina jednadvacetiletého autora provázená apokalyptickými linoryty Pavla Piekara. „Jako by se hruď mladého muže znenadání otevřela a všechna ukrytá energie najednou, jako sopečná láva, vytryskla ven,“ píše Piekar o Hanusovi v závěrečné poznámce-doslovu.

Ondřej Hanus se v české poezii uvedl jako zastánce vázaného verše a proponent sonetu, tradiční žánrové formy, která převažuje v jeho prvních dvou sbírkách Stínohrad (2008) a Výjevy (2013; Cena Jiřího Ortena). Souběžně s touto dominantní linií však vznikaly i texty ve volném verši, které se o definici řádu pokoušejí jinak než jeho zvnějšněním; řekněme, že ohledávají jeho periferní oblasti. Tyto pokusy na sebe berou podobu topologické poezie, elegie, psychoanalytického pásma nebo aktualizace středověkého žánru svítáníčka. Propátrávání těchto zdánlivě vzdálených oblastí je snahou (někdy vědomou, jindy podvědomou, někdy útočnou, jindy kontemplativní) o nalezení jejich společného jmenovatele.

Mladý básník, překladatel a publicista Ondřej Hanus se ve své druhé sbírce představuje jako velký virtuos. Čtyřveršová strofa, sonet, rytmická klenba jambu, rým — to vše patří k nejsamozřejmější výbavě tohoto básníka. O své básně jako by se už ani nemusel utkávat s nějakými náměty, neboť se stále pohybuje ve světě jakýchsi základních, tj. prvních a zároveň posledních, daností poezie. Hanus nebásní „o“, Hanus básní daleko spíše „z“ — z jazyka, z poezie samé. Umné, filigránsky jemné, malebně čarující… Poezie často plynule přechází v metapoezii. Odtud i velice nápadité slovotvorby a jazykové terminologie. Ano, dílem jde o poezii jakoby filologickou. Přesto nejsme zavřeni do zimního království básnického cizeléra, dalšího z „valeryánů“ české poezie. Štěrbinami jazykových siluet prosvítá Hanusovo jihočešství, zejména připoutání ke krajině, ba snad až jakési schoulené venkovanství. Slovo svébytné, triumfující, bravurní… zcela jistě; ale pořád i takové, jež nevzdává ve své poslední instanci hold jen sobě samému, neboť „jsou věci, které slovem neochočíš“. Báseň není jen jistotou, matečně záchovnou a vzývanou… Tedy přístřeším a modlou; je i stavem znejistění, hrábnutím do prázdna. Výjevy vycházejí ve spolupráci s revue Weles.

Podmanivý příběh o nebezpečném milostném trojúhelníku, inspirovaný nechvalně známým manželstvím Vladimira Nabokova, v sobě ukrývá fascinující psychologický thriller. Dvacátá léta dvacátého století. Mladá dívka Zoja Andropovová uprchla ze Sovětského svazu a nyní se nachází v dívčí internátní škole v New Jersey. Ztratila rodinu, domov i smysl života a musí čelit zlobě, kterou její vrstevníci cítí vůči studentům se stipendiem. A také paranoie — její nová země se totiž obává ruských špionů. Příjezd ruského spisovatele Lva Orlova, jehož knihy Zoju dávno fascinují, nakonec není takovým štěstím, jak si myslela. Jejich vztah uvrhne do nebezpečí Zoju, Lva i jeho vypočítavou ženu Veru.