Jean Améry Knihy

Soubor esejů Jeana Améryho (1912–1978) se vrací do období druhé světové války a let následujících a zachycuje autorovu klíčovou zkušenost – zážitky židovského vězně nacistických vyhlazovacích táborů. Co znamená být člověkem ducha v takovém zařízení, co znamená změnit se v trýzněné tělo, jakou váhu má ztráta domova, zda se lze zbavit resentimentů, které pronásledují vězně celý další život, a co vše v sobě zahrnuje zdánlivě jednoduchá formule – být židovskou obětí pronásledování. Autorovy reflexe se na jedné straně blíží literatuře dokumentu a zdůrazněné autenticity. Zároveň ji však složkou úvahovou překračují, jsou něčím víc než historicky podmíněným výkladem určité historické zkušenosti. Odkrývají totiž rozměry této historické existence, které přesahují konkrétní dobu a události.

Tato kniha doplňuje dva předchozí svazky Améryho esejů Bez viny a bez trestu a O stárnutí, s nimiž tvoří podle jeho slov životopisný román-esej. Víc než životní příběh, poznamenaný trýznivými zážitky z nacistického pronásledování, je však zdůrazněna jeho reflexe. Autor vypráví o svém rakouském mládí před nástupem nacismu a o letech strávených ve Vídni po Hitlerově ovládnutí Německa. Další kapitola zachycuje válečná léta a autorův pobyt v emigraci a v internačním táboře ve vichistické Francii. Nechává však stranou zkušenosti a úvahy o holokaustu a spíše líčí ztrátu iluzí o demokracii a idealizované Francii. Její porážku vnímá – a stejně tak i selhání inteligence – jako svou osobní prohru. Dvě kapitoly věnuje úvahám o existencialismu Jeana-Paula Sartra a polemice se strukturalismem. Hořkost vystupuje ze stránek kapitoly o autorových návratech do poválečného Německa. Nedůvěra ve schopnost Němců navázat na někdejší hodnoty ústí v autorův tragický pocit ztráty identity, pocit cizoty jak v německé kultuře, jejíž součástí původně byl, tak v té francouzské, kde se necítil doma.

Esej Jeana Améryho (1912–1978) O stárnutí vychází z duchovního prostředí existencialismu a ani čtyřicet let od prvního vydání neztrácí aktuálnost; každý z nás, pokud se nestane statistickou výjimkou, dříve či později zestárne. Autor probírá různé aspekty stárnutí a začíná proměnou v zakoušení času a prostoru. Má-li mladý člověk před sebou „spoustu“ času, pak to především znamená, že žije ve světě vnímaném prostorově: svět je takovému člověku otevřen. Stárnoucímu se však uzavírá a on sám upírá pohled nikoliv do budoucnosti, nýbrž do minulosti. Započíná se ústup ze světa. Jednoho dne stárnoucí člověk nepoznává vlastní tělo, na sobě pozoruje, co v něm, kdysi mladém, budilo odpor. Jeho tělo se mu – stejně jako celý svět – odcizuje, neboť nyní je mu dáno jinak než v mládí. Zatímco tehdy byl vlastně bez něj a přitom s ním splýval, teď je tímto tělem a zároveň ve stálém zápase s ním. Dříve byl „energií“, teď je pouhou „hmotou“. Stárneme a nutně přestáváme rozumět světu, a to i když zápas o porozumění nevzdáváme, tj. když se povýšenecky neuzavřeme v tzv. věčných pravdách, či když se naopak hystericky nesnažíme držet krok s dobou. Nové pohledy na svět však přijímáme jen s největšími obtížemi a pravé potěšení nám neposkytují. Esej O stárnutí stejně jako celé Améryho dílo se vyznačuje nekompromisní vůlí k pravdě.

Jean Améry (1912–1978), rakouský spisovatel a esejista, je známý svými úvahami o mučení a holocaustu, zejména ve sbírce Bez viny a bez trestu (1999), a také románem-esejem Karel Bovary, venkovský lékař (2007) a esejem O stárnutí (2008). Ve svém pojednání o sebevraždě se Améry vyhýbá tradičním psychologickým a sociologickým přístupům a zaměřuje se na dobrovolnou smrt, což považuje za myšlenku, která překračuje logiku života. Podle něj se k takovému činu uchylujeme v okamžiku nesnesitelnosti bytí, bez ohledu na jeho příčiny. Améry tvrdí, že sebevrahům by měla být přiznána stejná práva jako jiným menšinám, a zpochybňuje psychiatrické posuzování sebevrahů jako bláznů. Kromě principu naděje je nutné uznat i princip nicoty, který popírá veškerou naději. Autor se ptá, co společnosti vlastně zbývá po člověku, který se rozhodl pro sebevraždu, a proč ji považuje za nemoc, z níž je třeba se vyléčit. Améry vidí sebevraždu jako projev krajní svobody a existenciální osamělosti, odmítající lži. Čtenář může s autorem nesouhlasit, ale nemůže popřít jeho hledání pravdy a vnitřní opravdovost.

Rakouský spisovatel a esejista Jean Améry, který přežil nacistické tábory smrti, je u nás již známý svou knihou Bez viny, bez trestu, jež je osobní reflexí holocaustu. Od ostatních pamětníků a svědků holocaustu se odlišuje především existenciálním úhlem pohledu, neboť už od mládí měl úzký vztah k francouzské kultuře. Améry je také vynikajícím prozaikem a stylistou, který dovede vysoce abstraktní filozofické problémy představit a rozvíjet vypravěčsky na působivě vystavěných a pointovaných situacích a charakterech. Tato dispozice se plně projevuje i v jeho knize Charles Bovary, vesnický lékař; autor v ní vytvořil originální žánr románu-eseje. Jeho Charles Bovary není jen variantou k Flaubertovi, nýbrž je to text, který se do jeho Paní Bovaryové vepisuje takříkajíc zevnitř, protože Améry osvobozuje hlas jejího chotě a příběh do jisté míry přehodnocuje jeho očima. Nikoli však jednoznačně, protože každá z pěti kapitol tohoto románu-eseje má svůj vlastní klíč. Améryho esej není dílem filozofickým, nýbrž uměleckým a jeho dialog s Flaubertem, vedený prostřednictvím postav slavného románu, je velmi působivou konfrontací humanismu a racionalistické estetiky s nepochopitelnou děsivostí dějin 20. století.

-This is a collection of essays by world-famous author, Jean Amery, translated into English for the first time. -Although written prior to his death in 1978, their insights are as comptemporary and fresh as ever given the current political climate. -Amery's works have been a mainstay of IUP's Holocaust list of decades. /

»Das sowohl politische wie jüdische Opfer, das ich war und bin, kann nicht schweigen, wenn unter dem Banner des Anti-Zionismus der alte miserable Antisemitismus sich wieder hervorwagt.« Jean Améry »Ein Klassiker der Zukunft« Jürg Altwegg, FAZ »Man soll und darf die Vergangenheit nicht auf sich beruhen lassen, weil sie sonst auferstehen und zu neuer Gegenwärtigkeit werden könnte.« Jean Améry Jean Amérys Essays, die zwischen 1969 und 1976 geschrieben wurden, erschrecken geradezu durch ihre Aktualität. Sie lesen sich in ihrer Prägnanz, als wären sie für den heutigen Tag geschrieben. Ausgehend von seinem Judesein, das ihm von den Nürnberger Gesetzen aufgezwungen wurde, beschreibt Jean Améry seine existentielle Bindung an Israel, seine Solidarität ist jedoch nicht bedingungslos. Und doch ist für ihn Israel das Land, das allen entrechteten Juden der Welt den aufrechten Gang gelehrt hat. Hier spricht sein Schmerz, weil er, von jeher ein Linker, die Neue Linke, die Israel als kolonialistisch betrachtet, nicht mehr erreichen kann: Ihr selbstgerechter Antizionismus steht ihm als unausrottbarer Antisemitismus klar vor Augen.

Versammelt werden in diesem Nachlassband Aufsätze, Reden und Radioessays aus Amérys letztem Lebensjahrzehnt. In zweijähriger KZ-Haft hatte er das Urvertrauen in das Menschliche und die Menschlichkeit der Menschen nahezu verloren und erhob aus einer bescheidenen Brüsseler Wohnung seine Stimme. Bei Klett-Cotta ist auch die Gesamtausgabe von Jean Améry erschienen.