Jean Améry Knihy

Soubor esejů Jeana Améryho (1912–1978) se vrací do období druhé světové války a let následujících a zachycuje autorovu klíčovou zkušenost – zážitky židovského vězně nacistických vyhlazovacích táborů. Co znamená být člověkem ducha v takovém zařízení, co znamená změnit se v trýzněné tělo, jakou váhu má ztráta domova, zda se lze zbavit resentimentů, které pronásledují vězně celý další život, a co vše v sobě zahrnuje zdánlivě jednoduchá formule – být židovskou obětí pronásledování. Autorovy reflexe se na jedné straně blíží literatuře dokumentu a zdůrazněné autenticity. Zároveň ji však složkou úvahovou překračují, jsou něčím víc než historicky podmíněným výkladem určité historické zkušenosti. Odkrývají totiž rozměry této historické existence, které přesahují konkrétní dobu a události.

Tato kniha doplňuje dva předchozí svazky Améryho esejů Bez viny a bez trestu a O stárnutí, s nimiž tvoří podle jeho slov životopisný román-esej. Víc než životní příběh, poznamenaný trýznivými zážitky z nacistického pronásledování, je však zdůrazněna jeho reflexe. Autor vypráví o svém rakouském mládí před nástupem nacismu a o letech strávených ve Vídni po Hitlerově ovládnutí Německa. Další kapitola zachycuje válečná léta a autorův pobyt v emigraci a v internačním táboře ve vichistické Francii. Nechává však stranou zkušenosti a úvahy o holokaustu a spíše líčí ztrátu iluzí o demokracii a idealizované Francii. Její porážku vnímá – a stejně tak i selhání inteligence – jako svou osobní prohru. Dvě kapitoly věnuje úvahám o existencialismu Jeana-Paula Sartra a polemice se strukturalismem. Hořkost vystupuje ze stránek kapitoly o autorových návratech do poválečného Německa. Nedůvěra ve schopnost Němců navázat na někdejší hodnoty ústí v autorův tragický pocit ztráty identity, pocit cizoty jak v německé kultuře, jejíž součástí původně byl, tak v té francouzské, kde se necítil doma.

Esej Jeana Améryho (1912–1978) O stárnutí vychází z duchovního prostředí existencialismu a ani čtyřicet let od prvního vydání neztrácí aktuálnost; každý z nás, pokud se nestane statistickou výjimkou, dříve či později zestárne. Autor probírá různé aspekty stárnutí a začíná proměnou v zakoušení času a prostoru. Má-li mladý člověk před sebou „spoustu“ času, pak to především znamená, že žije ve světě vnímaném prostorově: svět je takovému člověku otevřen. Stárnoucímu se však uzavírá a on sám upírá pohled nikoliv do budoucnosti, nýbrž do minulosti. Započíná se ústup ze světa. Jednoho dne stárnoucí člověk nepoznává vlastní tělo, na sobě pozoruje, co v něm, kdysi mladém, budilo odpor. Jeho tělo se mu – stejně jako celý svět – odcizuje, neboť nyní je mu dáno jinak než v mládí. Zatímco tehdy byl vlastně bez něj a přitom s ním splýval, teď je tímto tělem a zároveň ve stálém zápase s ním. Dříve byl „energií“, teď je pouhou „hmotou“. Stárneme a nutně přestáváme rozumět světu, a to i když zápas o porozumění nevzdáváme, tj. když se povýšenecky neuzavřeme v tzv. věčných pravdách, či když se naopak hystericky nesnažíme držet krok s dobou. Nové pohledy na svět však přijímáme jen s největšími obtížemi a pravé potěšení nám neposkytují. Esej O stárnutí stejně jako celé Améryho dílo se vyznačuje nekompromisní vůlí k pravdě.

Jean Améry (1912–1978), rakouský spisovatel a esejista, je známý svými úvahami o mučení a holocaustu, zejména ve sbírce Bez viny a bez trestu (1999), a také románem-esejem Karel Bovary, venkovský lékař (2007) a esejem O stárnutí (2008). Ve svém pojednání o sebevraždě se Améry vyhýbá tradičním psychologickým a sociologickým přístupům a zaměřuje se na dobrovolnou smrt, což považuje za myšlenku, která překračuje logiku života. Podle něj se k takovému činu uchylujeme v okamžiku nesnesitelnosti bytí, bez ohledu na jeho příčiny. Améry tvrdí, že sebevrahům by měla být přiznána stejná práva jako jiným menšinám, a zpochybňuje psychiatrické posuzování sebevrahů jako bláznů. Kromě principu naděje je nutné uznat i princip nicoty, který popírá veškerou naději. Autor se ptá, co společnosti vlastně zbývá po člověku, který se rozhodl pro sebevraždu, a proč ji považuje za nemoc, z níž je třeba se vyléčit. Améry vidí sebevraždu jako projev krajní svobody a existenciální osamělosti, odmítající lži. Čtenář může s autorem nesouhlasit, ale nemůže popřít jeho hledání pravdy a vnitřní opravdovost.

Rakouský spisovatel a esejista Jean Améry, který přežil nacistické tábory smrti, je u nás již známý svou knihou Bez viny, bez trestu, jež je osobní reflexí holocaustu. Od ostatních pamětníků a svědků holocaustu se odlišuje především existenciálním úhlem pohledu, neboť už od mládí měl úzký vztah k francouzské kultuře. Améry je také vynikajícím prozaikem a stylistou, který dovede vysoce abstraktní filozofické problémy představit a rozvíjet vypravěčsky na působivě vystavěných a pointovaných situacích a charakterech. Tato dispozice se plně projevuje i v jeho knize Charles Bovary, vesnický lékař; autor v ní vytvořil originální žánr románu-eseje. Jeho Charles Bovary není jen variantou k Flaubertovi, nýbrž je to text, který se do jeho Paní Bovaryové vepisuje takříkajíc zevnitř, protože Améry osvobozuje hlas jejího chotě a příběh do jisté míry přehodnocuje jeho očima. Nikoli však jednoznačně, protože každá z pěti kapitol tohoto románu-eseje má svůj vlastní klíč. Améryho esej není dílem filozofickým, nýbrž uměleckým a jeho dialog s Flaubertem, vedený prostřednictvím postav slavného románu, je velmi působivou konfrontací humanismu a racionalistické estetiky s nepochopitelnou děsivostí dějin 20. století.

-This is a collection of essays by world-famous author, Jean Amery, translated into English for the first time. -Although written prior to his death in 1978, their insights are as comptemporary and fresh as ever given the current political climate. -Amery's works have been a mainstay of IUP's Holocaust list of decades. /