Radim Kopáč Pořadí knih

Průvodce po stovce míst v Praze, kde se to od středověku po rok 1989 hemžilo zlodějnou, násilím, vraždami i sebevraždami. Na nejrůznější motiv, nejrůznějším způsobem. Pro peníze, ze žárlivosti, z nešťastné lásky, z důvodů objektivních i subjektivních, rozumných i nerozumných. Knihazabírá události neznámé a zapomenuté stejnou měrou jako ty nejvýraznější kauzy typu Kateřina z Komárova, Otýlie Vranská, Václav Mrázek, Olga Hepnarová nebo Jiří Straka. Zpracováním pak jde od dávných příběhů, které jsou dnes spíše legendou nebo morytátem, po případy pečlivě zdokumentované slovem a obrazem – od literatury k realitě a zase zpět. Pokaždé na pomezí „info“ a „tainmentu“, tedy seriózně zpracovaných podkladů a zábavného, čtenářsky chytlavého podání. Kniha je bohatě ilustrována: jednak z dobových zdrojů, jednak současnými fotografiemi vybraných míst.

Tři plus jedna. Tři autoři postavili knihu na počest toho čtvrtého: Kopáč, Stančík, Mareš – a Kafka. První dva dodali slovo, třetí původní, komiksově laděné černobílé kresby – a ten čtvrtý, od jehož úmrtí je to letos 3. června právě sto let, posloužil svým životem a dílem jakoinspirace. Kniha je naformátovaná jako abeceda. Jednatřicet liter, a co litera, to heslo plus ilustrace. Napsané je to v žánru info-tainmentu, texty vycházejí z konkrétních dat, jmen, míst a událostí, spjatých s Kafkou, ale jdou po dvou linkách, které byly odjakživa vlastní i jemu: tedy nejenom analýza – ale taky komika. Začíná to „aeroplány v Brescii“ a končí v želízském penzionu, kde si Kafka léčil pochroumaný dech, ale taky potkal svou druhou osudovou milou Julii Wohryzkovou, a v neposlední řadě napsal „dopis otci“. Kniha je ideálním úvodem do Kafkova světa, poslouží jako rozcestník i motivace. A pak samozřejmě připomínka jednoho z největších géniů světové literatury, a nejen minulého století.

Obrazový průvodce po známých i neznámých zákoutích Prahy, spojených se životem a dílem světoznámého spisovatele Franze Kafky. Praha byla pro Kafku městem nejen rodným, ale též osudovým – právě tady napsal většinu svých textů, prožil první lásky, studoval i pracoval, chodil do bordelů či synagog, dokonce byl i spolumajitelem továrny na azbestové výrobky. Bohatě ilustrováno z dobových zdrojů i současnými fotografiemi.

Jedlan, Marr, Kataj, Kajem – to nejsou jména chlapců z klubu, který se inspiroval u Rychlých šípů. To jsou přezdívky Chodců zeleně: Jana Řezáče, Josefa Proška, Jaroslava Rychlého a Miloše Hájka. Jde o jednu z méně známých a literárněhistoricky dosud pomíjených básnických skupin, které fungovaly ilegálně v Praze za druhé světové války a těsně po ní. Navazovali především na předválečný surrealismus, který později přepsali vlastním tvůrčím vkladem na takzvaný monstrualismus. Z dlouhé řady realizovaných samizdatů jsou některé nenávratně ztraceny, jiné se dochovaly. A právě všechny ty dochované – vedle titulních Chodců zeleně jde o sborníky Mezitím, Ochranné prostředky, Schopnost skutečnosti, Záchody a PF 49 – jsou shromážděny v tomto svazku.

Tato kniha je postavená trochu jako polemika. Horor v české literatuře si totiž nikdy nevystačil jen s žánrem prózy a časovým rámcem konec 18. a počátek 21. století, jak se traduje a jak o tom svědčí řada knižních publikací. Iracionální strachy a úzkosti, hrůzy a další hraniční stavy tady s námi byly samozřejmě od počátku: v písni, v básni, v legendě i morytátu, později v novinové zprávě; v literatuře vysoké i nízké, u Máchy a Erbena stejně jako v anonymním městském folkloru, ve středověkém popisu mučení nebohé panny i ve stručné referenci o spartakiádním vrahovi nebo vražednici s náklaďákem; prostě napříč širými lány fikce a non-fikce od nejstarších památek české literatury podnes. Kniha shromažďuje přes stovku textů nejrůznější povahy i umělecké, potažmo estetické kvality, a je tak v nejlepším slova smyslu quodlibetem. Ačkoli tu jistě není všecko, každý si může počíst dle libosti. Vytáhnout ze stránek svůj vlastní jedinečný horor. Zdůraznit strach, tajemství, hrůzu nebo šílenství, jak se komu líbí.

Tu charakteristiku „Bergámo, punk zuřivej“ vymyslel David Kraus. Fotograf. Ten, co vymyslel název Black Hand. Byli jsme jednu dobu hodně blízký kámoši. A fóry, co David vymejšlel, byly prostě chytlavý. Já to přijal a podepisuju se tak občas dodnes.Knižní rozhovor s Petrem Bergmannem (1967, Praha) všestranným a nesmírně činorodým aktivistou, manažerem a producentem v oblasti alternativní kultury, ekologický a sociální aktivista (práva zvířat, ochrana přírody, národnostní menšiny, sdílená ekonomika apod.). Petr „Bergámo“ Bergmann žije od roku 2000 na Broumovsku, kde zkoumá a oživuje místní kulturní a historickou paměť předchozích dvou století. Provozuje vlastní nakladatelství, publikuje a pořádá výstavy doma i v zahraničí. Je spojený s legendárním punkovým zinem Maximum Rocknroll (kam přispíval v druhé polovině 80. let), s kulturně-sociálním centrem Black Hand (které pod jeho vedením fungovalo v pražských Dejvicích v letech 1991–1997), s hnutím Animal S. O. S. (které spoluzaložil v roce 1992) nebo s nadací Ashoka (jejímž stipendistou byl v letech 2002–2003). Je autorem řady knížek, například Papírový absolutno (1990), Scéna v ohrožení (nepublikovaná studie o zdejší alternativní kultuře, 1998), Broumovsko na historických zobrazeních (2014), Krkonoše na starých rytinách a litografiích (2016), Sněžný Iwan (monografie malíře Friedricha Iwana, 2020), Osudy psané dlátem (monografie sochaře Emila Schwantnera, 2022) nebo Adalbert Meier: Domov/ Heimat (monografie fotografa, 2022).

Výbor z díla Egona Erwina Kische připomíná velkou osobnost meziválečné česko-německé žurnalistiky a literatury. Autora, který sice za života bral popularitu plnými hrstmi, ale po smrti jeho práci zatížily nežádoucí ideové vzorce: Kische si neomaleně přivlastnila komunistická propaganda a přetavila jej na jednoho ze svých věrozvěstů. Cílem přítomného výboru, spjatého v první řadě s Prahou, s ranými a méně známými Kischovými texty, je zažité čtení relativizovat. Ukázat, že Kisch byl především velký novinář a spisovatel, zdatný stylista a bezpochyby zábavný kumpán. Jeho dílo skvěle funguje i po století, a i kdyby "jen" portrétoval dobu, dokumentoval vybraná místa, lidi, události, je jeho přínos české, potažmo evropské kultuře a společnosti nezpochybnitelný.

Cesta po punkové stopě jedné výjimečné éry zkoumá osudy konkrétních míst, lidí a událostí v Praze, jako jsou Klub 007, Buďánka, Cibulka a další. Kniha, graficky i obsahem pojatá jako fanzin z devadesátek, zachycuje atmosféru zaniklých skvotů a alternativních center, které fungovaly mezi devětaosmdesátým a rokem 2000. Tyto podniky a kontrakulturní centra poskytovaly jasnou opozici vůči mainstreamové kultuře, navazující na podzemní aktivity československé kultury sedmdesátých a osmdesátých let. Hudba, film, výtvarné projevy a literatura, spolu s principem do-it-yourself, umožnily jedincům a skupinám tvůrčí a osobnostní nezávislost mimo oficiální kulturní rámec. Tato neopakovatelná éra byla po roce 2000 nahrazena novými, virtuálně projektovanými světy a narůstající nepřejícností ze strany nových představitelů moci, kteří alternativu nevnímali jako nezbytnou součást hegemonie, ale jako hrozbu, podobně jako předchozí komunistická moc. Kniha obsahuje vzpomínky pamětníků a více než 400 dobových fotografií, plakátů, pozvánek a koláží, které dokládají bohatství této kultury.