Jiří Hrabal Knihy

Knížka Jiřího Hrabala nabízí pozoruhodně ucelený, přehledně strukturovaný a zároveň živý a inspirativní výklad základních parametrů, které určují povahu literárního vyprávění.

Hrabal nepředkládá pouze v humanitní historiografii obvyklý výklad „již ten a ten... a onen naopak...“. Z jednotlivých zmiňovaných či parafrázovaných pojetí fokalizace i z jejich vzájemné komparace vždy něco vyplývá. Studie je v tomto ohledu dostatečně analytická a pootevřená teoretizujícímu abstrahování, ale i domýšlení směrem k interpretační praxi. Nečteme výčet, ale příběh hledání jednoho políčka naratologické mozaiky. Tento rys činí ze čtení studie nikoli nudný, evidující výkon, ale kreativní a inspirativní pochod myšlenek a podnětů. Scelující výklad o vývoji prvních vymezování fokalizace přechází v analytickou analýzu komplexních pojetí (Genette, Balová ad.), aby nakonec směřoval k návrhům vlastního řešení. Hrabalem navrhovaný koncept fokalizace je domyšlen a formulován uvážlivě, střídmě a analyticky i pojmově přesně. Na celém návrhu je patrné, že autor má s texty vyprávění dlouholetou interpretační zkušenost, která jej vede k rozhodnutí vyvarovat se ambiciózních řešení, jež by zahrnovala co nejširší využitelnost pojmu fokalizace, ale která by byla samoúčelná z hlediska čtení a rozumění. Práce tedy hlavně v závěrečných pasážích přináší „objev“, něco, co z promýšlení a psaní vyplývá a co tu z hlediska využitelnosti před jejím napsáním ještě nebylo.

Korespondence moravských literárních vědců Bedřicha Fučíka a Mojmíra Trávníčka z let 1969 až 1984, tedy z doby, kdy připravovali samizdatová vydání sebraných spisů Jana Čepa, Jana Zahradníčka a Jakuba Demla. Do knihy jsou zařazeny pouze dopisy Bedřicha Fučíka, jejich adresát Mojmír Trávníček knihu opatřil úvodním slovem a vybavilpoznámkovým aparátem, v němž vysvětluje některé souvislosti, které nejsou explicitně patrné z Fučíkových dopisů.

Odborná publikace Naratologie přináší souvislý pohled na základní naratologické kategorie, jak se utvářely od druhé poloviny dvacátého století. Z podtitulu Strukturální analýza vyprávění je zřejmé, že autorům jde o nové promýšlení pojmů strukturalistické tradice. Nepožadují návrat k některé z minulých fází vývoje naratologie, ale o přípravu její nové podoby, která bude spočívat v kritické reflexi možností naratologického instrumentáře v kontextu současné literární teorie.

Eduard Griez de Ronse (1801–1855) je obtížně zařaditelná osobnost, ať už jde o jeho původ, příslušnost k národu, spjatost s konkrétním životním prostorem či okruhem lidí, nebo oblast pracovního a zájmového působení. Údělem osobností, které se vymykají dobově uchopitelným rámcům, bývá, že jsou zapomínány. A to platí i pro Eduarda Grieze. Dnes na jeho jméno nenarazíme ani v pojednáních o české historii, ani o české literární historii 19. století, přestože nemalou část života prožil v Čechách a měl velmi úzké přátelské vztahy s významnými českými obrozenci: s básníkem Františkem Ladislavem Čelakovským, s básníkem a kritikem Josefem Krasoslavem Chmelenským, jenž byl dokonce Griezovým švagrem, nebo s knězem a básníkem Josefem Vlastimilem Kamarýtem. Griez patřil spolu s významnými českými obrozenci k prvním členům Matice české, ač nebyl českého původu a čeština nebyla jeho rodným jazykem. V 19. století se stal „čítankovým autorem“, ač nebyl spisovatelem, ale císařským úředníkem. Byl věrným služebníkem Rakouského císařství, ale Rakušan nebyl a rodovým původem nepříslušel k žádné ze zemí tehdejšího císařství. Existují indicie, že byl vnukem Jeana-Jacquesa Rousseaua, ale jednoznačně prokázáno to není. Tato publikace přináší původní portrét Eduarda Grieze sestavený převážně ze zlomků informací roztroušených po dobovém tisku vydávaném v zemích Rakouského císařství a z úředních listin a dokumentů dochovaných v Griezově pozůstalosti. Součástí publikace jsou překlady dvou Griezových „úředních deníků“ pořízených z německy psaných rukopisů z počátku čtyřicátých let 19. století, kdy Griez zastával vysoké úřednické pozice v Dalmatském království, nejjižnějším území Rakouského císařství, a měl významný podíl na procesu vytyčování hranice mezi císařstvím a Černohorským biskupským knížectvím.

Ostrovy skutečné, představy či metafory ostrova jsou od počátku lidského myšlení produktivním podnětem lidské imaginace. „Vzepětí člověka, jež jej táhne k ostrovům, totiž odpovídá dvojímu pohybu, jímž ostrovy vznikají. Snít o ostrovech (ať už s úzkostí, či v radosti) znamená snít o tom, že se oddělujeme, že jsme již odděleni a daleko od kontinentů, že jsme sami a ztraceni – anebo snít o tom, že začínáme od nuly, že znovu tvoříme, že jsme v novém počátku,“ píše Gilles Deleuze v eseji „Příčiny a důvody pustých ostrovů“. Jak snil a uvažoval o ostrovech Středoevropan, zabydlený uprostřed kontinentu? Co pro něj znamenala představa „ostrova“ a jak se měnila od dob zámořských objevů až po současnost, kdy je nám svět malým globálním ostrovem? Byl pro středoevropského umělce ostrov místem vzdáleného exotického dobrodružství nebo prostorem izolace, tísnivé samoty či nedobrovolného odloučení? Anebo spíše dobrovolně zvoleným rájem srdce? Jaké literární či vizuální reprezentace vznikly v kulturách střední Evropy o neznámých či imaginárních ostrovních společnostech a jaká byla funkce těchto reprezentací? A které ze skutečných ostrovů se staly podstatnou inspirací středoevropských spisovatelů a výtvarníků a jakou roli sehrály v jejich díle?

Kolektivní monografie Cenzura v literatuře a umění ve střední Evropě se věnuje fenoménu cenzury napříč dějinami v širších společensko-kulturních souvislostech. Cenzura zde není pojata pouze jako omezení svobody psát a publikovat ze strany státní/politické diktatury. Autoři publikace se zabývají rovněž "produktivní" rolí cenzury, tedy tím, jaké důsledky mělo její působení na jednotlivá umělecká díla. Publikace je strukturována do čtyř oddílů: první sleduje možné podoby institucionální cenzurních restrikcí, druhému dominuje otázka různých typů autocenzury a jejich konsekvencí, třetí se primárně zabývá vlivem cenzury na žánrové formy a čtvrtý se soustřeďuje na cenzurní povahu redakční práce. Každý z oddílů je svébytným celkem přispívajícím k poznání cenzury v jejích rozmanitých variantách.

Kolektivní monografie Polidštěné zvíře. Kapitoly ke středoevropskému myšlení o literatuře dílčím způsobem zprostředkovává akademickou diskusi vedenou na 6. ročníku sympozia Umění a kultury střední Evropy, které se konalo v roce 2016 na půdě Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a jehož téma znělo: Člověk, zvíře, stroj v literatuře a umění střední Evropy. Sympozia se zúčastnilo téměř třicet badatelů z oblasti humanitních věd ze šesti středoevropských zemí. Tato publikace, která nese záměrně „dvojlomný“ název, sestává z devíti vybraných studií, jež byly sepsány na základě konferenčních příspěvků, pojednávajících o člověku (a jeho zobrazeních) jako o „lidském zvířeti“ (jak je běžné v rámci animal studies), ale také na základě těch příspěvků, které reflektovaly antropomorfizaci zvířat v uměleckých zobrazeních: tedy „polidštěné zvíře“ jako určité pojetí člověka, ale také jako člověkem vytvořená verbální či vizuální reprezentace zvířete. Publikace nezahrnuje ty na sympoziu přednesené úvahy, které se týkaly vztahu člověka a techniky, zobrazení robotů v literárních dílech apod., a má tedy tematicky sevřenější povahu.

Kolektivní monografie přináší akademickou diskusi z symposium Umění a kultury střední Evropy, které proběhlo v roce 2018 na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Cílem sympozia bylo reflektovat epochální změny ve střední Evropě po sto letech z různých perspektiv, bez oslavných gest. Přes třicet badatelů z visegrádské čtyřky zkoumalo dopady této změny na národní kultury, literáty, umělce, filozofy a intelektuály, a jak se promítla do umělecké tvorby. Diskutovali také o vlivu na kulturní instituce, jako jsou periodika, galerie, knihovny a univerzity, a o proměnách vztahů mezi kulturními centry (Budapešť, Praha, Vídeň) po vzniku nových státních celků a dopadech rozpadu rakousko-uherské monarchie na jazykovou komunikaci. Badatelé se zaměřili na umělecké reprezentace tohoto rozpadu v literatuře, filmu a opeře, a na proměny hodnot a idejí spojených s existencí monarchie. Publikace obsahuje osmnáct kapitol rozdělených do čtyř oddílů: I. Od nostalgie k nové jednotě, II. Kulturní kontakty v proměněné střední Evropě, III. Kulturní život v nových státních celcích, a IV. Literární a umělecké reflexe Rakouska-Uherska.