Václav Bůžek Knihy

Poprvé se českému čtenáři dostává všestranný a moderně pojatý globální pohled na úlohu šlechty v raně novověkých českých zemích, zahrnující společenské, politické, hospodářské, náboženské a kulturní souvislosti včetně kultury každodenního života a obohacený o poznatky kulturní antropologie. Provede nás životem šlechtice od kolébky do hrobu, ukáže politickou i hospodářskou roli šlechty v tehdejší společnosti, přiblíží šlechtický dvůr i život na šlechtickém sídle, osvětlí vztahy mezi šlechtou a poddanými i místo šlechty v lokální, regionální, zemské a dvorské rovině politického systému.

Životní styl a kultura pozdně renesančních a manýristických dvorů posledních Rožmberků a pánů z Hradce.

Pestrá mozaika vztahů nejen v Království českém, ale i v celé Evropě. Kapitoly se zaměřují na intimní prostor Rožmberků za dveřmi soukromých komnat, na svět veřejný, na každodennost jejich šlechtických přátel i na život poddaných na jejich panství.

Životní příběh synovce posledních Rožmberků historiků Václava Bůžka a Pavla Krále a historika umění Ondřeje Jakubce je netradičním pokusem o biografii šlechtice přelomu 16. a 17. století. Životní osudy i myšlenkový svět Jana Zrinského (1565-1612), syna jednoho z nejznámějších uherských vojevůdců v době válek s Turky, dvořana Rudolfa II. a dědice části rožmberského majetku na jihu Čech, jsou rekonstruovány na základě písemných, ikonografických a hmotných pramenů. Vedle hospodářských účtů, seznamů hostů, vyprávěcích pramenů a zlomkovitě dochované korespondence šlo zejména o výtvarnou výzdobu někdejší tabulnice na hradě Rožmberk a Zrinského náhrobek ve Vyšším Brodě. V nich se mimo jiné zrcadlí svatební symbolika, dobový pohled na život a smrt člověka i prostředky vytváření paměti a osobní reprezentace, které zastřešuje koncept ctnostného života Jana Zrinského jako křesťanského bojovníka. Podobný přístup, který umožní poučeným i laickým návštěvníkům zámeckých sídel pochopit promyšlenou symboliku jejich ikonografických programů i rozměry intelektuálního světa jejich majitelů, se nabízí například u Kratochvíle Viléma z Rožmberka, Jindřichova Hradce Jáchyma z Hradce či Telče Zachariáše z Hradce.

Kolektiv téměř dvou desítek autorů se na příkladu lidských typů a osudů ze 16. a 17. století pokusil překročit častá mlčení středověkých pramenů a prostřednictvím detailních, opět esejisticky pojatých sond vykreslit každodenní život raného novověku. Jednotliví autoři přitom sledují základní sociologické aspekty, jež odrážejí nejnovější historiografické představy a diskuse o předmoderním světě.

Podnázev: Země Koruny české ve středoevropské monarchii. Mezinárodní autorský kolektiv usiloval o celistvé uchopení vlády Habsburků v raně novověkých zemích Koruny české, kterou zahrnul do středoevropského dějinného panoramatu. Výklad o dějinách společnosti doprovázejí portréty představitelů habsburské dynastie a jejich pestré životní osudy. Stranou pozornosti nezůstala reprezentace panovnického majestátu v rezidencích Habsburků, v symbolickém významu rituálů, ceremoniálů, slavností a projevů každodenního života. Pohled do labyrintu manýristické Prahy za Rudolfa II. a barokní Vídně v době Leopolda I. přiblíží čtenářům příběhy osob v zázemí císařských rezidencí. Knihu doprovázejí dobové ilustrace, mapy a ukázky archivních pramenů.

Jedná se o syntézu dějin společnosti českých zemí v 16.-18. století. Předmětem zkoumání týmu předních českých historiků se stal panovnický dvůr, šlechta, duchovenstvo, měšťané, venkované a okrajové společnosti. Čtenáři je tak předkládán obraz společnosti českých zemích v celé jeho pestré šíři, a nikoliv jen z pohledu jedné vrstvy.

Kniha o architektuře, typické pro raný středověk.

Kniha analyzuje politickou, kulturní a sociální integraci šlechty z českých zemí ke dvorům habsburských císařů ve druhé polovině 16. století, přičemž se zaměřuje na dvůr arciknížete Ferdinanda Tyrolského v Praze a na Ambrasu. Výklad je rozdělen do sedmi tematických celků, které následují po úvodní kapitole shrnující současné výzkumy císařského dvora a raně novověkých panovnických dvorů. Autor zkoumá integrační procesy a mechanismy během vlády Ferdinanda I., Maxmiliána II. a Rudolfa II., přičemž se zaměřuje na centralizační program Habsburků, jehož cílem bylo připoutání šlechticů k jejich dvorům. Klíčovou postavou byl Ferdinand Tyrolský, který v letech 1547-1567 působil jako místodržitel v Království českém a udržoval úzké vazby s českou šlechtou. Zprostředkovával mladým urozeným lidem služby v Hofburgu a využíval nástroje kulturní, politické a sociální integrace, jako byly nadnárodní sňatkové aliance a symbolická komunikace, včetně divadelních představení a triumfálních vjezdů. Dále se věnuje "rytířským kratochvílím" – turnajům, dostihům a dalším slavnostem, které pořádal v Praze a na Ambrasu, a na nichž se pravidelně účastnili urození z Koruny české.