V roce 1985 bylo v Brazílii nalezeno tělo Josefa Mengeleho, jednoho z posledních nacistických zločinců, kteří byli stále na svobodě. Studie autorů Thomase Keenana a Eyala Weizmana popisuje, jak identifikace Mengeleho ostatků otevřela cestu k vyšetřování válečných zločinů, které není založeno na svědectví a paměti, ale na forenzním přístupu. Vědci začínají vystupovat v lidskoprávních trestních případech jako expertní svědci, jejichž úlohou je interpretovat většinou kosti a lidské pozůstatky a mluvit za ně. Publikaci doplňuje český doslov Tomáše Dvořáka a Martina Charváta.
Kniha O nových médiích, modularitě a simulaci je nesena analýzou vztahu mezi člověkem a moderní technologií, přičemž důvod pro zaměření se na počítačové médium je ve své podstatě jednoduchý: počítač determinuje nové formy zkušenosti (simulace, virtuální realita), pro něž je zásadní princip modularity. V rámci kyberprostoru totiž nejde o poznání transcendentního typu, ale o rhizomatické uspořádání afektů a střepů kultury, respektive zlomků vědomostí a znalostí, které volně plují v nelidském prostoru graficky strukturovaného pole. A jestliže motorizované stroje konstituovaly „druhý věk“ technických strojů, nyní žijeme v době kybernetických a informačních strojů, které vytváří „člověkastroj“, modulární propojení dvou oblastí, které již není založené na kategoriích užití či jednání, ale na vzájemné intimní komunikaci; jedná se o aparalelní evoluci organismu a stroje. Předložená kniha, kterou lze chápat jako příspěvěk k analýze fyziognomie současné (digitální) kultury a společnosti, se zaměřuje na dvě oblasti: na „novost“ digitálních technologií a na vyjasnění teze o pojetí média jako extenze, která vede k fenoménům umělé augmentace či existence kyborgů.
Kočky na Oltáři zachycují pulz srdce v betonovém městě. Koktejl navazujících myšlenek okamžiku, který mění chuť podle nálady čtenáře. Na stránkách naleznete otisky příběhů i pouhých chvil, ucítíte žár vášně i pálení mrazu nicoty, uslyšíte symfonie západu slunce i ticho širého vesmíru pod taktovkou kouzel poezie. Hlavním zaklínadlem jsou emoce jako přímý důkaz našeho bytí, dar i břemeno, strůjce našich imaginací. Kočky na Oltáři jsou jako sám život šílenou arytmií.
Čtvrtý svazek edice Rozhraní se věnuje vztahům fotografie a elektřiny v
19.století. Od Aldiniho demonstrací reanimace živočišných těl přes zachycení
přízraků fotografií až k Röntgenovým paprskům se rozvíjí elektro-fotografické
imaginárno, jehož hlavní předpoklad zní, že lidský život je jen simulakrem
obrazu, ať už zastaveného, nebo v pohybu, promítaného buď na fotografickou
desku, nebo do světa. To, co leží uvnitř obrazu, co je vizualizováno, není nic
menšího než primát Smrti nad Životem. Organismy existují pouze v okamžiku, kdy
jsou snímány přístroji a aparáty, jejichž desky obsahují záznam repetitivnosti
lidského života, který je pouhým fraškovitým přestavením uprostřed nicoty.
Těmi, kdo doopravdy žijí, jsou obrazy, jelikož jsou navždy uchovány v
hardwaru, ve virtuálním nečasovém voidu, odkud se vyvolává stisk tlačítka, aby
znovu a znovu přehrály několik scén. Nikdy nezestárnou, jsou věčné.
Cílem předložené monografie je uvedení do díla Michela Foucaulta a Gillesa Deleuze, zejména co se týče jejich uvažování o povaze vztahu jedince a společnosti. Toto vymezení slouží jako širší rámec pro následné vyznačení specifického pojetí etiky tak, jak se promítá ve Foucaultově „hermeneutice subjektu“ a v Deleuzově „etologii“. První část knihy má formu reflexe Foucaultových analýz psychiatrického diskurzu s ohledem na tematizaci vzájemné provázanosti témat „zdravé mysli“, „poslušného těla“ a „morálky“. Této reflexi je následně dodán širší rámec pozdějších Foucaultových úvah o různých způsobech vládnutí, přičemž nemohou být nechány stranou motivy singularity existence a experimentu, které konotují transverzální překračování daných norem. Druhá část monografie je věnována Deleuzovi, protože pro něj je etika vždy věcí našeho těla, respektive ohledáváním toho, co naše tělo dokáže, a tedy i rozšiřováním schopností našeho těla – experimentálního utváření našeho života. Experimentální utváření nás samotných se odehrává skrze událost, která je něčím, co nelze anticipovat, což vede k tematizaci vztahu mezi etikou a událostí. Monografie se tak snaží poukázat na fakt, že Foucaulta a Deleuze spojuje boj proti smutným vášním a resentimentu, boj proti veškerým formám podmanění.
Kolektivní monografie Michaely Fišerové a Martina Charváta se zaměřuje na problematiku „kyberfotografie“ prostřednictvím současné mediální filozofie, Foucaultovy genealogie a Derridovy dekonstrukce. Autoři analyzují změnu dispozitivu, která nastala s příchodem digitálních technologií v 21. století, a srovnávají analogovou, digitální a kyberfotografii.
Pojem „kyberfotografie“ označuje digitální fotografii, která je automaticky pořízena a retušována softwarem „chytrého telefonu“, což je hybridní zařízení kombinující funkce digitální kamery a mobilního telefonu s internetovým přístupem. První kapitola se zabývá vztahem mezi fotografií a „realitou“. Martin Charvát ukazuje, že v diskusi o analogové a digitální fotografii se neustále objevuje myšlenka o existenci nezávislé „objektivní reality“, kterou fotoaparát může zachytit. V „éře“ kyberfotografie je však tento koncept nemožný; kyberfotografie radikálně mění vztah mezi médiem a realitou, stejně jako mezi člověkem a technologií.
Druhá kapitola se soustředí na tradiční praxi retuše, jejímž cílem bylo modifikovat původní „autentický“ otisk světla. Michaela Fišerová, inspirována Derridovou filosofií, zkoumá dekonstrukci očekávání „autentičnosti“ v analogové a digitální fotografii. Kyberfotografie je chápána jako nový typ dispozitivu ve Foucaultově smyslu technologie moci, která umožňuje předprogramované modifikace otisku světla. Autorka dospívá k závěru, že digitální dispozitiv kyb
Kolektivní monografie několika autorů se věnuje renesanci gotických narativů v posledních cca 10 letech a jejich transformaci v seriálech tzv. quality TV. Jejím fokusem a prismatem bude prostor amerického Jihu, který je s žánrem „gothic“ spjat již od 19. století a skrze tzv. gotický proud v literatuře od 30. let 20. století formuje jak vnímání tematických konstant a estetických strategií tohoto žánru, tak politické geografie a kultury Jihu jako takového. V souvislosti s rozmachem quality TV došlo k „migraci“ gotické senzibility i do seriálových narativů a stala se v mnoha připadech vlajkovou lodí jednotlivých stanic a produkčních společností (od série American Gothic, 1995–1998, po True Detective, 2014–19).
Monografie se zabývá medialitou díla Karla Teigeho a Vítězslava Nezvala, dvou vůdčích postav českého poetismu, z pohledu filozofie médií.
V duchu uvažování Marshalla McLuhana, o které se Martin Charvát opírá, nejsou pro něj média neutrální prostředník, nýbrž způsob vidění a pociťování, který determinuje lidskou zkušenost. Zkoumá, jakým způsobem dochází ve vybraných textech Teigeho i Nezvala k – jakkoliv implicitní – tematizaci vztahu světa, techniky, médií a společnosti, resp. lidského bytí ve světě. Vychází při tom z předpokladu, že u těchto dvou autorů lze rozklíčovat specifickou „mediální ontologii“, která do značné míry určuje jejich nazírání na svět a tvoří tak fundamentální rovinu jejich myšlení. Kniha je určena akademickým odborníkům na filozofii médií, ale také dalším zájemcům o české moderní umění, osobnosti českého poetismu a avantgardního umění.
Předložená kniha se snaží tuzemskému čtenáři v základních konturách a na
hlavních uzlových bodech představit myšlení čelního finského teoretika médií
Jussiho Parikky. Parikka je proponentem tzv. „archeologie médií“, která
problematizuje tradiční chápání dějin médií, technologického vývoje a jeho
vztahu ke společnosti či binární opozici mezi člověkem a strojem. Archeologie
médií (a geologie médií rovněž) začíná být ve světovém kontextu konstituována
jako samostatný univerzitní obor a vědecko-výzkumný přístup. I proto se zdá
být nutné věnovat jednomu z jejích hlavních zástupců samostatnou, byť jakkoliv
stručnou, česky psanou monografii, která je doplněna překladem jedné z
Parikkových studií a rozhovorem s ním.
Filosofii Gillesa Deleuze můžeme charakterizovat jako specifickou ontologii založenou na myšlence čisté diference, která je principem reálné zkušenosti. Proto můžeme o Deleuzovi hovořit jako o zastánci tzv. „transcendentálního empirismu”, fundovaném na Deleuzem vypracované koncepci znaku a sémiotiky. Deleuze je totiž přesvědčen, že naše vnímání světa probíhá skrze znaky, kdy znak má schopnost vyvrátit naše perceptivní a intelektuální schémata ze svých kořenů. Znak je abrupcí a zároveň expresivitou, která má potenciál uvést myšlení do pohybu, a proto se filosofie nutně musí znaky zabývat. Předložená kniha tak vychází z přesvědčení o nerozlučitelnosti filosofie a sémiotiky v Deleuzově díle.
Louisiana. Bažiny. Napůl opuštěné aglomerace. Zátoky. Dálnice. Cesty, které nikam nevedou. Polorozbořené kostely. Pustina. Benzínová čerpadla. Dálniční odpočívadla. Prach. Rafinérie. Třtinová pole. Ztracené osoby a děti. Prostitutky. Potulní kazatelé. Dva detektivové projíždějící automobilem svět, o jehož existenci je možné pochybovat, a ve kterém se nikdy nic nevyřeší. Předložená kniha se snaží předložit filosoficko-motivickou interpretaci televizní show True Detective. Největší pozornost je věnována první řadě seriálu a to na základě přesvědčení o tenzní významové pregnantnosti první řadou nastíněných témat a motivů. První dvě hlavní kapitoly, kdy každá kapitola je pojednává o jedné z řad, se zrcadlí - od popisu prostředí přes strukturu fikčního světa až k váhavě nakročeným epilogům. Kapitola třetí (a tedy závěrečná) se po úvodních poznámkách zaměřuje na motiv jediný: na vztah paměti a života, na téma konstrukce minulosti, která je vždy nesena určitým biasem, tendenčností, zatemněností interpretačních mechanismů; jinými slovy paměť a vědomí vždy zaostávají za „děním“ světa; „ať uděláme cokoliv, vždy je příliš pozdě“.
Předložená monografie se zabývá současnými formami a strukturami mediatizace, neboli neustále se prohlubujícím pronikáním digitálních médií do každodenního života. Úvodní kapitola vychází z analýzy vybraných filmů Davida Cronenberga, ve kterých je nastiňována specifická forma technoimaginace, jež je založená na nemožnosti rozlišit virtuálno a reálno. Jedná se o proces, kdy se člověk stává médiem a médium se naopak stává součástí člověka. Tento motiv je prohlubován v celé knize: ať už se autoři zaměřují na mediální archeologii (digitálních) infrastruktur, platformový kapitalismus nebo různé mody subjektivace (od genderové ke kyborgizační), jejich cílem je zviditelnit kontexty, v nichž se pohybujeme, žijeme a pracujeme a které mají mocenskou a technologickou povahu. Kniha je koncipována jako úvodní nástin témat, jež jsou artikulována v mediálních studiích, poststrukturalistické filozofii či mediální archeologii.
Kniha Martina Charváta předkládá čtenáři mediálně archeologickou sondu do období mezi lety 1870-1930, kdy populární i technologické imaginárno byly prostoupeny fantazmatickymi úvahami o možnostech vidění do dálky. Předpokladem bylo simultánní modulování obrazu a oka, tedy vzájemná kooptace techniky člověkem a člověka technikou. Člověk se musel adaptovat na „nová“ média, a zároveň „nová“ média utvořila prostředí, v němž docházelo k synchronizaci člověka a médií, respektive k jejich úzkému propojení. Nová optická situace zároveň vyžadovala nutnost manipulaci s analogovymi interfacy, všemožnymi spínacími deskami a ovládacími panely, kdy jedinec musel doslova splynout s danym přístrojem. Monografie je zároveň první studií, která dané téma kontextualizuje v rámci tuzemského prostředí podrobnou četbou populárně naučnych časopisů.
Předložená kolektivní monografie zaměřuje pozornost na týdeník Přítomnost v meziválečném období a je čtvrtým pokračováním ediční řady nazvané Kapitoly z dějin českého myšlení o médiích 1918–1938, která je vydávána pod vedením Martina Charváta a Jana Jiráka v rámci řešení vědecko-výzkumného záměru na Metropolitní univerzitě Praha. Studie se zabývají výkladem rozličných tematických celků, jenž se na stránkách Přítomnosti objevovaly, a mezi které patřil vztah médií a politiky, tematizace médií jako prostředku k osvětě a vzdělávání, diskuze ohledně tzv. „ženské otázky“ či význam sportu pro moderní společnost.
Cílem předložené kolektivní monografie je představit českému čtenáři doposud nepříliš často pojednávané téma sémiotické historiografie. Naším cílem nebylo psát „nezaujatá“ historická pojednání, nýbrž uvést do souvislosti a interpretovat zvolená témata v kontextu současné sémiotiky, jež, jakkoli možná dosud spíše implicitně než vědomě, z historického odkazu čerpá. Bylo se třeba zaměřit na místa, která se nám jevila jako inspirující, nebo jednoduše přesvědčivá. Prvním z těchto míst je právě spor o to, co je to přesvědčivost a jak se se sémiotikou překrývá. Není tedy divu, že prvními artefakty, které jsme chtěli představit v rámci „sémiotického muzea“, jsou sofisté a řecká rétorika jakožto podstatný epistemologický zlom. Podobný pokus vypořádat se s problémy otevřenými sofisty, rétory a Platónem nalézáme pochopitelně i v Aristotelovi a jeho cestě k obecné teorii inference, která je pro současnou sémiotiku jedním ze základních stavebních kamenů. Posledním místem, které jsme navštívili, je pak logika a teorie znaku u stoických myslitelů. Jestliže Platón, Aristotelés a sofisté otevírají možné perspektivy pro Charlese Sanderse Peirce a Jean--Francoisa Lyotarda, pak stoická inspirace se jasně objevuje u neméně originálního filosofa, který představuje pro sémiotické úvahy jasnou výzvu, totiž Gilles Deleuze.
Cílem předložené kolektivní monografie je nabídnout sondy do českého myšlení o (masových) médiích mezi lety 1918 až 1938. Jednotlivé kapitoly jsou v převážné většině neseny formou „případových“ studií, kdy se jejich autoři zaměřují na specifický fenomén v rámci toho kterého masového média (tisk, filmové médium, rozhlas) a následná analýza si klade nárok na ukotvení daného jevu v kontextu tendencí myšlení o tom, jaká je charakteristika daného média, co jej činí signifikantním, jaká je jeho konstitutivní úloha a v neposlední řadě také vyznačování jeho diferencí od jiných médií. Materiál, z něhož autoři kolektivní monografie vycházejí, je značně různorodý: na jedné straně se jedná o knihy či statě nebo časopisecké polemiky, které se buď explicitně obrací k tematizaci daného média, anebo o ty tištěné materiály, jež ohledávají nastíněné téma spíše implicitně.
Cílem předložené kolektivní monografie je nabídnout tuzemskému čtenáři vnitřně sevřenou interpretaci Deleuzova přístupu k literatuře. Kniha obsahuje tři studie – první z nich se zaměřuje na výklad Deleuzova vztahu k umění a literatuře a vyznačuje, jakým způsobem se vyvíjí Deleuzovo uvažování o literatuře, které se formuluje prostřednictvím pojmů literárního stroje a vize. Následující dvě kapitoly tematizují Deleuzovo čtení Kafkova díla. Na jedné straně se předkládá motiv animality jakožto specifický ornament, který je přítomen v celku Deleuzova díla, na straně druhé je tento motiv rozvíjen směrem ke specifické etice tvorby. Právě etika tvorby, ve spojitosti s oblastí politiky, je proponována s ohledem na pozdní fázi Deleuzova díla, kdy dochází k naznačování možného potenciálu literární tvorby vzhledem k proměně společenské situace.
Kolektivní monografie Média v meziválečné publicistice se zaměřuje na reflexi povahy publicistické produkce v meziválečném období, kdy dochází k prolínání rolí literáta/spisovatele a žurnalisty. První část knihy tvoří studie analyzující dobové představy o pojetích žurnalistiky, zde se autoři opakovaně obrací k dílu Karla Čapka (a dalších). Druhá část knihy je věnována výkladu toho, jakým způsobem dochází v literárních textech (v „dětské“ literatuře a (anti)-utopické literatuře) k popisu nástupu „nových“ médií (či proměny role a postavení médií tištěných), a to nikoliv pouze ve formě odkazování na ně, ale také co se týče jejich funkce dějotvorné. Monografie, vydaná v rámci projektu Vědecko-výzkumného záměru MUP, volně navazuje na publikaci Kapitoly z dějin českého myšlení o médiích 1918–1938, která vyšla v roce 2018.
Kolektivní monografie Duch novin a jeho svět volně navazuje na tituly Kapitoly z dějin českého myšlení o médiích 1918–1938 a Média v meziválečné publicistice a nabízí podrobnější pohled na nejvýraznější projev českého meziválečného myšlení o médiích – na časopis Duch novin. Kniha nabízí vedle původních statí věnujících se klíčovým tématům, jež Duch novin probíral, také výběr z významných statí, které v časopise za dobu jeho krátké existence (1928–1931) vyšly. Před čtenáři se tak otevírá šíři pohled na tematickou šíři Duchu novin i na přístup jeho autorů k uvažování o médiích, zvláště o novinách, a jejich roli ve společnosti. Publikace vychází v rámci řešení Vědecko-výzkumného záměru Metropolitní univerzity Praha.
