Martin Charvát Pořadí knih

Předložená monografie se zabývá současnými formami a strukturami mediatizace, neboli neustále se prohlubujícím pronikáním digitálních médií do každodenního života. Úvodní kapitola vychází z analýzy vybraných filmů Davida Cronenberga, ve kterých je nastiňována specifická forma technoimaginace, jež je založená na nemožnosti rozlišit virtuálno a reálno. Jedná se o proces, kdy se člověk stává médiem a médium se naopak stává součástí člověka. Tento motiv je prohlubován v celé knize: ať už se autoři zaměřují na mediální archeologii (digitálních) infrastruktur, platformový kapitalismus nebo různé mody subjektivace (od genderové ke kyborgizační), jejich cílem je zviditelnit kontexty, v nichž se pohybujeme, žijeme a pracujeme a které mají mocenskou a technologickou povahu. Kniha je koncipována jako úvodní nástin témat, jež jsou artikulována v mediálních studiích, poststrukturalistické filozofii či mediální archeologii.

Kniha Martina Charváta předkládá čtenáři mediálně archeologickou sondu do období mezi lety 1870-1930, kdy populární i technologické imaginárno byly prostoupeny fantazmatickymi úvahami o možnostech vidění do dálky. Předpokladem bylo simultánní modulování obrazu a oka, tedy vzájemná kooptace techniky člověkem a člověka technikou. Člověk se musel adaptovat na „nová“ média, a zároveň „nová“ média utvořila prostředí, v němž docházelo k synchronizaci člověka a médií, respektive k jejich úzkému propojení. Nová optická situace zároveň vyžadovala nutnost manipulaci s analogovymi interfacy, všemožnymi spínacími deskami a ovládacími panely, kdy jedinec musel doslova splynout s danym přístrojem. Monografie je zároveň první studií, která dané téma kontextualizuje v rámci tuzemského prostředí podrobnou četbou populárně naučnych časopisů.

Kočky na Oltáři zachycují pulz srdce v betonovém městě. Koktejl navazujících myšlenek okamžiku, který mění chuť podle nálady čtenáře. Na stránkách naleznete otisky příběhů i pouhých chvil, ucítíte žár vášně i pálení mrazu nicoty, uslyšíte symfonie západu slunce i ticho širého vesmíru pod taktovkou kouzel poezie. Hlavním zaklínadlem jsou emoce jako přímý důkaz našeho bytí, dar i břemeno, strůjce našich imaginací. Kočky na Oltáři jsou jako sám život šílenou arytmií.

Kolektivní monografie několika autorů se věnuje renesanci gotických narativů v posledních cca 10 letech a jejich transformaci v seriálech tzv. quality TV. Jejím fokusem a prismatem bude prostor amerického Jihu, který je s žánrem „gothic“ spjat již od 19. století a skrze tzv. gotický proud v literatuře od 30. let 20. století formuje jak vnímání tematických konstant a estetických strategií tohoto žánru, tak politické geografie a kultury Jihu jako takového. V souvislosti s rozmachem quality TV došlo k „migraci“ gotické senzibility i do seriálových narativů a stala se v mnoha připadech vlajkovou lodí jednotlivých stanic a produkčních společností (od série American Gothic, 1995–1998, po True Detective, 2014–19).

Čtvrtý svazek edice Rozhraní se věnuje vztahům fotografie a elektřiny v 19.století. Od Aldiniho demonstrací reanimace živočišných těl přes zachycení přízraků fotografií až k Röntgenovým paprskům se rozvíjí elektro-fotografické imaginárno, jehož hlavní předpoklad zní, že lidský život je jen simulakrem obrazu, ať už zastaveného, nebo v pohybu, promítaného buď na fotografickou desku, nebo do světa. To, co leží uvnitř obrazu, co je vizualizováno, není nic menšího než primát Smrti nad Životem. Organismy existují pouze v okamžiku, kdy jsou snímány přístroji a aparáty, jejichž desky obsahují záznam repetitivnosti lidského života, který je pouhým fraškovitým přestavením uprostřed nicoty. Těmi, kdo doopravdy žijí, jsou obrazy, jelikož jsou navždy uchovány v hardwaru, ve virtuálním nečasovém voidu, odkud se vyvolává stisk tlačítka, aby znovu a znovu přehrály několik scén. Nikdy nezestárnou, jsou věčné.

Předložená kolektivní monografie zaměřuje pozornost na týdeník Přítomnost v meziválečném období a je čtvrtým pokračováním ediční řady nazvané Kapitoly z dějin českého myšlení o médiích 1918–1938, která je vydávána pod vedením Martina Charváta a Jana Jiráka v rámci řešení vědecko-výzkumného záměru na Metropolitní univerzitě Praha. Studie se zabývají výkladem rozličných tematických celků, jenž se na stránkách Přítomnosti objevovaly, a mezi které patřil vztah médií a politiky, tematizace médií jako prostředku k osvětě a vzdělávání, diskuze ohledně tzv. „ženské otázky“ či význam sportu pro moderní společnost.

Předložená kniha se snaží tuzemskému čtenáři v základních konturách a na hlavních uzlových bodech představit myšlení čelního finského teoretika médií Jussiho Parikky. Parikka je proponentem tzv. „archeologie médií“, která problematizuje tradiční chápání dějin médií, technologického vývoje a jeho vztahu ke společnosti či binární opozici mezi člověkem a strojem. Archeologie médií (a geologie médií rovněž) začíná být ve světovém kontextu konstituována jako samostatný univerzitní obor a vědecko-výzkumný přístup. I proto se zdá být nutné věnovat jednomu z jejích hlavních zástupců samostatnou, byť jakkoliv stručnou, česky psanou monografii, která je doplněna překladem jedné z Parikkových studií a rozhovorem s ním.

V roce 1985 bylo v Brazílii nalezeno tělo Josefa Mengeleho, jednoho z posledních nacistických zločinců, kteří byli stále na svobodě. Studie autorů Thomase Keenana a Eyala Weizmana popisuje, jak identifikace Mengeleho ostatků otevřela cestu k vyšetřování válečných zločinů, které není založeno na svědectví a paměti, ale na forenzním přístupu. Vědci začínají vystupovat v lidskoprávních trestních případech jako expertní svědci, jejichž úlohou je interpretovat většinou kosti a lidské pozůstatky a mluvit za ně. Publikaci doplňuje český doslov Tomáše Dvořáka a Martina Charváta.

Kolektivní monografie Duch novin a jeho svět volně navazuje na tituly Kapitoly z dějin českého myšlení o médiích 1918–1938 a Média v meziválečné publicistice a nabízí podrobnější pohled na nejvýraznější projev českého meziválečného myšlení o médiích – na časopis Duch novin. Kniha nabízí vedle původních statí věnujících se klíčovým tématům, jež Duch novin probíral, také výběr z významných statí, které v časopise za dobu jeho krátké existence (1928–1931) vyšly. Před čtenáři se tak otevírá šíři pohled na tematickou šíři Duchu novin i na přístup jeho autorů k uvažování o médiích, zvláště o novinách, a jejich roli ve společnosti. Publikace vychází v rámci řešení Vědecko-výzkumného záměru Metropolitní univerzity Praha.

Louisiana. Bažiny. Napůl opuštěné aglomerace. Zátoky. Dálnice. Cesty, které nikam nevedou. Polorozbořené kostely. Pustina. Benzínová čerpadla. Dálniční odpočívadla. Prach. Rafinérie. Třtinová pole. Ztracené osoby a děti. Prostitutky. Potulní kazatelé. Dva detektivové projíždějící automobilem svět, o jehož existenci je možné pochybovat, a ve kterém se nikdy nic nevyřeší. Předložená kniha se snaží předložit filosoficko-motivickou interpretaci televizní show True Detective. Největší pozornost je věnována první řadě seriálu a to na základě přesvědčení o tenzní významové pregnantnosti první řadou nastíněných témat a motivů. První dvě hlavní kapitoly, kdy každá kapitola je pojednává o jedné z řad, se zrcadlí - od popisu prostředí přes strukturu fikčního světa až k váhavě nakročeným epilogům. Kapitola třetí (a tedy závěrečná) se po úvodních poznámkách zaměřuje na motiv jediný: na vztah paměti a života, na téma konstrukce minulosti, která je vždy nesena určitým biasem, tendenčností, zatemněností interpretačních mechanismů; jinými slovy paměť a vědomí vždy zaostávají za „děním“ světa; „ať uděláme cokoliv, vždy je příliš pozdě“.