8. 1922, Jičín † 12. 6. 1988, Praha
Křtěná Liběna, 1947 se úředně přejmenovala na Zuzanu. Třetí manželka Emila Františka Buriana (sňatek 1952). Matka písničkáře Jana Buriana. – Obecnou školu vychodila v Praze na Spořilově, z Akademického gymnázia odešla před maturitou a 1940 začala navštěvovat hereckou školu při divadle D 40, kde také hrála až do jeho uzavření 1941. Poté získala angažmá v Horáckém divadle v Třebíči, 1942–45 byla členkou zájezdové Středočeské činohry J. Burdy. 1945 se vrátila k E. F. Burianovi a v jeho divadle, které měnilo majitele i název, působila jako umělecká vedoucí, lektorka a herečka až do 1962. 1964 založila experimentální divadelní studio Maringotka, kde pracovala jako dramaturgyně, režisérka i herečka (do jeho zániku 1973, viz autorčin rukopis Experiment Maringotka v knihovně Divadelního ústavu v Praze). 1974–78 byla dramaturgyní Hlavní redakce literárně dramatického vysílání Čs. rozhlasu: zde byly vysílány dramatizace Otec Goriot 1, 2 (1974, podle Honore de Balzaka), Železná pata 1, 2 (1976, podle Jacka Londona, pod pseud. František Kuba), Vítězové 1, 2 (1979, podle E. F. Buriana), v 80. letech pak byla realizována její úprava Balzakovy Lidské komedie, 1987 sedmidílný seriál Daleké koleje; byla rovněž spoluautorkou seriálu Jak se máte, Vondrovi? (1986 Poštovní schránka, Dědek, bába, vnuk a Podmínka; 1988 Tři dopisy).
Redigovala Burianův časopis Umělecký měsíčník. Přispívala i do periodik Rudé právo, Květy, Tvorba, Literární měsíčník a Kmen. Pseudonymy J. Liška, František Kuba.
Jako dramatička začala Kočová působit od svého návratu k divadlu E. F. Buriana, pro něž upravovala prózy autorů českých (Alois Jirásek) i cizích (např. Stendhal, Honoré de Balzac, Alexandr Ivanovič Gercen) a psala dramata se současnou tematikou (Šipky k domovu). Plně se její činnost dramaturgická a režisérská propojila s autorskou tvorbou ve studiu Maringotka, pro které v duchu Burianovy poetiky vytvořila několik dramatizací a původních her, navazujících na tradici českého lidového divadla, folklorní kultury a obyčejů (např. baladická Bosorka). – Převahou dialogu či vnitřního monologu nad pásmem vypravěče se dramatická zkušenost Kočové projevila i v její pozdější tvorbě prozaické. Debutovala beletrizovanými vzpomínkami na dětství a divadelní počátky (Pět sešitů ze začátku). Protagonistkami následných próz jsou zejména ženy, které v přelomovém období svého života hledají nové možnosti vlastní realizace v profesi i soukromém životě. Tak je tomu například v příběhu čerstvé důchodkyně, jejž Kočová situovala do prostředí Hradčan a zalidnila bizarními místními figurkami (Tychonova hvězda), ale i v dalších prózách. Romány Krajní situace (odehrávající se převážně v psychiatrické léčebně) a Čtyři stěny (vznikl přepracováním hry Niobé a její děti) dokládají autorčin zájem o psychologii i o využití postupů psychodramatu. Cestopisy Chvála putování a Potíže putování pojednávají o tuláckém putování ženy pozdního zralého věku po Islandu a britských ostrovech; lyrické zaměření dovnitř vypravěččiny osobnosti, k jejímu sebepoznání a sebeobrodě, je v obou prózách vyvažováno sebeironií a humoristickým nadhledem. Z dobových dokumentů, recenzí, článků a úředních dokladů sestavila Kočová knihu o osudech Burianova divadla od roku 1930 po 50. léta (Kronika Armádního uměleckého divadla).
