Objednej s PPL a stihneme doručit do Vánoc
Knihobot

Zuzana Kočová

    Zuzana Kočová
    Krajní situace
    Chvála putování
    Čtyři stěny
    Pět sešitů ze začátku
    Potíže putování
    Protančit život, aneb, Vždycky se dá něco dělat
      1. 8. 1922, Jičín
        † 12. 6. 1988, Praha Křtěná Liběna, 1947 se úředně přejmenovala na Zuzanu. Třetí manželka Emila Františka Buriana (sňatek 1952). Matka písničkáře Jana Buriana. – Obecnou školu vychodila v Praze na Spořilově, z Akademického gymnázia odešla před maturitou a 1940 začala navštěvovat hereckou školu při divadle D 40, kde také hrála až do jeho uzavření 1941. Poté získala angažmá v Horáckém divadle v Třebíči, 1942–45 byla členkou zájezdové Středočeské činohry J. Burdy. 1945 se vrátila k E. F. Burianovi a v jeho divadle, které měnilo majitele i název, působila jako umělecká vedoucí, lektorka a herečka až do 1962. 1964 založila experimentální divadelní studio Maringotka, kde pracovala jako dramaturgyně, režisérka i herečka (do jeho zániku 1973, viz autorčin rukopis Experiment Maringotka v knihovně Divadelního ústavu v Praze). 1974–78 byla dramaturgyní Hlavní redakce literárně dramatického vysílání Čs. rozhlasu: zde byly vysílány dramatizace Otec Goriot 1, 2 (1974, podle Honore de Balzaka), Železná pata 1, 2 (1976, podle Jacka Londona, pod pseud. František Kuba), Vítězové 1, 2 (1979, podle E. F. Buriana), v 80. letech pak byla realizována její úprava Balzakovy Lidské komedie, 1987 sedmidílný seriál Daleké koleje; byla rovněž spoluautorkou seriálu Jak se máte, Vondrovi? (1986 Poštovní schránka, Dědek, bába, vnuk a Podmínka; 1988 Tři dopisy). Redigovala Burianův časopis Umělecký měsíčník. Přispívala i do periodik Rudé právo, Květy, Tvorba, Literární měsíčník a Kmen. Pseudonymy J. Liška, František Kuba. Jako dramatička začala Kočová působit od svého návratu k divadlu E. F. Buriana, pro něž upravovala prózy autorů českých (Alois Jirásek) i cizích (např. Stendhal, Honoré de Balzac, Alexandr Ivanovič Gercen) a psala dramata se současnou tematikou (Šipky k domovu). Plně se její činnost dramaturgická a režisérská propojila s autorskou tvorbou ve studiu Maringotka, pro které v duchu Burianovy poetiky vytvořila několik dramatizací a původních her, navazujících na tradici českého lidového divadla, folklorní kultury a obyčejů (např. baladická Bosorka). – Převahou dialogu či vnitřního monologu nad pásmem vypravěče se dramatická zkušenost Kočové projevila i v její pozdější tvorbě prozaické. Debutovala beletrizovanými vzpomínkami na dětství a divadelní počátky (Pět sešitů ze začátku). Protagonistkami následných próz jsou zejména ženy, které v přelomovém období svého života hledají nové možnosti vlastní realizace v profesi i soukromém životě. Tak je tomu například v příběhu čerstvé důchodkyně, jejž Kočová situovala do prostředí Hradčan a zalidnila bizarními místními figurkami (Tychonova hvězda), ale i v dalších prózách. Romány Krajní situace (odehrávající se převážně v psychiatrické léčebně) a Čtyři stěny (vznikl přepracováním hry Niobé a její děti) dokládají autorčin zájem o psychologii i o využití postupů psychodramatu. Cestopisy Chvála putování a Potíže putování pojednávají o tuláckém putování ženy pozdního zralého věku po Islandu a britských ostrovech; lyrické zaměření dovnitř vypravěččiny osobnosti, k jejímu sebepoznání a sebeobrodě, je v obou prózách vyvažováno sebeironií a humoristickým nadhledem. Z dobových dokumentů, recenzí, článků a úředních dokladů sestavila Kočová knihu o osudech Burianova divadla od roku 1930 po 50. léta (Kronika Armádního uměleckého divadla).
    www.slovnikceskeliteratury.cz