Hans Fallada

Hans Fallada, vlastním jménem Rudolf Wilhelm Adolf Ditzen (21.7.1893 – 5.2.1947) byl německý spisovatel.

Narodil se v pomořanském Greifswaldu v Německu v rodině soudce. Už od dětství trpí duševními a psychickými depresemi, kterým moc nepomáhá tvrdá výchova, již zažívá. Po pokusu o sebevraždu se ocitá v sanatoriu pro duševně vyšinuté a poté i na dva roky v uzavřeném ústavu Tannenfeldu u Jeny. Tam má dost času utíkat do jiného světa a vymýšlet báje a příběhy.

Díky práci v zahradě tannenfeldského ústavu si vytvoří jakýs takýs odrazový můstek pro další civilní život. Postupně pracuje na různých statcích nebo obchodech se zemědělskými plodinami. Počátkem 1. světové války však propadá alkoholismu a morfinismu a v roce 1917 poprvé zakotví v protialkoholické léčebně, kde však stále píše.

Vydává dva romány na pubertální a sexuální náměty - Mladý Goedeschal (1920) a Anton a Gerda (1923). Jeho práce je však stále přerušována pobyty v léčebných ústavech. Také neustále střídá zaměstnání (dozorce na statku, účetní, noční hlídač atd.). V roce 1924 je odsouzen na 4 měsíce vězení za zpronevěru. Rok na to se historie opakuje a tentokrát putuje na 2,5 roku do kriminálu.

Poté chce začít žít nový život, ožení se s Annou Isselovou a v roce 1929 nastupuje na místo redaktora. Výsledkem jsou romány Sedláci se bouří, Občánku, a co teď?, Kdo už jednou seděl v base (1934), Měli jsme dítě (1934), O písaři, který chtěl na venkov (1935), Staré srdce jde do světa (1936), Vlk mezi vlky (1937), Železný Gustav (1938), Občánek milionářem (1939), Sussmilch mluví (1939), Můra (1943 - 1947).

Nacistickému tlaku uhýbá tím, že píše spíše zábavné zboží, jinotajné pohádky a vzpomínkové knihy. Žije na svém statku v Gartwitzu, kde se seznámí s mondénní Ursulou Loschovou, která stejně jako on holduje alkoholu a morfiu. Kvůli ní se rozchází se svou věrnou ženou Annou a ohrozí ji dokonce na životě. Po rozhodnutí soudu se musí uchýlit znovu do léčebného ústavu, kde napíše - za pouhých 14 dní - román Pijan (publikovaný až po jeho smrti). Fallada je na dně morálně i fyzicky, svazek s paní Loschovou dokonává úplnou psychickou i tělesnou destrukci.

Rok 1946 tráví většinou v nemocnicích, je propuštěn jako člověk beznadějně závislý na drogách. V tvrdém zápasu o to, aby se udržel nad hladinou, znovu utíká ke psaní - dílo: Píšu. Píšu každou hodinu dnem i nocí.

Je zklamán sám sebou, ale i svým národem a jeho osudem a chce Německo opustit. Neučiní tak ale, zato znovu píše. A za pouhých 24 dní dokončí svůj poslední román: I ve smrti sami.

Poté se hroutí a 5.2.1947 umírá následkem velké dávky morfia.