Lenka Naldoniová Knihy

Význam termínu erós se proslavil v pojetí Freudovy interpretace. Freud poukázal na podobnost mezi Platónovým erótem a jeho pojetím sexuality. Je však třeba připomenout, že Platón rozdělil erós na nebeský a obecný, při čemž se přiklonil na stranu eróta nebeského, jehož touha byla zaměřena na ideu krásy, zatímco Freudovo pojetí mělo blíže k Platónově interpretaci eróta obecného. V mé práci poukazuji na význam obou erotů v dějinách západní filosofie a na jejich propojení v interpretacích prvního ruského systematického filosofa Vladimíra Solovjova a jeho následovníků. Solovjov propojuje teoretické úvahy platonického rázu s poetickým vyjádřením erotické touhy, která nalézá své předchůdce v trubadúrech a italském „sladkém novém stylu“. Cílem erotické touhy těchto básníků je ideální žena, kterou později Solovjov označil termínem Sofia, s níž má být materiální svět propojen, tudíž i erós obecný mířící k věčnému plození na materiální úrovni nalézá svou jednotu s erótem nebeským uvnitř ideálního světa Sofie.

Kniha se věnuje komplexní problematice vzájemného vztahu, vymezování i ovlivňování tradice a modernosti. Na osmi vybraných tématech (Diógenés a antické náboženství, Lyotardova interpretace Kanta, Rortyho antiesencialismus, povědomí nejmladší dospělé generace o socialistické éře, osvojení si arabských astronomických znalostí latinským světem, Rusko mezi Východem a Západem, hospoda jako sakrální prostor a logika možných světů), v podobě detailně propracovaných sond se snaží o interdisciplinární průnik do probírané látky, přičemž zohledňuje různé aspekty synchronního i diachronního propojování tradice s moderností.

Za časů vlády marxisticko-leninské ideologie v Rusku byli všichni náboženští filosofové vyhnáni do emigrace nebo zatlačeni do ústraní. Byl mezi nimi i významný proud sofiologů, jejichž ústředním tématem byla Sofie, archetyp věčného ženství. V dnešní době opět roste zájem o tento typ filosofování, avšak v českém prostředí schází ucelený přehled o vývoji ruské sofiologie. Proto je v této publikaci podán nejdříve stručný přehled užití a vývoje pojmu Sofie či moudrosti v dějinách – před tím, než Sofie přišla do Ruska a byla filosoficky zpracována prvním ruským systematickým filosofem Vladimírem Solovjovem. Jako jeho nejvýznamnější následovníci jsou představeni Sergej Bulgakov a Pavel Florenskij, kteří Solovjovo dílo doplnili a rozšířili. Kniha si všímá i ruských symbolistů, kteří ve svých básních opěvovali Sofii jako výraz věčného ženství a ideální krásy.

Kolektivní monografie se skládá ze tří na sebe navazujících částí, které nabízejí pohled na naturalismus v různých filosofických obdobích i disciplínách. Cílem monografie je poukázat na pluralitu přístupů a neuzavírat problematiku do jednoho ideového a časového konceptu. V první části se čtenář setká s naturalistickými tendencemi v rámci dějin filosofie. Jsou zde popsány naturalistické aspekty, které filosofie měla již v době antiky a poté se zde pokračuje k naturalistickým přístupům v řešení filosofických problémů v novověku. Druhá a zároveň i hlavní část představuje různé podoby naturalismu v soudobé filosofii. Třetí a zároveň i poslední část se věnuje limitům naturalistického přístupu ve filosofii. V této části je kritizováno přeceňování metody přírodních věd, zejména v humanitních vědách, a zároveň je zde ukázáno, jak a kde tyto metody selhávají.