Tereza Matějčková Knihy

Autorka interpretuje Hegelovu Fenomenologii ducha jako popis cesty, na níž vědomí na každé „zastávce“ formuluje konkrétní model světa. V jednotlivých modelech se kříží deskripce i normativní nárok: modely slouží porozumění situace, v níž vědomí aktuálně žije, ale zároveň jsou i výrazem toho, v jakém světě vědomí chce žít. Formulace modelů proto není jen teoretickým výkonem, ale vždy rovněž stanoviskem, které proměňuje aktuální svět. Cesta Fenomenologie, která je cestou konfliktů, nakonec ústí do světa, v němž vědomí může být svobodné. Tímto světem je skutečnost post-osvícenecké moderny: právě zde totiž vědomí nahlíží, že svět není vůči člověku cizí a že naopak jeho vlastní myšlení vstupuje do světa, např. v podobě moderních institucí, jejichž úběžníkem je rovnost, nikoliv hierarchické vztahy. Proti tradičním interpretacím Hegelovy filosofie představuje autorka čtení, které neústí v suverenitu absolutního ducha pojatého jako čisté myšlení povznesené na předmětnost. Absolutní vědění lze naopak interpretovat jako odmítnutí představy, že by se jednotlivá podoba vědomí mohla považovat za absolutní. Jak čteme v závěru Fenomenologie ducha, nekonečno kypí duchu vstříc z mnohosti, která je ve světě, nikoliv ze suverénní jednoty absolutního ducha.

Co získá filozofie, bude-li vnímavější ke zkušenostem lidí s postižením? Barbara Schmitzová si tuto otázku klade jako filozofka i jako matka dcery, která se od narození potýká se zdravotním i duševním postižením. Ani otázku sebevraždy, další velké téma knihy, neřeší od stolu, ale jako člověk, který se musel vypořádat se sebevraždou svého otce i své sestry. Znovu se přitom ptá, jakou roli v tom, jak širší společnost vnímá sebevraždu, hraje filozofie. Nemají filozofové mnohdy sklon líčit sebevraždu jako heroický odchod ze života, a nezamlčují tudíž skutečnost, že se nejčastěji jedná o čirý projev zoufalství? Prostřednictvím svého tázání se autorka dobírá přesvědčení, že zkušenosti nemocných i těch, kteří se sžívají se svými omezeními, mohou každému dopomoci k tomu, aby žil život hodný žití.

Kniha přináší ve třinácti kapitolách pestrou paletu dialogů myslitelů evropské tradice s Lévinasovou expresivní fenomenologií jinakosti, zastoupenou v prvé řadě knihou Totalita a nekonečno. Společným cílem statí je přispět k reflexi a dalšímu rozvíjení Lévinasovy filosofie, která je koncipována jako radikální polemika se zásadními proudy evropské filosofické tradice. Protože Lévinas své myšlení rozvíjí jako konfrontaci, která vytváří ostré polarity, je čtenář jeho díla stavěn před otázku, nakolik je filosoficky oprávněná a nosná. Odpověď na tuto otázku, která je společným úběžníkem této publikace, má proto podobu dialogických statí, v nichž je Lévinas nově konfrontován s mysliteli, kteří jeho stanovisko významně ovlivnili, stejně jako s těmi, kteří, ač bez přímého vlivu, promýšlejí tatáž témata z odlišných východisek. V knize proto nechybí konfrontace s Hegelovým pojetím vztahu k druhému, Kantovou ideou autonomie, Heideggerovým rozvrhem fundamentální ontologie či Husserlovou fenomenologií. Na druhé straně jsou do ní zařazeny také rozhovory s mysliteli, kteří s Lévinasem sdílejí motivy, jakými jsou tělesnost (Patočka) či vztahová existence vůči druhému (Sartre, Merleau-Ponty) a vůči Bohu (Keirkegaard, Buber). Nechybí rovněž téma myšlení diference a negace (Derrida, Adorno), motiv zranitelnosti (Butler), smrtelnosti a vztahu k jazyku (Blanchot).

Tradiční kultury znají cvičení, která člověku vštěpují kázeň. Rovněž moderní autoři, Hegel, Nietzsche nebo Kierkegaard, ještě věnovali zvláštní péči vlastnímu úsilí o duchovnost, byť mimo náboženské rámce. Máme-li ale skutečně růst, je naopak třeba rozvolnit vztah k sobě samému. Sem vstupuje pojem rezignace. Rezignovaná vůle není slabá, umí sama sobě – a potažmo i druhým – odolávat. Taková rezignace je obranou před tím, že se člověk stane pouhým článkem v řadě událostí či dějů. Umění, filosofie, ale především svoboda tkví ve schopnosti vytvářet distanci. Tereza Matějčková ve své nejnovější knize nabízí víc než dějiny pojmu nebo tematické čtení odkazu známých myslitelů – svěží pohled na nově položenou otázku po sebepřijetí a růstu.

Co je to rodina? Co svoboda? Existují opravdu jen dvě pohlaví? A proč jsme všichni tak unaveni? V knize Bůh je mrtev, nic není dovoleno, jež zahrnuje eseje psané v letech 2022 a 2023 pro Týdeník Echo, se filozofka Tereza Matějčková zabývá aktuálními otázkami z hlediska filozofie, občas i v dialogu s výraznými mysliteli současnosti.

Dívky, které nechtějí dospět v ženy. Tento jev svedl dohromady psychiatričku a sexuoložku Hanu Fifkovou a filozofku Terezu Matějčkovou. Poprvé se setkaly v roce 2024 při debatě o narůstajícím počtu dívek a mladých žen, které uvažují o změně pohlaví. Diskuse přerostla v několikaměsíční setkávání nad úvahami: Jak se do fenoménu promítla populární filozofická teorie, dle které si každý může stanovit, kým bude? Jakou roli hrají sociální média nebo současný feminismus? A promlouvá do fenoménu i rozšířené přesvědčení, že nad biologií vítězí společnost? Autorka knižního rozhovoru Tereza Matějčková se vrací i do devadesátých let, kdy Hana Fifková jako mladá psychiatrička a sexuoložka pracovala v bohnické léčebně na uzavřeném sexuologickém oddělení, otevírala téma sexuálního zneužívání v ordinacích a stala se "veřejnou sexuoložkou" vysvětlující Čechům, co je ještě normální. Autorku nezajímají pouze tato témata, ale i osobnost zpovídané - její zázemí, život v bouřích i přijetí stárnutí. Jak ji samu ovlivnila její třicetiletá sexuologická praxe jako dceru, matku, manželku, babičku? A jak vidí člověk, který více než třicet let řeší otázky pohlavní identity, současnost? Kniha je doplněna rozsáhlým výkladovým slovníkem pojmů a jmen, který slouží jako mapa ve členitém terénu současných (nejen) genderových a sexuologických sporů.