Žabka z malé studánky a ropucha, která žije v údolí pod horami, mají velmi podobné podmínky k životu, avšak zcela rozdílnou povahu...
Víte, že dřevěné šachové figurky přes noc ožijí, rozestaví se na šachovnici a hrají spolu královské partie? V té naší hraje důležitou úlohu věž, která není tak úplně obyčejná...
Zabývat se historií obecně znamená vyvozovat poučení z objektivně poznané minulosti, abychom dokázali porozumět současnosti a odhadnout budoucnost. V této učebnici, zpracované pro studium sociální a mediální komunikace na Univerzitě Jana Amose Komenského Praha, se jedná o maximální možný a poněkud zjednodušující servis poznání vývoje mezilidské komunikace v mediální, éře od vynálezu knihtisku po současnost elektronických médií, v čase, kdy mluvíme o nadvládě médií (těch, kdo jimi disponují), tedy mediokracii. Práce s textem by měla spočívat především v pochopení souvislostí kontinuálnosti vývoje světa ve stále provázanějších souvislostech a při stále větším zapojení médií k prosazování zejména propagačních a propagandistických cílů různých subjektů stále globalizovanějšího světa. Snaha je o vyvození poučení z porozumění příčin toho, co se kdy, kde, pod taktovkou médií přihodilo a děje. Studium dějin nespočívá v biflování letopočtů, ale přesto se nevyhneme zlomovým událostem, které bude nutné umět zařadit na časovou osu, propojit, co se kdy souběžně dělo na různých místech politického světa, pochopit souvislosti vývoje v Čechách a v zahraničí, stále bližším než vzdálenějším.
Soubor osmnácti povídek má společné téma: partnerské milostné vztahy. Jednotlivé příběhy se odehrávají v rozpětí čtyřiceti let (1970 až 2010), částečně reflektují dobové události, zvyky či způsob života, a tak si na své přijdou i pamětníci. Název HRA NA PRAVDU je i názvem jedné z povídek, ale „hraní na pravdu“ je charakteristickým rysem všech vypsaných dějů. Některé povídky byly v minulosti otištěny časopisecky, v souborném vydání však vycházejí poprvé.
Propaganda coby vytvoření pozitivního obrazu vůdčího jedince před veřejností je známá s existencí prvních vůdců a panovníků. Text předkládá stručný průřez historií od času egyptských faraonů přes starověké věštce, lživé paměti novověkých vůdců a politiků, podrobněji se zabývá propagandou nacistickou, komunistickou či válečnou. Popis informačního věku spolu s propagandou globalizovaného světa tvoří závěr první části. Další část učebnice rozkrývá důležitost vlastníka médií, poté se věnuje manipulaci s veřejností v žurnalistické praxi i reklamě z hlediska jednotlivých druhů médií.
Pavel Verner (1947-2009) byl znám především jako prozaik a politický komentátor. Do literatury však vstoupil v 60. letech právě jako básník, kdy debutoval na stránkách Divokého vína. Svazek jeho básní podává nezvratné svědectví o tom, že byl především básník. A ne ledajaký -- pěstoval v poezii tak vzácné bylinky, jako jsou humor, včetně onoho černého, sarkasmus, ironie i sebeironie. Vernerovy verše -- ať z 60. a 80. let či z počátku nového tisíciletí -- jsou vzácně spjaty osobitou poetikou, bohatou obrazností, hrou se zvukomalebnou stránkou i překvapivými pointami. Kde jinde se v české poezii setkáte s incestním dědečkem z Liberce (i odjinud), s opilými tatíky na vycházce, se starci v rozpuku, mukly celibátu či s hanbatou geometrií? Lze jen litovat, že básnická tvorba tohoto autora, stigmatizovaná jmény Fr. Gellnera a V. Hraběte, je provždy uzavřena.
Co lidí, tolik podob lásky a tolik variací na téma milostného víceúhelníku. Pavel Verner napsal šestnáct mimořádně vtipných povídek, ve kterých se lidé milují a zrazují a nemohou si od toho jakoby metafyzického údělu pomoci. Jemná hranice mezi milováním a ubližováním je prostorem, do kterého autor zasadil hrdiny své knihy v situacích, ve kterých cynický smích střídají slzy. Verner má dar ironie až černé, a umí ji zkušeně stupňovat. Dovedně užívá psychologické zkratky, překvapivé pointy a vtipných dialogů nesoucích napínavý děj. Úsporným stylem vypráví příběhy, které může každá čtenářka a každý čtenář ke svému překvapení zažít na vlastní kůži za rok, za měsíc, zítra. Na horizontu milostných havárií se rýsuje jak fantaskní, tak všední současnost. Autor na své hrdiny – stejně jako ve svých předchozích knihách – pohlíží s odstupem nezúčastněného vypravěče, tentokrát však s laskavým pochopením pro jejich slabosti, a s humorem, který chvilkami.
Jak nezabít manžela je neobvykle vtipný a čtivý příběh Marie, mladé, inteligentní a pohledné ženy, která řeší typický tragikomický problém dneška. Jak založit rodinu se svou dlouholetou a naprosto nepoužitelnou láskou? Její milenec je totiž přesvědčen o svém básnickém nadání, a vysedáváním po vinárnách se stává spíš znalcem kvalitních vín než perspektivním otcem rodiny. Marie však věří, že jenom manželství z lásky může být šťastné, a když se objeví těžkopádný neatraktivní a poněkud obstarožní nápadník, bohatý podnikatel, objeví se i dilema: láska nebo dobré bydlo. Kamarádky, kolegyně, rodina - všichni trvají na manželství z lásky - příběh ústí v nečekanou komickou frašku a čtenář může jen litovat, že příběh zábavné a sarkastické glosátorky vlastního osudu nepokračuje. Není divu, že byla tato próza zařazena (pod názvem Maryša naruby) do vysílání českého rozhlasu
Brožura se nejprve zabývá osobními předpoklady pro novinářskou práci, dále vymezuje používané terminologické pojmy, představuje strukturu členění tištěných periodik. Nezapomíná na internet a novinářskou fotografii, popisuje tiskové techniky a grafickou úpravu periodik. Na závěr seznamuje s vývojem ilustrací a objasňuje jejich česká specifika v souvislosti se světovými trendy.
Publikace přináší přehled základních druhů žurnalistických sdělení (např. zpráva, článek, rozhovor, reportáž), podává jejich stručné charakteristiky. Obsahuje příklady jednotlivých žánrů (ukázky zpracovávají stejné téma). Stručně seznamuje se vznikem a vývojem agenturního zpravodajství a v závěrečné kapitole informuje o vývoji i současné podobě rozhlasového a televizního vysílání.