Josef Liesler Pořadí knih (chronologicky)

Již čtvrté, sličně vypravené vydání sbírky básní autora románů Červená země a Bílý smích. Jeho mužné a hluboce lidské verše byly hned při prvním vyjití r. 1930 velmi uznale přivítány jak kritiky, tak básníky. J. Hora ji charakterizoval jako "knihu zralého básnictví, svěží obraznosti a velkého slovního kouzla". Dovětek napsali F. X. Šalda, Josef Hora a František Hrubín.

Soubor básní zčásti určených některým velkým Holanovým souputníkům: S. K. Neumannovi, Josefu Horovi, Borisu Pasternakovi, Jiřímu Ortenovi a dalším. Zbývající texty poeticky a kriticky glosují dobovou poválečnou situaci – situaci v Terstu, Vatikánu, Švýcarsku, Koreji, Rusku nebo Číně.

Hlavním hrdinou románu je stárnoucí zeman Alonso Quijano, který se pomátl na rozumu ze čtení rytířských románů. Proto se rozhodl, že se stane rytířem. Sobě i svému koni vymyslel jména a určil si ženu, pro níž bude konat své skutky. Během první výpravy je jedním hospodským pasován na rytíře. Při další výpravě získá sluhu jménem Sancho Panza. Ten se s ním vydává na cesty jen proto, že mu Alonso slíbil ostrov. Následuje řada příběhů, které jsou motivem cesty, kdy poblázněný idealista stále znovu naráží na realitu.

Pohádky z Dánska, Švédska, Norska, Finska a Islandu, které si jedné severní noci vypráví kajka s kormoránem, jsou příběhy o moři, námořnících, rybářích, čarodějnicích, nebezpečných trollech a strašidlech, ale také o zachráněných princeznách a silných junácích.

Hrdinou povídky je petrohradský úředníček, jemuž se obyčejný plášť s límcem z kočky stává otázkou života a smrti...

Na motivy z Ovidiových Proměn 12 příběhů nejslavnějších antických bájí.

Naučení starosty sídelního města, vezíra Ptahhotepa. Naučení, které podává otec svému synovi. Vydala Lyra Pragensis -1971. Knížečka vázaná v kůži, se záložkou. Rozměry - 17,5 x 17,5 x 1 cm.

Příběh knihy se odehrává na sklonku 19. století v Livonsku, což je historický název pro území dnešního Lotyšska a Estonska), které tehdy patřilo carskému Rusku. Na pozadí bojů Lotyšů a Litevců proti germanizačním snahám německé menšiny líčí Verne osud profesora Dimitrije Nikoleva, který je neprávem nařčen z loupežné vraždy bankovního sluhy Pocha nesoucího značnou peněžní částku Nikolevovu politickému odpůrci německému bankéři Johausenovi. Původcem obvinění je sám vrah, další Němec jménem Kroff, majitel noclehárny, kde byl Poch zavražděn. Johausen hodlá obvinění využít pro eliminaci svého protivníka a tak dojde politicky motivovanému justičnímu omylu. Román zdaleka nepatří k tomu lepšímu, co Jules Verne napsal. Svědčí o tom i to, že svůj detektivní román autor vyřešil pouze pomocí „deux ex machina“ - Nikolevova nevina nebyla prokázána žádným překvapivým odhalením, ale přiznáním vraha Kroffa umírajícího na plicní chorobu. V románu navíc autor prokazuje velmi vysokou míru neznalosti národnostní a politické situace v tehdejším Livonsku.

Román vypráví o Římě za vlády císařů Tiberia a Caliguly, o době, kdy Řím vládl ještě celému antickému světu, ale nebyl již schopen vládnout sám sobě. V bohatém dějovém pletivu defilují před námi oba krutí císařové a jejich oblíbenci, rozmařilá a hýřivá římská smetánka a její milostnice, zbabělí i nepoddajní senátoři, ale také filozof Seneka a římský lid, jehož mluvčím je herec Fabius. Všechny postavy románového děje jsou vylíčeny s dokonalou znalostí jejich psychologie, myšlení a cítění. Národní umělec Josef Toman nám předvedl minulost s takovým pochopením pro lidi, prostředí a dobovou atmosféru, že jeho dílo je více než jen historickým románem. Je i velikým estetickým zážitkem a hlubokou etikou podloženým poučením, jež může mnoho sdělit i dnešnímu čtenáři. (nakladatel; kráceno)

Dvanáctileté polské děvčátko ze Zakopaného pomáhá statečně lidem pronásledovaným gestapem a podílí se tak na boji svého lidu proti fašistům.

Román líčí dobrodružný a milostný život romantického hrdiny italské společnosti po roce 1815. Hrdina, jako druhorozený syn šlechtické rodiny určený pro kněžskou dráhu, je rozmazlován svou matkou i tetami a do života vstupuje lehkomyslně, plný ideálů. Po návratu z napoleonských válek se vrací do Itálie, kde jsou jeho milostné dobrodružství příčinou, že je uvržen do vězení v Parmě, kde se zamiluje do půvabné žalářníkovy dcery.

"Bidpajovy bajky byla jedna z nejmilejších knih mého chlapectví. Znám ji z tehdejších dob jen z překladu, či ze zpracování Eduarda Valečky, jehož kniha, určená čtenářům dospělým, vyšla r. 1893 ... Bidpajovy bajky byly před Valečkou vydány v Praze r. 1528 a 1600 v překladu Konáčově a vHustopeči r. 1889 v překladu dra Kováře. Jsou to slavné staroindické bajky sbírky Pančatántra. Mé zpracování vzniklo v jihočeské vesnici Stříbrci při čekání, ne zcela nečinném, na konec války a nechce arci být ničím jiným, než jak je nazváno: knížkou pro dospělejší českou mládež." - Těmito slovy doprovází Olbracht svou knihu, již napsal v těžkých dobách okupace a v níž staré indické příběhy a prastarou lidovou moudrost nejen zčeštil krásným, čistým a mistrně ovládaným jazykem, ale také zpřítomnil a tím přiblížil našemu chápání.

Gotický román. Osudy několika postav spjatých se stavbou pražské katedrály.

Sbírka básní z období 2. světové války, psaná v roce 1944.

Ani v této sbírce není Kamil Bednář z básníků, jimž psaní veršů znamená sotva víc než důmyslnou hru jazykového estéta se slovy nebo více méně nezávazné, byť velmi rozcitlivělé „marné snění“. V básni „O propast opřeno“, položené v čelo sbírky, vyznává se Bednář hrdě,jakým jest, jakým již z osudové nutnosti musí být básníkem. A jest básníkem hrdinským, osobnostním, jemuž je poezie vroucnou a vášnivou výpovědí.