Vladimír Holan

Holan se narodil v Praze, v 6 letech se s rodiči přestěhoval do Bělé pod Bezdězem. V letech 1919–1926 studoval na pražském gymnáziu v Truhlářské ulici, kde začaly jeho první literární pokusy – svou první básnickou sbírku Blouznivý vějíř (1926) vydává jako septimán. O této sbírce, poznamenané poetismem, později hovořil jako o „hříchu mládí“. Po ukončení gymnázia (1926) byl přijat jako úředník do pražského Penzijního ústavu, kde byl zaměstnán sedm let. Pak odešel v 28 letech pro nevhodnost povolání a ze zdravotních důvodů předčasně do penze a věnoval se pouze literatuře a poezii. V letech 1934–1948 bydlel se svou ženou Věrou v podkrovním bytě Hlavovy vily ve Strašnicích v ulici V Úžlabině 884, kde měli kuchyň a jeden pokoj. V letech 1933–1938 působil jako redaktor Umělecké besedy v časopisu Život. V letech 1939–1940 pracoval jako dramaturg Divadla E. F. Buriana. Po válce odmítl katolickou církev a v euforii z ruského osvobození vstoupil do KSČ, v roce 1946 zveřejnil důvody tohoto kroku v Rudém právu. V březnu ve svém dopisu anglickým intelektuálům obhajoval únorový převrat z roku 1948. Brzy po převratu však prohlédl a znechucen novými poměry vrací se v říjnu 1950 do katolické církve, členství v KSČ bylo v listopadu téhož roku zrušeno. Tomu však předcházela pověstná hádka v Goldhammerově vinárně v Křemencově ulici v lednu roku 1949 mezi Seifertem a Tauferem o význam Majakovského, jíž se Holan spolu s dalšími básníky také účastnil. V udavačské atmosféře těsně po únoru to mělo pro Holana i Seiferta za následek zákaz publikace nových děl a omezené publikování starších prací (tzn. hlavně Dík Sovětskému svazu a Rudoarmějci, což po léta hrubě zkreslovalo dílo jednoho z největších českých básníků vůbec). Zastává se jich František Halas a píše dopis ministru informací a členu předsednictva ÚV KSČ Václavu Kopeckému („...je to věc nevídaná, ke které nemohu mlčet. A přinejmenším bych se solidarizoval alespoň natolik, že nesvolím k vydávání svých knih, dokud nebude vše skončeno.“). Ještě v nemocnici před svou smrtí, o pár měsíců později, tento čestný člověk upřímně slibuje, že to tak nenechá. Je to marné, Holan se na dlouhou dobu uzavírá ve svém tuskulu na Kampě, kde ho později najde editor a oddaný přítel Vladimír Justl. S léty svou klauzuru opouští stále méně, na delší dobu, většinou na celé léto, odjíždí pravidelně jen za maminkou do Všenor. Publikační zákaz s několika spíše bibliofilskými výjimkami trvá přes celá 50. léta v podstatě až do roku 1963, kdy začínají vycházet sbírky, které mezitím napsal. (Holan nikdy nepřestal tvořit, nezpronevěřil se svému básnickému poslání, psal v podstatě denně, a když údajně nenapsal po několik dnů jedinou báseň, znepokojovalo ho to. Roky, kdy on, český básník, "div tu nežebral", komentuje verši: "Proč těžký je tvůj let, proč se tak pozdí? Mluvil jsem patnáct let do zdi...") Od roku 1948 do roku 1968 bydlel v tzv. Dobrovského vile, bývalé koželužně, kterou hrabě Nostic věnoval svému věrnému služebníku "modrému abbé", jak Josefu Dobrovskému přezdívali (po emigraci Jiřího Voskovce získal po něm jeho byt v přízemí, v prvním patře téhož domu na pražské Kampě s Holanem bydlel Jan Werich. O jejich soužití, které nebylo zrovna harmonické, se vyprávějí anekdoty. Holan si prý stěžoval, že zatímco nemá z čeho žít, o jeho strop buší kosti odhozené z Werichova stolu při bujarých večírcích apod. Na druhou stranu o Werichově dobré vůli být přítelem, hlavně zpočátku, a snaze pomoci nejsou pochybnosti. Zbytek života pak Holanovi prožili v "pražských Benátkách" u Lužického semináře 18, kde je Mistrova pamětní deska. V roce 1968 byl jmenován národním umělcem. Psát přestal v roce 1977, kdy zemřela jeho dcera Kateřina, jež byla postižena Downovým syndromem.