Ondřej Švec Pořadí knih

Kniha přináší ve třinácti kapitolách pestrou paletu dialogů myslitelů evropské tradice s Lévinasovou expresivní fenomenologií jinakosti, zastoupenou v prvé řadě knihou Totalita a nekonečno. Společným cílem statí je přispět k reflexi a dalšímu rozvíjení Lévinasovy filosofie, která je koncipována jako radikální polemika se zásadními proudy evropské filosofické tradice. Protože Lévinas své myšlení rozvíjí jako konfrontaci, která vytváří ostré polarity, je čtenář jeho díla stavěn před otázku, nakolik je filosoficky oprávněná a nosná. Odpověď na tuto otázku, která je společným úběžníkem této publikace, má proto podobu dialogických statí, v nichž je Lévinas nově konfrontován s mysliteli, kteří jeho stanovisko významně ovlivnili, stejně jako s těmi, kteří, ač bez přímého vlivu, promýšlejí tatáž témata z odlišných východisek. V knize proto nechybí konfrontace s Hegelovým pojetím vztahu k druhému, Kantovou ideou autonomie, Heideggerovým rozvrhem fundamentální ontologie či Husserlovou fenomenologií. Na druhé straně jsou do ní zařazeny také rozhovory s mysliteli, kteří s Lévinasem sdílejí motivy, jakými jsou tělesnost (Patočka) či vztahová existence vůči druhému (Sartre, Merleau-Ponty) a vůči Bohu (Keirkegaard, Buber). Nechybí rovněž téma myšlení diference a negace (Derrida, Adorno), motiv zranitelnosti (Butler), smrtelnosti a vztahu k jazyku (Blanchot).

Svým originálním projektem asubjektivní fenomenologie se Patočka připojil k plejádě myslitelů, kteří usilovali rozšířit fenomenologii za meze dané její původní vazbou na transcendentální subjektivitu. Patřil k nim M. Heidegger, E. Fink, M. Merleau-Ponty nebo M. Henry – a v některých částech svého díla i samotný E. Husserl. V jedenácti kapitolách z pera českých i zahraničních odborníků chce monografie osvětlit nejdůležitější z těchto paralel mezi Patočkou a jeho předchůdci i současníky, a vyložit tak Patočkův požadavek asubjektivní fenomenologie v tomto širším kontextu.

Sborník příspěvků k filosofickému rozboru jednání se člení do pododdílu “motivace a emoce”, “pravidla a kontext”, “racionalita jednaní”, “mluvit a jednat”. Jejich autoři v nich shrnují výsledky své práce k danému problému (F. Karfík, J. Sokol, J. Čapek, O. Švec, F. Wolff, P. Canivez, B. Znepolski, S. Virvidakis, P. Kontos).

V posledním Descartově spisu z roku 1649 je vztah mysli a těla tematizován jak v rámci klasifikace jednotlivých afektů, tak i z hlediska tradičního cíle morální filozofie, kterým je ovládnutí tělesných vzruchů pomocí pevných rozumových úsudků. Originalita Descartova pojetí lidské emocionality v porovnání s touto tradicí pak spočívá nejen v tom, že pro každé z duševních hnutí nalézá vlastní definici a specifické uplatnění, ale především v tom, že poukazuje k možnosti prospěšného využití i škodlivých a těžko zvládnutelných afektů, z nichž můžeme s patřičným odstupem čerpat totéž potěšení, jako by se jednalo o představení na divadle.... celý text