Georgi Gospodinov Pořadí knih

Můj otec byl zahradníkem. Nyní je zahradou.Příběh otce, syna a posledního úsvitu – milosrdného a nelítostného zároveň. „Tato kniha nemá jednoduchý žánr,“ píše Georgi Gospodinov, „musí si ho vynalézt sama. Stejně jako smrt nemá žánr. Jako život. Jako zahrada. Román elegie, román zahrada, memoár nebo memoromán – copak záleží na botanice smutku? Příběh o odcházejících otcích v odcházejícím světě.O těch tragických kuřácích, ulpívajících na šnorchlu cigarety, plujících v jiných vodách a na jiných oblacích. O mém otci, který na svých bedrech nesl tuny minulosti a nikdy je nepřestal vyprávět.“ Není to kniha o smrti, ale o životě, který mizí. A v tom je rozdíl.

Gospodinovovu Fyziku smutku je možné zařadit k již etablovaným postmoderním románům. Ovšem kromě intelektuální hry, jež se projevuje například v mnohavrstevnatých odkazech na antickou mytologii či bulharské reálie, vykazuje také prvky lyrické prózy. Sice i v tomto případě Gospodinov tematizuje žánr románu a jeho hranice či principy, ale současně se snaží rehabilitovat klasické vyprávění. Mezi tyto snahy by se dala řadit i jedna z hlavních linií románu, jež nejen rekonstruuje mýtus o Mínótaurovi, ale zároveň se ho snaží nově nahlédnout a přehodnotit. Fyziku smutku je možné číst jako zprávu o složité románové kompozici a jejích stavebních principech, ale zároveň je možné v ní sledovat napínavé příběhy jednotlivých vypravěčů, jejichž osudy se proplétají napříč prostorem i časem.

Gospodinov je postmoderním autorem, jehož verše jsou komponovány na malém prostoru a vyznačují se ironickým pohledem na svět i snahou pro zachycení protikladů. Jeho výbor je však zahájen pro něho poněkud netypickými třemi delšími básněmi, v nichž se zabývá způsoby různého vnímání literárního textu i samotným procesem tvorby. Od tohoto tématu pak Gospodinov zcela souvisle a zákonitě přechází k samotnému vymezení pojmu poezie, klade si otázky po smyslu tohoto žánru a dochází k názoru, že ho můžeme nalézt a objevit nejen téměř v každém psaném slově, ale i ve skutečnosti, v níž žijeme.

Debut Lapidárium dnes už uznávaného a světově respektovaného bulharského autora Georgi Gospodinova, jehož knihy byly přeloženy do mnoha jazyků, je lapidární jako text tesaný do kamene – krátký a zdánlivě prostý. V několika málo verších jsou řečeny nejen všeobecně uznávané pravdy, ale básně často skrývají i druhou rovinu, která je však určena jen pozornému čtenáři. Gospodinov tak dává každému čtenáři právo zapojit se do jeho poezie, protože většinu jeho básní lze pochopit více způsoby. Rád využívá mnohoznačnost jednotlivých výrazů, které nechává promlouvat v neobvyklých metaforách, experimentuje s jazykem ve všech formách, ale důležitá je pro něj i grafická podoba básní.V knize se prolíná milostná poezie s filozofickou rovinou i s hříčkami se slovy.

Osobitý román úspěšného bulharského autora je originální mozaikou jednotlivých mikropříběhů bez výrazného spojovacího tématu. Malé střídající se příběhy obsahují fragmenty vzpomínek a výpovědí tří hrdinů, z nichž vystupuje zejména tragikomický popis zániku jednoho manželství. Tyto útržky osudů jsou však neustále rozmělňovány dalšími variantami úvah a myšlenek, což nakonec vytváří pestrý sled téměř "neomezených kombinací" různých alternativ stylů a vyprávění - od nostalgie přes nechutnost až k něze. Autor, uznávaný představitel bulharské postmoderní literatury, se inspiroval mnohoznačností a nepostižitelností dnešního světa. Jeho kniha je náročnou, avšak inspirující výzvou pro všechny, kteří chtějí proniknout do nevšedního obsahu tohoto "stroje na příběhy".

V románu využívá autor fiktivní postavu Gaustina k tomu, aby popsal život s deficitem budoucnosti. Život, ve kterém čas neplyne lineárně, ale stává se součástí nás samých. Gaustin, který dokáže přeskakovat čas jako lesní potůček, se snaží o zdánlivě nemožné – léčit lidi pomocíminulosti. Gaustin, Gospodinovovo alter ego, našel způsob, jak vytvořit kliniky času, kde se lidé trpící ztrátou paměti mohou vrátit do doby, kdy se cítili nejlépe. Tato nemoc, jakási dlouhotrvající časová amnézie, se během vyprávění proměňuje v nemoc, kterou trpí celá společnost. Ta se stává obětí jakési kolektivní „Alzheimerovy choroby“, což vede různé země v Evropě k rozhodnutí dát občanům možnost volby, aby v referendu rozhodli, v jaké historické epoše chtějí žít.