Vergílio Ferreira se hluboce ponořil do existenciální filozofie, která formovala jeho literární dílo. Jeho psaní se vyznačuje intenzivním zkoumáním lidské existence, hledáním smyslu v často nehostinném světě. Ferreira mistrovsky tkal složité narativy, které odrážejí vnitřní boje svých postav. Prostřednictvím své prózy zkoumá otázky identity, reality a pomíjivosti života, čímž si vydobyl místo jednoho z nejvýznamnějších portugalských autorů své generace.
Návrat do rodného venkovského domu na sklonku života není pro vypravěče ani zdaleka důchodcovským odstěhováním se na chalupu. Rekapitulováním života, který se uzavírá, se v oproštění od všeho dobírá pokorného přijetí počátku i konce. Reflexivní román jednoho z nejvýznamnějších portugalských autorů tohoto století, který je současně zdařilým pokusem o filozofii vyjádřenou lyrickým prozaickým tvarem, nachází adekvátní český výraz ve velmi kvalitním překladu....
Para sempre é o livro do recuerdo e do espaço eterno da intimidade, um longo monólogo feito de silêncio e ausência. Desde o intenso lirismo de sua prosa, Vergílio Ferreira afronta a meditação sobre a existência e volta a iluminar a mulher, sempre ausente, que acompanha a experiência vital. Na fronteira entre a ficção e a crônica, o autor português cria um cenário de mundos possíveis onde o autobiográfico serve de motor narrativo a uma voz que, desde a solidão e a evocação, analisa sua própria individualidade, e na qual a memória é o único capaz de sustentar o presente.
«Sobre o mar azul até a um limite invisível – meus olhos cansados, esvaídos de horizonte. Encosto-me a um pau do toldo, tia Matilde e Dolores ao lado em cadeirinhas rasas, estarão rezando? olham silenciosas, encosto-me às grades brancas da prisão. Vejo-me lá em baixo, como poderia ver-me lá de baixo? Detesto as grandes frases, são do tempo da conquista e da mistificação. E todavia. Estou só e isto deve ser real – instintivamente olho atrás. Uma dor recurva no pescoço, no estômago. Como poderia ver-me lá de baixo? aqui, no intervalo infinito entre a vida e a morte?»
Der perturbierende Monolog eines Vaters während der Beerdigung seines Sohnes. Ein Mann verbringt die Nacht in einer Kapelle am Meer, um den Körper seines Sohnes, eines jungen Erwachsenen, der straffällig und drogenabhängig war, zu wachen. Während dieser Stunden erzählt er in der ersten Person die Geschichte seines Lebens und richtet sich an den toten Sohn in einem intensiven und verstörenden Monolog.
O romance conta a história de Jaime, último sobrevivente de uma pequena aldeia. Logo no primeiro parágrafo, o estilo de Vergílio, em sua fase madura, pode ser "Enterrei hoje minha mulher (...)". O existencialismo dá o tom para as divagações que se seguem.