Alfred Adler

Adler byl zakladatelem psychologické teorie, která se významně odchýlila od psychoanalýzy svým důrazem na začlenění člověka do společnosti. Stala se známou jako \"individuální psychologie\" či druhá vídeňská škola psychologie.

Od r. 1902 byl Adler několik let členem Freudovy psychoanalytické skupiny a v této době se věnoval psychickým dějům s obzvláště intenzívním zájem. Poměrně brzy však začal nacházet rozdíly mezi svými a Freudovými názory na lidskou psychiku. v roce 1911 opustil Freudovu skupinu a v letech 1911 - 1914 pracoval na vytvoření vlastní školy, kterou nazval individuální psychologie. Tuto svou školu dále rozvíjel a rozšiřoval až do své smrti v roce 1937.

Alfred Adler pracoval na počátku století jako lékař. V té době vyvinul svou psychologickou teorii, založenou na orgánové méněcennosti. Šíře se jí věnoval zejména ve dvacátých letech, kdy se soustředil na osobnost, vývoj v dětství a způsoby, jimiž člověk může usilovat o překonání pocitů méněcennosti.

Později, ve druhém období tvorby své teorie, se začal více než na orgánovou méněcennost koncentrovat na komplex méněcennosti, který je subjektivním projevem a není závislý na somatické (orgánové) situaci. Komplexem méněcennosti Adler neměl na mysli pouze pocit - emoci, ale zahrnoval do něj i postoj a názor. Komplex v tomto pojetí měl za následek úsilí po překonání této méněcennosti. Domníval se, že \"vůle k moci\" je prostředkem k překonávání těchto pocitů. Jeho studium zahrnovalo, kromě vlastní \"moci\", především ještě obecnější úsilí o získání převahy.

Ve třetím období, které následovalo, začal považovat za nejdůležitější úsilí člověka o rovnost a spolupráci. Za výsledek tohoto období by se dal stručně označit jeho názor, že základní motivací všech lidí je \"náležet\" k lidské společnosti, tj. mít zde své místo a přispívat k její pohodě a jejímu rozvoji. Jen tehdy, když jedinec necítí, že má své místo a že může přispívat, bude se snažit - na základě tohoto vadného přesvědčení - překonat pocity méněcennosti úsilím o převahu.

Podstatným pokrokem v době, kdy se svou teorií přišel, byl přístup, který zahrnoval jednotu somatických a psychických procesů. Mezi lékaři v této době naprosto převažoval dualistický přístup - na duševní a tělesné procesy bylo pohlíženo jako na dvě oddělené oblasti.