André Gide Knihy

Reportáž, v níž autor vyjádřil rozčarování nad poměry v zemi, kterou navštívil na pozvání Moskvy. Levicoví intelektuálové knihu odmítli coby protisovětský pamflet, přestože mnoho z nich nemělo se sovětským prostředím vlastní zkušenosti. — Stanislav Kostka Neumann na dílo reagoval knihou Anti-Gide (1937).

Slavné dílo jednoho z nejvýznamnějších francouzských a evropských spisovatelů minulého století. Kniha, která nejen ukázala, že její autor dokáže vidět víc, než fasády domů, kolem kterých jezdí. Je to zároveň kniha, která vedla k zásadnímu rozkolu v intelektuálních kruzích 30. let a byla jednou z prvních, které vedly k pochopení skutečné podstaty toho, kam směřovalo sovětské Rusko a celý experiment budování komunismu.

Gidův románový triptych se skládá z knih Škola žen (1929) — Robert (1930) — Jenovefa (1936).

Autobiografický román o dětství a mládí francouzského spisovatele, představitele krajního intelektuálního individualismu v době mezi dvěma válkami.

Román vycházející nedlouho po prvé světové válce a zachycující pařížské prostředí měšťanských vrstev před první světovou válkou. Jde o prostředí s konvenčními manželskými svazky a s uvolněnými vztahy mezi rodiči a dětmi, prostředí, v němž se mladí ve snaze být vůbec něčím zainteresováni upnou k pochybným životním individuím, lidem, kteří šíří falešné peníze a žijí i falešnými životními hodnotami, snadno dosažitelnou materiální zabezpečeností, zvrácenými sexuálními vztahy a pohodlností ducha. Román, který autora proslavil svou formální stránkou (zejména přídavkem Deník Penězokazů).

Román, označený autorem jako „bláznovská fraška“, je rozsáhlou satirou, jejímž předmětem je náboženská bigotnost. Příběh je založený na „šeptandě“ o tom, že papež Lev XIII. je vězněn na Andělském hradě svobodnými zednáři a že jimi dosazený lžipapež, který vydal encyklikuRerum novarum, utužuje ve světě vládu ďáblovu. Děj knihy se skládá z groteskního pásma podvodných machinací zločinecké bandy a vrcholí bezdůvodnou vraždou, která je pojata jako volní akt jedince, necouvajícího ani před zločinem. Román měl za následek Gidův rozchod s Paulem Claudelem.

Paludes, nebo týden v den po dni literáta toužícího po cestování. V podivně věrném mikrokosmu, který nám přináší vyprávění André Gida, dominuje postava Tityra, pastýře všech dob, obyvatele bažin, kde pulzuje neobvyklý život. Kdo vlastně je tento Tityre, který se živí bahenními červy, protože nemá k dispozici výživnější úlovky? Možná Richard, sirotek, jenž je chudý z nutnosti a ctnosti, oddaný až k tomu, že si bere ženu z důstojnosti, bez lásky. Nebo Hubert, racionální typ, jehož specialitou je lov panter na houpačce. Nebo, jednoduše, vypravěč, zamilovaný blázen do změny, který s radostným srdcem odchází na cestu s Angèle, ale nedostane se dál než do Montmorency. Protože ať už zvolí jakýkoli směr, jednotlivec se vždy vrací sám k sobě. Pod rouškou učeného diletantismu a uměle kontrolované fantazie je to deník muže, který řídil své dny s měřeným okouzlením a ostrým smyslem pro rytmus. Zdánlivě nedbalý tón rozhodně nechybí harmonii ani humoru. Autor se v případě potřeby věnuje ostré satiře literátů, od filozofa po vtipného ducha.

Hlavní hrdinkou je slepé děvčátko Gertrúda, která osiří. Ujme se jí místní pastor, který má se svou ženou Amélií pět dětí. Amélie to nepřímá s radostí, ale pastor to chápe jednak jako svou povinnost a jednak jako výzvu. Na radu lékaře učí pastor Gertrúdu mluvit, rozeznávat předměty, barvy přirovnávat ke zvukům hudebních nástrojů a o jejich pokrocích si vede deník. Amélie to pokládala za ztrátu času. Vyčítala muži, že vlastním dětem se tak nevěnoval jako Gertrúdě. So synem Jakubem ji naučili Braillovo písmo. Chodila s nimi do kostela, naučila se hrát na harmoniku. Pastor se časem do Gertrúdy zamiloval a žárlil, když ji viděl se synem Jakubem...

Gide od června 1926 do května 1927 se svým milencem Marcem Allégretem procestoval koloniální Francouzskou rovníkovou Afriku. Úspěšně se dostali do Středního Konga (dnes Konžská republika), Ubangi-Shari (dnes Středoafrická republika), nakrátko přišli do Čadu a potom do Kamerunu, odkud se vrátili do Francie. Gide převyprávěl svoje putování v Cestách po Kongu (Voyage au Congo, 1927) a Návrat z Čadu (Le Retour du Tchad, 1928).

Vzpomínka na velkého umělce života. Gide píše o svých setkáních s Wildem, o příbězích a anekdotách, které vyprávěl, a o posledním delším setkání v severofrancouzském Bernevalu po Wildově propuštění z vězení, na sklonku jeho života.

Considered by Gide as his most significant work, this elegantly crafted volume comprises four dialogues exploring homosexuality and its societal implications. Initially published anonymously in parts between 1911 and 1920, it appeared in a signed edition in France in 1924 and in the U.S. in 1950, shortly before Gide's death. This edition features a masterful translation by Pulitzer Prize-winning poet Richard Howard. Engaging in spirited dialogue with a prejudiced interviewer, the protagonist, Corydon, presents evidence from naturalists, historians, poets, and philosophers to argue that homosexuality has been integral to the most culturally advanced societies, from ancient Greece to Renaissance Italy and England. Despite later critical obscurity, literature and art from Homer to Titian reveal the true nature of relationships among figures like Achilles and Patroclus, as well as Virgil's Corydon and his shepherd, Alexis. Corydon posits that heterosexuality is a socially constructed union, while the more fundamental and natural connection is homosexual. Gide noted that his friends believed this work could harm his reputation. In these pages, modern readers will discover a bold and insightful examination of a topic that remains contentious today.

During the author's travels, he meets Menalcas, a caricature of Oscar Wilde, who relates his fantastic life story. But for all his brilliance, Menalcas is only Gide's yesterday self, a discarded wraith who leaves Gide free to stop exalting the ego and embrace bodily and spiritual joy.

Theseus, mythical hero of Athens, narrates his life story in an existential vacuum following the failure of his marriages, the death of his son, Hippolytus, his own famous exploits a distant memory. Tragedy punctuates this narrative, as it does his drama, Oedipus, also published here, both works elaborating through myth an unanswerable search for self.

Jerome Palissier spends many summers at his uncle's house in the Normandy countryside. There he falls in love with his cousin Alissa and she with him. But gradually she becomes convinced that Jerome's love for her is endangering his soul. In the interests of his salvation, she decides to suppress everything that is beautiful in herself. schovat popis

Madeleine is the story of a great writer's marriage, a deeply disturbing account of André Gide's feelings towards his beloved and long-suffering wife. It was a relationship which Gide exalted―he termed it the central drama of his existence―yet deliberately shrouded in mystery. This was no ordinary marriage. Madeleine Rondeaux, two years older than her cousin André Gide, became his wife after Gide's first visit to Algeria. In his Journal, Gide refers to her as Emmanuèle or as Em. Only in this book, published a few months after his death, does Gide call her by her real name and painfully reveal the nature of their life together. All of Gide's vast work may be viewed as a confession, impelled by his need to write what he believed to be true about himself. In Madeleine this act of confession reaches a crowning point. It is a complex tale by a complex man about a complex relationship. “Ranks among the masterpieces of Gide's vibrating prose. It is also the most tragic personal document to have emanated from Gide's pen.”― New York Times .

The book is a reproduction of an original historical work, published by Megali, a house dedicated to producing large print editions. This initiative aims to enhance accessibility for readers with impaired vision, ensuring that they can enjoy classic literature with greater ease.

Výbor z Gidova diela obsahuje celkom sedem románov a noviel.

Das Journal von André Gide kann als das Hauptwerk des Schriftstellers betrachtet werden. Der originale Text ist in vielerlei Hinsicht transgressiv gegenüber der gängigen Moral – er thematisiert Tabus der Sexualität, gängige Ideen, Klischees, Ideologien und Religion. Gleichzeitig ist er sowohl ernsthaft als auch humorvoll, gravitätisch und leicht, schnell und langsam. Das Werk besitzt eine unerwartete Weite und Tiefe. Diese Anthologie, die sich auf die Kunst der Verdichtung beruft, die für Komponisten von Bedeutung ist, hat das Ziel, sowohl das Wesentliche als auch das Unwesentliche zu erfassen.

En la estela de los grandes diarios íntimos del siglo XIX –Stendhal, Vigny, Delacroix-, el Diario de André Gide, que muchos consideran su obra más importante, es la clave de la transformación del género, su recreación como obra literaria conscientemente dirigida a un lector. Crónica puntillosa y nunca conformista de los avatares de nuestro tiempo, permite seguir, además, a lo largo de 63 años, la trayectoria íntima y espiritual de un hombre que anduvo preguntándose toda su vida por la premisa que sustenta el principio de moralidad… o de inmoralidad. Por sus páginas desfilan pintores, políticos, músicos, escritores; Madeleine, su mujer, Élisabeth, la madre de su hija, Marc, su amante; aventuras eróticas, viajes, odiseas intelectuales, crisis religiosas, guerras. Esta selección, realizada y traducida por Laura Freixas, en la que se incluyen textos que fueron inéditos hasta 1996, nos introduce en el único y complejo mundo de una figura central en la cultura del siglo XX.

Tato romantická novela mladého Dostojevského zůstala v jeho díla osamocená. Jejími hrdiny jsou dva snílci, kteří se po čtyři bílé severské noci setkávají na petrohradském nábřeží: sedmnáctiletá Nastěnka, čekající po roce odloučení na návrat svého milého, a vypravěč příběhu, šestadvacetiletý mladík, jehož život až do tohoto setkání míjel daleko od skutečnosti, ve světě fantazie a vyčtených představ. Obdobný osud oba mladé lidi na chvíli sblíží, a když nakonec Nastěnka odchází se svým snoubencem, uvědomuje si její čtyřdenní přítel, že tento krátký vztah je mu posilou pro celý další život.

Ein Griesgram, der namenlose Protagonist dieses abgründigen »äußeren Monologs«, stellt in wütenden Tiraden die abgeschmackte Belanglosigkeit dieser Welt bloß, der sich Frau und Kinder, der einzige Freund, überhaupt die gesamte Menschheit längst ergeben haben. Doch seine Überheblichkeit befreit ihn nicht, vielmehr zwingt sie ihn immer wieder zurück ins enge gesellschaftliche Korsett. Gides Erzählung, eine zynische »Weihnachtsgeschichte«, bei der sich sein Protagonist gehörig verrechnet, ist das verschrobene Protokoll einer griesgrämigen Implusion und einer tödlichen Explosion, fabelhaft in Szene gesetzt von Nanne Meyer. Erst 1993 entdeckt, entstand das Manuskript »Le Grincheux« vermutlich in den Jahren 1925/26 und erscheint nun erstmals in deutscher Sprache.

Ein literarisches Kleinod: eine bisher unbekannte erotische Erzählung von André Gide Am 28. Juli 1907 besucht André Gide das Fest seines Freundes Eugène Rouart. Man amüsiert sich, der Wein fließt in Strömen. Gide entdeckt den jungen Ferdinand Pouzac und ist von dessen erotischer Ausstrahlung fasziniert. Er beobachtet ihn und sucht seine Nähe, bis Ferdinand ihn schließlich spät in der Nacht nach Hause begleitet. Dort geben sie sich der Liebe hin. Ferdinand, der bei der Liebe gurrt wie eine Taube, trägt fortan den Spitznamen 'die Ringeltaube'. André Gide hält dieses Erlebnis sofort in einer Erzählung fest. Doch er wird sie nie publizieren. War sie ihm zu persönlich? Eine sensationelle späte Entdeckung von Gides Tochter – nun erstmals veröffentlicht.

Fasciné par la machine judiciaire comme par les aperçus des replis de l'âme humaine que lui apporte son expérience de juré, l'écrivain André Gide assiste pendant plusieurs semaines à divers procès : affaires de mœurs, infanticide, vols… Dans ce texte dense et grave, Gide s'interroge sur la justice et son fonctionnement, mais surtout insiste sur la fragile barrière qui sépare les criminels des honnêtes gens.

Le "Journal des Faux-Monnayeurs" est le long dialogue de Gide avec ses personnages au fur et à mesure de leur création. C'est aussi son "cahier d'étude" qui permet de mieux sentir le mécanisme créateur du grand romancier.

Des aventures de Youpi, Tim, Pouf et Noiraud, Boum et ses Frères, Bobi à celles du Petit Poucet ou de la Belle au bois dormant, retrouvez, dans ce recueil, les histoires des Petits livres d'argent qui ont bercé des générations de lecteurs ! Histoires courtes ou Longues, mettant en scène des animaux ou des Peints, il y en a pour tous les goûts. L'occasion d'un grand éclat de rire pour les petits et les grands, la promesse de bons moments à partager en famille !

Der vierte Band der neuen Gide-Edition bei dtv umfasst die Erzählungen Die Reise Urians, Der Liebesversuch, Paludes und Der schlechtgefesselte Prometheus. Sie zeigen Gides satirischen Humor und Experimentierfreude, die ihn zu einem bedeutenden Pionier der Moderne machen.

Est-ce dû au classicisme de sa langue, qui aurait fait écran ? Si l'on parle toujours, avec une conviction variable, du «contemporain capital» (l'expression date de 1924...), on évoque rarement la hardiesse d'un Gide qui sut placer son uvre à l'avant-garde de l'exploration formelle et qui, bien avant que le terme soit inventé, l'inscrivit presque tout entière dans le registre de l'«autofiction». Ces deux volumes regroupent tous les textes de «fiction» de Gide, qu'ils soient narratifs ou dramatiques. En dépit de leur variété générique, leur unité est profonde. Très tôt, Gide décida de se construire, c'est-à-dire de se concevoir comme un puzzle où sa diversité pourrait exposer toutes ses facettes et néanmoins, à un niveau supérieur, affirmer une cohérence secrète. Habiter par la vision de ses livres futurs, il se dit persuadé qu'on ne pourra le comprendre qu'une fois que tous auront paru. Mais il n'a rien fait pour faciliter cette compréhension. En refusant ces repères que sont les genres littéraires convenus, en multipliant les textes atypiques, en modifiant selon sa fantaisie les étiquettes apposées sur ses livres et en ne perdant pas une occasion de discréditer l'illusion réaliste, il s'entend comme personne à brouiller les pistes. Peut-être fallait-il que le temps passe pour que le «contemporain» entre dans l'intemporel et pour que soit reconnue l'une des qualités par lesquelles cette uvre trouve son unité : l'audace.

Ce volume couvre les quinze dernières années de la Correspondance. C'est le moment où la collaboration littéraire de Gide et de Dorothy Bussy devient le plus intense. Le ton de Gide change. Son exil en Afrique, la disparition de sa femme, peut-être, lui permettent de mieux dire son affection. "Je crois, écrit-il à son amie, que vous vous êtes mal rendu compte, modeste comme vous êtes et comme je vous aime, de ce que vous avez été pour moi - toujours, et de plus en plus." Par un mouvement inverse, Dorothy Bussy paraît se replier sur une résignation nouvelle. "Souhaiter des lettres d'amour de vous, dira-t-elle un jour, oh oui, je l'ai fait follement, et je le fais encore par accès, mais pas profondément, si je puis dire, pas dans cette vie. Est-ce tout ? Est-ce tout ce que j'aurai à dire sur mon lit de mort ? Allons, ce n'est pas si mal - que je ne regrette pas mon amour, ni votre refus de cet amour." Pourtant, certaines lettres montrent qu'elle est toujours susceptible d'être blessée : le vieillissement, qu'elle décrit de façon pathétique, laisse son coeur intact.

Les dix premières années d'une correspondance entre le jeune André Gide, en pleine formation, et Élie Allégret, à l'origine son répétiteur, et bientôt l'un de ses premiers amis. À l'arrière-plan, se profile un troisième intervenant : Juliette Gide, la mère, fournit Élie de commentaires alarmistes ou inquiets sur l'évolution de son fils vers la carrière qu'il s'est choisie. [...]Dans un premier temps, les deux amis sont en phase, partagent une même ambition spirituelle pour la "vraie vie" : religieuse chez Élie, artistique chez André. [...] Mais bientôt leurs existences divergent : pour l'esthète qu'est André, de nouvelles relations, littéraires, prennent la relève, tandis qu'en homme d'action, Élie est confronté à un quotidien épuisant, où se diluent ses premières ambitions. À partir du périple en Afrique du Nord (1893), où s'effectue la mutation morale de Gide, cette correspondance s'amenuise. Elle ne renaît, transformée, qu'après la mort de la mère, et le mariage annoncé d'André, pour consacrer l'amitié non plus de deux individus, mais de deux familles. Ainsi débute un autre lien : Élie Allégret est en effet le père de Marc, devenu, en 1917, un des intimes de Gide. Les relations de l'écrivain avec cette famille Allégret, jusqu'ici mal connues, constituent le soubassement religieux, affectif et sociologique de deux de ses fictions d'après-guerre, La Symphonie pastorale et Les Faux-monnayeurs.Daniel Durosay.

Der Belgisch-Kongo (heute die Länder Kongo, Zaire und Zentralafrikanische Republik) hat Reisende seit Jahrhunderten mit seinen geheimnisvollen und strahlenden Landschaften sowie seinen reichen Stammeskulturen fasziniert. Während das Gebiet bis ins kleinste Detail untersucht wird, ist Gide sich seiner Position als reaktionsfähiger Außenstehender bewusst. Er beansprucht keine kulturelle Vertrautheit - vielmehr behandelt er alles, was er beschreibt, mit der Autorität eines Schriftstellers, dessen verblüffende Wahrnehmung Orte und Menschen unvergesslich in der Vorstellung lebendig werden lässt.

287pages. in8. Cartonné jaquette.