André Gide Knihy

Slavné dílo jednoho z nejvýznamnějších francouzských a potažmo evropských spisovatelů minulého století. Kniha, která nejen ukázala, že její autor dokáže vidět víc, než fasády domů, kolem kterých jezdí. Je to zároveň kniha, která vedla k zásadnímu rozkolu v intelektuálních kruzích 30. let a byla jednou z prvních, které vedly k pochopení skutečné podstaty toho, kam směřovalo sovětské Rusko a celý experiment budování komunismu. Její obsah získává novou aktuálnost ve světle posledních událostí na území bývalého SSSR.

Slavné dílo jednoho z nejvýznamnějších francouzských a evropských spisovatelů minulého století. Kniha, která nejen ukázala, že její autor dokáže vidět víc, než fasády domů, kolem kterých jezdí. Je to zároveň kniha, která vedla k zásadnímu rozkolu v intelektuálních kruzích 30. let a byla jednou z prvních, které vedly k pochopení skutečné podstaty toho, kam směřovalo sovětské Rusko a celý experiment budování komunismu.

Román vycházející nedlouho po prvé světové válce a zachycující pařížské prostředí měšťanských vrstev před první světovou válkou. Jde o prostředí s konvenčními manželskými svazky a s uvolněnými vztahy mezi rodiči a dětmi, prostředí, v němž se mladí ve snaze být vůbec něčím zainteresováni upnou k pochybným životním individuím, lidem, kteří šíří falešné peníze a žijí i falešnými životními hodnotami, snadno dosažitelnou materiální zabezpečeností, zvrácenými sexuálními vztahy a pohodlností ducha. Román, který autora proslavil svou formální stránkou (zejména přídavkem Deník Penězokazů).

Gidův románový triptych se skládá z knih Škola žen (1929) — Robert (1930) — Jenovefa (1936).

Román, označený autorem jako „bláznovská fraška“, je rozsáhlou satirou, jejímž předmětem je náboženská bigotnost. Příběh je založený na „šeptandě“ o tom, že papež Lev XIII. je vězněn na Andělském hradě svobodnými zednáři a že jimi dosazený lžipapež, který vydal encyklikuRerum novarum, utužuje ve světě vládu ďáblovu. Děj knihy se skládá z groteskního pásma podvodných machinací zločinecké bandy a vrcholí bezdůvodnou vraždou, která je pojata jako volní akt jedince, necouvajícího ani před zločinem. Román měl za následek Gidův rozchod s Paulem Claudelem.

Gide od června 1926 do května 1927 se svým milencem Marcem Allégretem procestoval koloniální Francouzskou rovníkovou Afriku. Úspěšně se dostali do Středního Konga (dnes Konžská republika), Ubangi-Shari (dnes Středoafrická republika), nakrátko přišli do Čadu a potom do Kamerunu, odkud se vrátili do Francie. Gide převyprávěl svoje putování v Cestách po Kongu (Voyage au Congo, 1927) a Návrat z Čadu (Le Retour du Tchad, 1928).

Hlavní hrdinkou je slepé děvčátko Gertrúda, která osiří. Ujme se jí místní pastor, který má se svou ženou Amélií pět dětí. Amélie to nepřímá s radostí, ale pastor to chápe jednak jako svou povinnost a jednak jako výzvu. Na radu lékaře učí pastor Gertrúdu mluvit, rozeznávat předměty, barvy přirovnávat ke zvukům hudebních nástrojů a o jejich pokrocích si vede deník. Amélie to pokládala za ztrátu času. Vyčítala muži, že vlastním dětem se tak nevěnoval jako Gertrúdě. So synem Jakubem ji naučili Braillovo písmo. Chodila s nimi do kostela, naučila se hrát na harmoniku. Pastor se časem do Gertrúdy zamiloval a žárlil, když ji viděl se synem Jakubem...

Autobiografický román o dětství a mládí francouzského spisovatele, představitele krajního intelektuálního individualismu v době mezi dvěma válkami.

Reportáž, v níž autor vyjádřil rozčarování nad poměry v zemi, kterou navštívil na pozvání Moskvy. Levicoví intelektuálové knihu odmítli coby protisovětský pamflet, přestože mnoho z nich nemělo se sovětským prostředím vlastní zkušenosti. — Stanislav Kostka Neumann na dílo reagoval knihou Anti-Gide (1937).

Vzpomínka na velkého umělce života. Gide píše o svých setkáních s Wildem, o příbězích a anekdotách, které vyprávěl, a o posledním delším setkání v severofrancouzském Bernevalu po Wildově propuštění z vězení, na sklonku jeho života.

Román, označený autorem jako „bláznovská fraška“, je rozsáhlou satirou, jejímž předmětem je náboženská bigotnost. Příběh je založený na „šeptandě“ o tom, že papež Lev XIII. je vězněn na Andělském hradě svobodnými zednáři a že jimi dosazený lžipapež, který vydal encyklikuRerum novarum, utužuje ve světě vládu ďáblovu. Děj knihy se skládá z groteskního pásma podvodných machinací zločinecké bandy a vrcholí bezdůvodnou vraždou, která je pojata jako volní akt jedince, necouvajícího ani před zločinem. Román měl za následek Gidův rozchod s Paulem Claudelem.

Shatters various images of Andre Gide as the querulous and impious Buddha to a quarter-century of intellectuals.

During the author's travels, he meets Menalcas, a caricature of Oscar Wilde, who relates his fantastic life story. But for all his brilliance, Menalcas is only Gide's yesterday self, a discarded wraith who leaves Gide free to stop exalting the ego and embrace bodily and spiritual joy.

Theseus, mythical hero of Athens, narrates his life story in an existential vacuum following the failure of his marriages, the death of his son, Hippolytus, his own famous exploits a distant memory. Tragedy punctuates this narrative, as it does his drama, Oedipus, also published here, both works elaborating through myth an unanswerable search for self.

Michel had been a blindfold scholar until, newly married, he contracted tuberculosis. His will to recover brings self-discovery and the growing desire to rebel against his background of culture, decency and morality. But the freedom from constraints that Michel finds on his restless travels is won at great cost.

Jerome Palissier spends many summers at his uncle's house in the Normandy countryside. There he falls in love with his cousin Alissa and she with him. But gradually she becomes convinced that Jerome's love for her is endangering his soul. In the interests of his salvation, she decides to suppress everything that is beautiful in herself. schovat popis

Madeleine is the story of a great writer's marriage, a deeply disturbing account of André Gide's feelings towards his beloved and long-suffering wife. It was a relationship which Gide exalted―he termed it the central drama of his existence―yet deliberately shrouded in mystery. This was no ordinary marriage. Madeleine Rondeaux, two years older than her cousin André Gide, became his wife after Gide's first visit to Algeria. In his Journal, Gide refers to her as Emmanuèle or as Em. Only in this book, published a few months after his death, does Gide call her by her real name and painfully reveal the nature of their life together. All of Gide's vast work may be viewed as a confession, impelled by his need to write what he believed to be true about himself. In Madeleine this act of confession reaches a crowning point. It is a complex tale by a complex man about a complex relationship. “Ranks among the masterpieces of Gide's vibrating prose. It is also the most tragic personal document to have emanated from Gide's pen.”― New York Times .

Exploring themes of rebellion and the quest for knowledge, this literal translation captures the essence of the original French text. The narrative delves into the myth of Prometheus, examining the consequences of defiance against divine authority and the pursuit of enlightenment. Through vivid language and rich imagery, the translator, Lilian Rothermere, brings forth the complexities of the characters and their struggles, inviting readers to reflect on the balance between ambition and morality.

The book is a reproduction of an original historical work, published by Megali, a house dedicated to producing large print editions. This initiative aims to enhance accessibility for readers with impaired vision, ensuring that they can enjoy classic literature with greater ease.

Výbor z Gidova diela obsahuje celkom sedem románov a noviel.

In den Fallstricken des Lebens und des Erzählens Paris um 1900: Drei junge Gymnasiasten suchen das Leben jenseits der großbürgerlichen Fassade ihrer Elternhäuser. Die Welt der Literatur und Kunst, der Verführung und homosexuellen Erotik erwartet sie, und sie verstricken sich zunehmend in einem Geflecht aus Täuschung, Falschheit und Manipulation. So vertrackt und wendungsreich wie die Handlung dieses Romans ist seine literarische Form, denn er spielt virtuos mit den verschiedensten Erzählverfahren. Der Literaturnobelpreisträger André Gide hat mit den 1925 erschienenen Falschmünzern ein zeitloses Meisterwerk der modernen Literatur geschaffen.

Er ist schon 45 Jahre alt, ein Sohn aus reichem bürgerlichen Haus. Was tut er eigentlich? Er schreibt. Zu großem Ruhm hat er es nicht gebracht. Nur die Eingeweihten des Pariser Literaturbetriebes wissen, daß er hochbegabt ist, homosexuell, Ästhet und Zyniker, Hedonist und Puritaner zugleich, stets von einem skandalösen Hauch umwittert. Eines Tages im Jahr 1912 erreicht ihn ein amtliches Schreiben: er wird als Geschworener vorgeladen, ein Ehrenamt, das man nicht ausschlagen kann. Das Schwurgericht von Rouen hat mit Totschlägern, Dieben und Betrügern zu tun. Die Begegnung mit diesen Leuten schockiert den Dandy und weckt seine Neugier; die Heuchelei und die Selbstgerechtigkeit des Justizapparates empören ihn. Er schreibt einen Rechenschaftsbericht über seine Erfahrungen, halb Tagebuch, halb Reportage. Das Verbrechen fasziniert und beunruhigt ihn.

C'est ici un livre de bonne foi, lecteur. Il t'avertit, dès l'entrée, que je ne m'y suis proposé aucune fin, que domestique et privée ... Je veux qu'on m'y voie en ma façon simple, naturelle et ordinaire, sans contention et artifice : car c'est moi que je peins. Mes défauts s'y liront au vif, et ma forme naïve, autant que la révérence publique me l'a permis. Que si j'eusse été entre ces nations qu'on dit vivre encore sous la douce liberté des premières lois de nature, je t'assure que je m'y fusse très volontiers peint tout entier, et tout nu. " Dans la plupart des auteurs, je vois l'homme qui écrit ; dans Montaigne je vois l'homme qui pense ". (Montesquieu).

Thema dieses schmalen Werks ist die Selbstfindung eines schwärmerischen jungen Mannes und sein Zurückfinden in die reale Welt. Eine großartig erzählte psychologische Charakterstudie, die auch gerade ein jüngeres Publikum begeistern kann. Gérard Lacase besichtigt mit zwei Freunden die Ruine von Schloß Quartfourche und nimmt dies zum Anlass, die Geschichte des Ortes zu erzählen, die gleichzeitig ein Stück seiner eigenen ist. 25 Jahre ist es her, dass sich der Protagonist für eine Woche zu Forschungszwecken auf den Landsitz begeben hatte. Entgegen seiner Erwartungen ist das Leben der seltsamen Schlossgesellschaft eintönig, ohne Zerstreuung, und läuft jeden Tag genau gleich ab. Schon im Begriff seinen Aufenthalt früher abzubrechen, stößt er auf ein Portrait von Isabelle, der Mutter des behinderten Jungen Casimir. Dieser Anblick fesselt ihn so, dass er sich entschließt zu bleiben. Er versucht alles über diese Frau, die ihren Sohn verlassen hat, herauszufinden und verliebt sich in ein Konstrukt seiner Phantasie, das ihn auch nach seiner Rückkehr in Paris nicht ganz loslässt. Erst ein Jahr später begegnet er Isabelle zum ersten Mal. Er bringt sie dazu, ihr Geheimnis zu lüften, was sein Traumbild in Sekundenschnelle zerbrechen lässt - 'Kein Wort des Bedauerns, außer für sich selbst!' hat die Frau übrig, die auf dem Portrait so zart und zerbrechlich wirkte und letztendlich nur Unglück über ihre Familie gebracht hat.

Formálne je kniha rozdelená na dva zošity. Je písaná ako denník, v retrospektíve. Hlavnou hrdinkou je slepé dievčatko Gertrúda, ktoré osirie. Prichýli ju miestny pastor, ktorý má so svojou ženou Améliou pet detí. Amélia to neprijíma s radosťou, no pastor to chápe jednak ako svoju povinnosť ajednak ako výzvu. Na radu lekára učí pastor Gertrúdu hovoriť, rozoznávať predmety, farby prirovnávať ku zvukom hudobných nástrojov a o jej pokrokoch si vedie denník. Amélia to pokladala za stratu času. Vyčítala mužovi, že vlastným deťom sa tak nevenoval ako Gertrúde. So synom Jakubom ju naučili Braillovo písmo. Chodievala s nimi do kostola, naučila sa hrať na harmóniu. Pastor sa časom do Gertrúdy zaľúbil a žiarlil, keď ju videl so synom Jakubom. No i on k nej prechovával vrelé city...

In dieser autobiographischen Schrift schildert André Gide mit großer Offenheit seine ersten Lebensjahrzehnte: die Kindheit im streng puritanischen Elternhaus, die Zeit in den literarischen Zirkeln von Paris, schließlich die entscheidende Reise nach Nordafrika im Jahr 1893. Hier wird sich Gide seiner Homosexualität bewusst, löst sich aus den Konventionen seiner Erziehung und beginnt ein freies, selbstbestimmtes Leben. Dieser Selbstbericht löste bei seinem Erscheinen im Jahr 1920 heftige Reaktionen aus. Dem heutigen Leser zeigt das Lebenszeugnis des scharf beobachtenden, sich selbst gegenüber schonungslos aufrichtigen Individualisten den Autor als einen bedeutenden Wegbereiter der Moderne.

En la estela de los grandes diarios íntimos del siglo XIX –Stendhal, Vigny, Delacroix-, el Diario de André Gide, que muchos consideran su obra más importante, es la clave de la transformación del género, su recreación como obra literaria conscientemente dirigida a un lector. Crónica puntillosa y nunca conformista de los avatares de nuestro tiempo, permite seguir, además, a lo largo de 63 años, la trayectoria íntima y espiritual de un hombre que anduvo preguntándose toda su vida por la premisa que sustenta el principio de moralidad… o de inmoralidad. Por sus páginas desfilan pintores, políticos, músicos, escritores; Madeleine, su mujer, Élisabeth, la madre de su hija, Marc, su amante; aventuras eróticas, viajes, odiseas intelectuales, crisis religiosas, guerras. Esta selección, realizada y traducida por Laura Freixas, en la que se incluyen textos que fueron inéditos hasta 1996, nos introduce en el único y complejo mundo de una figura central en la cultura del siglo XX.

Im Mittelpunkt dieser drei psychologischen Erzählungen stehen die Rolle der Frau in Ehe und Gesellschaft sowie der Kampf um persönliche Freiheit. Eine junge Frau entlarvt die Egoismen ihres Mannes, während die Tochter, in einem Brief, für ihr Recht auf eigene Persönlichkeit eintritt, das der Mutter verwehrt blieb.

Ein Griesgram, der namenlose Protagonist dieses abgründigen »äußeren Monologs«, stellt in wütenden Tiraden die abgeschmackte Belanglosigkeit dieser Welt bloß, der sich Frau und Kinder, der einzige Freund, überhaupt die gesamte Menschheit längst ergeben haben. Doch seine Überheblichkeit befreit ihn nicht, vielmehr zwingt sie ihn immer wieder zurück ins enge gesellschaftliche Korsett. Gides Erzählung, eine zynische »Weihnachtsgeschichte«, bei der sich sein Protagonist gehörig verrechnet, ist das verschrobene Protokoll einer griesgrämigen Implusion und einer tödlichen Explosion, fabelhaft in Szene gesetzt von Nanne Meyer. Erst 1993 entdeckt, entstand das Manuskript »Le Grincheux« vermutlich in den Jahren 1925/26 und erscheint nun erstmals in deutscher Sprache.

André Gide, exalté, sensuel, lyrique. Les Nourritures Terrestres, oeuvre de jeunesse, est un hymne panthéiste. Il célèbre la vie, la nature, le désir. Sa composition est kaléidoscopique. Les genres y sont mêlés : notes de voyages, fragments de journal intime, rondes et ballades, dictionnaire poétique, dialogues fictionnels. Toutes les formes d'écriture sont convoquées pour dire l'ardeur avec laquelle Gide tente d'exister. Il invite le lecteur à éduquer sa sensibilité : tendre vers une acuité de l'instant, du mouvement, du dénuement. Vers l'amour, libéré de ses contraintes morales ou religieuses. Gide rend hommage à la Création toute entière et prône une vie nomade, sans attaches. Son style est à l'images de ses intuitions : libre, sauvage et intensément poétique. "Nathanaël, je t'enseignerai la ferveur". C'est en effet cela que transmet Gide, cet éveil, cet élan à demi-mystique qui rend grâce au simple fait de respirer. --Claire Mazurel

1929 erscheint André Gides Roman, der 1930 und 1936 von Robert und Geneviève zu einem literarischen Triptychon erweitert wird. Gide thematisiert die bürgerliche Ehe und die Emanzipation der Frau. Éveline erzählt in Tagebuchform von ihrer gescheiterten Ehe. Als junges Mädchen verliebt sie sich in den autoritären Robert, den sie gegen den Wunsch ihrer Eltern heiratet. Mit der Zeit schwindet ihre Bewunderung, und sie fühlt sich von ihm bevormundet. Enttäuscht über Vertrauensbrüche entfernt sich Éveline emotional von Robert und verlässt ihn schließlich. Im zweiten Teil verteidigt Robert sich gegen die Vorwürfe seiner Frau, die nun öffentlich sind. Er sucht die Gründe für die gescheiterte Ehe in Évelines mangelnder Religiosität und dem Einfluss falscher Freunde, ohne ihren Emanzipationswunsch zu verstehen. Im dritten Teil äußert sich ihre Tochter Geneviève, die aus feministischen Gründen das Tagebuch ihrer Mutter veröffentlicht, um anderen Frauen zu helfen. Sie verkörpert eine neue Generation, die patriarchale Regeln bewusst bricht. Gide hatte beim Schreiben mit Schwierigkeiten zu kämpfen, was dem Text anzumerken ist. Trotz des modernen Inhalts zieht sich die Erzählung dahin, und das emanzipatorische Interesse des männlichen Autors bleibt das hervorstechendste Element.

Ein literarisches Kleinod: eine bisher unbekannte erotische Erzählung von André Gide Am 28. Juli 1907 besucht André Gide das Fest seines Freundes Eugène Rouart. Man amüsiert sich, der Wein fließt in Strömen. Gide entdeckt den jungen Ferdinand Pouzac und ist von dessen erotischer Ausstrahlung fasziniert. Er beobachtet ihn und sucht seine Nähe, bis Ferdinand ihn schließlich spät in der Nacht nach Hause begleitet. Dort geben sie sich der Liebe hin. Ferdinand, der bei der Liebe gurrt wie eine Taube, trägt fortan den Spitznamen 'die Ringeltaube'. André Gide hält dieses Erlebnis sofort in einer Erzählung fest. Doch er wird sie nie publizieren. War sie ihm zu persönlich? Eine sensationelle späte Entdeckung von Gides Tochter – nun erstmals veröffentlicht.

A landmark in world literature, Strait is the Gate describes a love affair between an acutely sensitive boy growing up in Paris and his cousin from the Normandy countryside that erupts into a soul-endangering passion. A devastating exploration of aestheticism taken to extremes, Strait is the Gate is a novel of haunting beauty that stimulates the mind and the emotions.A serious purpose underlies the work of Gide, and it is from such purposes that great novelists arise. - The New York TimesA little masterpiece.... as fine as a spire on Notre Dame. - James Joyce

Autor v tomto poutavém románu vypráví příběh statečných pilotů nočních letů z Patagonie, Chile a Paraguaye do Argentiny (Buenos Aires) za rané doby komerčního letectví. V té době byly lety velmi nebezpečné a piloti často dávali kvůli práci v sázku vlastní životy. Hlavními postavami jsou pilot Fabien, který se během letu ztratí v bouři, a jeho nadřízený Riviere, který se musí vyrovnat s možností, že možná přišel o svého nejlepšího pilota. Kniha Noční let poprvé vyšla roku 1931 a ihned se setkala s kladným přijetím kritiky i čtenářů, získala prestižní ocenění Prix Femina a stvrdila tak autorovu pozici jednoho z nejvýznamnějších spisovatelů své generace.

Un citoyen ordinaire se rend à Rome pour libérer le pape, capturé par des francs-maçons, mais tombe entre les mains d'escrocs et devient victime d'un complot. André Gide critique avec force la fausse morale religieuse et bourgeoise dans ce roman satirique.

Pubblicato nel 1902, l'opera offre una spietata analisi della condizione intellettuale e del profondo disagio che la caratterizza, spesso usato come alibi per nascondere pulsioni inconfessabili. Il protagonista, Michel, vive il conflitto tra la rigida educazione puritana ricevuta dai genitori e le gioie dei sensi scoperte durante un viaggio di nozze in Africa con una donna devota, ma non amata. La sua lotta per liberarsi dal conformismo e cercare un'autenticità individuale si trasforma in una violenta affermazione del proprio egoismo, culminando nella morte della giovane moglie. Di fronte a questa tragedia, Michel giunge a comprendere la verità delle sue azioni e delle sue colpe, ma può solo contemplare il male inflitto a se stesso e agli altri. A due anni dalla morte di Nietzsche, l'autore, con il suo stile chiaro e cartesiano, rifiuta ogni pretesa di fondazione irrazionalistica o sensualistica dell'agire umano. Non lo fa con il rigore astratto del moralista, ma con la consapevolezza di chi ha ceduto a tali lusinghe e, con grande sforzo, cerca di liberarsene, offrendo una testimonianza autentica dell'anima che diventa fonte di straordinaria letteratura.

Fasciné par la machine judiciaire comme par les aperçus des replis de l'âme humaine que lui apporte son expérience de juré, l'écrivain André Gide assiste pendant plusieurs semaines à divers procès : affaires de mœurs, infanticide, vols… Dans ce texte dense et grave, Gide s'interroge sur la justice et son fonctionnement, mais surtout insiste sur la fragile barrière qui sépare les criminels des honnêtes gens.

Le "Journal des Faux-Monnayeurs" est le long dialogue de Gide avec ses personnages au fur et à mesure de leur création. C'est aussi son "cahier d'étude" qui permet de mieux sentir le mécanisme créateur du grand romancier.

Voici enfin publiée intégralement – les seules lettres de Régnier l'avaient été il y a vingt cinq ans – l'importante correspondance d'André Gide avec celui qui fut d'abord pour lui un poète admiré (son aîné de cinq ans) et un ami très proche avec lequel il fit son premier vrai voyage (à travers la Bretagne, en 1892). Pendant plus de dix ans, leurs lettres font revivre toute cette fin-de-siècle littéraire riche et bouillonnante de productions originales. Pierre Louÿs et le milieu Heredia (Régnier et Louÿs furent les gendres du poète des Trophées), Paul Valéry, Francis Jammes... sont parmi les acteurs de cette chronique. Mais Gide, en 1900, eut le bon goût de ne guère aimer le roman un peu trop « polisson » de Régnier, La double Maîtresse : blessé, le susceptible auteur ne devait jamais lui pardonner cette critique, et se déroba toujours à une réconciliation, que Gide souhaitait pourtant. Leurs relations s'espacèrent, dans une progressive glaciation ; un dernier échange épistolaire en 1911 ne fut suivi, de la part de Régnier, que par des témoignages d'hostilité rancunière vis-à-vis de son ancien ami, devenu à ses yeux « un médiocre prosateur à la médiocrité prétentieuse », – Gide demeurant, lui, fidèle à son admiration de jeunesse et faisant une belle place aux vers de Régnier dans son Anthologie de la poésie française de la Pléiade.

Formálne je kniha rozdelená na dva zošity. Je písaná ako denník, v retrospektíve. Hlavnou hrdinkou je slepé dievčatko Gertrúda, ktoré osirie. Prichýli ju miestny pastor, ktorý má so svojou ženou Améliou pet detí. Amélia to neprijíma s radosťou, no pastor to chápe jednak ako svoju povinnosť ajednak ako výzvu. Na radu lekára učí pastor Gertrúdu hovoriť, rozoznávať predmety, farby prirovnávať ku zvukom hudobných nástrojov a o jej pokrokoch si vedie denník. Amélia to pokladala za stratu času. Vyčítala mužovi, že vlastným deťom sa tak nevenoval ako Gertrúde. So synom Jakubom ju naučili Braillovo písmo. Chodievala s nimi do kostola, naučila sa hrať na harmóniu. Pastor sa časom do Gertrúdy zaľúbil a žiarlil, keď ju videl so synom Jakubom. No i on k nej prechovával vrelé city...