Pavel Kohout
20. červenec 1928
Pavel Kohout (* 20. července 1928 Praha) je český a rakouský básník, prozaik, dramatik a později spisovatel samizdatu v exilu. Zpočátku užíval své vlastní šifry GAL a veron.Svou uměleckou dráhu zahájil jako komunista a jeden z představitelů tzv. budovatelské poezie, později prošel osobnostním vývojem/přerodem od bezvýhradné podpory stalinismu přes postupné vystřízlivění, účast na pražském jaru a nucený odchod do exilu v 70. letech 20. století až k demokratickému antikomunismu.
Narodil se v Praze, kde také roku 1947 maturoval na reálném gymnáziu. V té době byl přesvědčeným komunistou. Byl členem ÚV ČSM (1952–60) a členem ústředního výboru Svazu čs. spisovatelů (SČS / SČSS, do roku 1966, kdy na členství pro nesouhlas s jeho „kulturněpolitickou orientací“ rezignoval). Patřil k tzv. kulturnímu kádru komunistické strany, z čehož pro něj plynul rychlý kariérní vzestup. Na konci 40. let spoluzaložil a do roku 1952 vedl Soubor Julia Fučíka. Po maturitě pracoval v mládežnické redakci Čs. rozhlasu (1947–49) mimo jiné s Karlem Kynclem. Jako jedenadvacetiletý nastoupil na místo kulturního atašé v Moskvě (1949–50). Pak byl šéfredaktorem satirického časopisu Dikobraz (1950–52). V roce 1952 dokončil studium estetiky a divadelní vědy na Universitě Karlově. Krátce poté začal literárně tvořit (v duchu budovatelského nadšení – dramata a poezii). Dosud napsal asi 45 divadelních her – aktovek a adaptací. Během vojenské služby (1952–54) byl vedoucím redaktorem kulturní rubriky časopisu Čs. voják a členem Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. V roce 1956 byl několik měsíců reportérem a komentátorem vnitropolitické redakce Československé televize, poté se stal spisovatelem z povolání, spolupracoval s různými divadly – mj. byl dramaturgem v Divadle na Vinohradech (1963–66) – a začínal se přiklánět k reformním komunistům. V červnu 1967 na IV. sjezdu SČSS demonstrativně přečetl Solženicynův protestní dopis sjezdu Svazu sovětských spisovatelů, čímž dovršil svůj obrat v kritika režimu. Byl spolu s dalšími (Ivan Klíma, Antonín J. Liehm, Ludvík Vaculík a další) podroben stranickému disciplinárnímu řízení. Roku 1968 byl zvolen předsedou stranické organizace v pražské pobočce SČS a stal se jednou z nejvýraznějších osobností pražského jara. V roce 1969 byl z KSČ i ze SČS vyloučen. V 70. letech se ocitl na indexu a jeho díla byla cenzurována (což jeho nepřátelství k režimu ještě prohloubilo). Stál také u zrodu Charty 77, za což byl StB otevřeně šikanován. V roce 1978 mu bylo povoleno vyjet s manželkou na pracovní pobyt do Rakouska, kde měl roční smlouvu s Burgtheatrem. Návrat jim ale byl znemožněn a oba byli zbaveni čs. občanství. Usadili se v Rakousku, kde v roce 1980 dostali občanství. Žili ve Vídni a často navštěvovali Prahu, nyní žijí v Praze a na Sázavě.